Hana Zvalová: Na zámku potkávám jen hodné duchy

JIRKOV/ČERVENÝ HRÁDEK — Hana Zvalová je pro své aktivity v oblasti kultury a historie známá v celém regionu. Léta se stará hlavně o jirkovskou galerii, ještě v loňském roce zvelebovala skanzen chomutovského zooparku a od loňského března ji můžete potkávat v roli průvodkyně na zámku Červený Hrádek. A nejen to. Má na starosti také cenné sbírky a ostatní průvodce. A protože ji každá její profese neskutečně baví, neustále vyhledává nové historické informace a obohacuje expozice tak, aby se návštěvníci zámku, galerie, nebo infocentra nikdy nenudili.

Co obnáší profese průvodkyně a kurátorky sbírek?

Je to něco mezi Ferdou mravencem a broukem pytlíkem (smích). Mám na starost ostatní průvodce, což znamená, že zajišťuji, aby měli měli připravené texty, věděli, jak s nimi naložit a pokud potřebují něco zkonzultovat, jsem pro ně vždy k dispozici. K tomu je potřeba je zorganizovat. Na sezónu mám celkem 11 průvodců. Někteří jsou na zámku, další v infocentru, hasičském a jirkovském muzeu, v jirkovských sklepích a ve věži. Ti, kteří mají na starost sklepy, musí být navíc proškoleni podle důlního zákona. Když je sezóna v plném proudu, nevíme kam dřív. K tomu ne každý může pracovat po celé 4 měsíce ze studijních důvodů a podobně, takže je to někdy opravdu náročné.

Ale musím říct, že všichni jsou šikovní, inteligentní, mají zájem. Sama samozřejmě také provádím. Tuto profesi už jsem dělala dříve a mám to hrozně ráda. Kontakt s návštěvníky je fajn.

Co se týče mé kurátorské činnosti, mám v jirkovské galerii v péči sbírky. Dále pak celé expozice, u kterých musím dbát na to, aby vypadaly dobře. Nejdůležitější je, aby všechny předměty byly umístěny na správném místě, aby nebyly poškozené například slunečními paprsky, aby o ně návštěvníci nezakopli apod.

Také musí být ve vitrínách správně popsané, musí k nim být přesný výklad a jednotlivé expozice je potřeba mít poskládané tak, aby byly logické a smysluplné s ohledem na celou koncepci zámku a jeho vybavení. Aby návštěvníci nebo historici, kteří k nám přijdou, neměli pocit, že se tu někdo zbláznil a dal někam něco, co tam nepatří. Samozřejmě to také obnáší shánění nových exponátů, obohacování vybavení zámku… Zkrátka, aby to tu nebylo zakonzervované a lidé sem měli důvod přijít opakovaně, protože pokaždé uvidí něco nového.

Je složité starat se o historické exponáty?

Hodně z nich je půjčených a ve smlouvách máme přímo uvedeno, jak se o ně starat, jak je čistit a podobně. U našich předmětů se snažím péči konzultovat s národním muzeem. A také máme úplně úžasnou spolupráci s chomutovským oblastním muzeem.

Kolik máte prohlídkových okruhů a jak bylo složité vymyslet k nim texty?

Do loňského roku jsme měli jen jeden okruh. Letos máme nové prostory, takže jsme nakonec udělali prohlídkové okruhy tři. První je zaměřený na minulé století a události, které bezprostředně navazují, nebo předcházejí. Druhý je od 16. do18. století a třetí zahrnuje komplet všechny prohlídkové místnosti, které jsou k dispozici.

Co se přípravy textů týče, žiji tady v regionu dlouho, ledacos vím. A pak mám neustále potřebu a důvod hltat něco nového, učit se, pátrat v kronikách, diplomkách, volat různým lidem, kteří vždy mají radost, že mám zájem o jejich obor. Částečně jsem převzala původní materiály, ale byly v nich nějaké nepřesnosti. Takže jsem se spojila s historiky a vyhledala práce autorů, kteří jsou špičky ve svém oboru. Důležité je i porovnávání výsledků. A na základě toho jsem vytvořila standardizovaný text. Všem říkám, ať se ho neučí jako desatero. To je to nejhorší, co by mohli udělat. Nejlepší je číst to jako příběh a pak to tak i vyprávět. Protože díky tomu to v té hlavě zůstane nejen jim, ale i návštěvníkům. Ideální je se to naučit vlastními slovy, pak to nepůsobí uměle. Každý z návštěvníků se může na cokoliv zeptat — na obrazy, data a podobně a pokud nevíme hned a nechají nám kontakt, vždy to zjistíme a ozveme se zpátky. To není nic neobvyklého.

Co vlastně musí splňovat dobrý průvodce?

Musí být dospělý a mít zájem. Pokud ještě umí nějaký jazyk, tak je to příjemný bonus. Také nesmí mít strach z kontaktu s lidmi a komunikace, musí si být vědom, že přebírá skupinu lidí, kde může být, jak já říkám, „ideální kombinace” — zvídavý důchodce, puberťák a rozhádaní manželé. To pak nejde vůbec nic. Ale v momentě, kdy si člověk řekne, že tohle zvládne, tak je schopen dělat průvodce. Někdy je to dost těžké. Také ho to musí bavit. Když to bude umět nazpaměť, ale vykládat to jako pracovní povinnost, tak je špatně. Musí být vidět, že to dělá bez patosu, přehánění a cítí se tam dobře, pak to přenese i na návštěvníky.

Takže i vás tato profese baví?

Neskutečně mě to baví. A mozek, když ho něco baví, pořád nahazuje nové nápady, jak jde co obohatit, doplnit. Práci si vlastně nosím i domů, kde třeba dodělávám drobnosti — čistila jsem věšáky, opravovala postýlku z počátku minulého století, kterou se mi podařilo pracně sehnat… Nejraději provádím po tom celkovém okruhu, protože tam je možnost a čas seznámit návštěvníky úplně se vším, i letošními horkými novinkami. To je to, z čeho mám největší radost.

Máte ze zámku nějaké strašidelné historky?

Každá stavba, která má dávnou historii, má svoje zapomenuté bytosti, které tam uvíznou.

Když jsem loni nastoupila a začala upravovat sály, vnímala jsem, že tam něco je, a necítila jsem se úplně dobře. A v jednom místě na zámku, se mi stalo, že se zavřely a zamkly dveře. Samozřejmě jsem pátrala, zda nešlo o průvan, ale neměl být odkud. Když jsem to pak říkala kolegyním, smály se, že to jsou místní, kteří ví, že jsem tam doma, tak si z toho dělají legraci. Krátce po tom jsem se začala cítit v pohodě. Zvykla jsem si, že když ráno přijdu do expozic, řeknu „dobré ráno dámy a pánové“ a už mám jen příjemný pocit, že jsem tam, kde mám být.

Na jiném místě na zámku mají občas citlivější jedinci problém s dýcháním. Vzala jsem tam jednou svou vnučku a ona najednou naráz řekla „babičko pochovej mě, mě to stíská“ a skočila na mě. Ale musím říct, že nikdo z těch, co tu zůstali, není agresivní ani zlý. Citliví lidé, kteří je vnímají také říkají, že se necítí ohroženi. Nemají z toho strach.

A ještě jedno místo bych doporučila všem návštěvníkům zámku. Když se postavíte přímo doprostřed nádvoří, můžete zkusit vnímat, jak to tam na vás bude působit. To je taková moje ranní lázeň.

Máte nějakou veselou průvodcovskou historku?

Těch je. Třeba v zámecké knihovně, která je chráněnou památkou a je nesmírně cenná, máme dva obrazy. Takzvaně párové — na jednom dáma na druhém pán. A dáma patří mezi ty, které tzv. koukají. Navíc má nádherně namalované oblečení a šperky, takže to působí jako 3D. My to tady u nás známe, ale byla u nás německá skupina, takže nechápali, o čem mluvím. Tak jsem jim to vysvětlila, koukali, jestli mi správně rozumí a chápou, pak zjistili že ano, zkusili si to a pokračovali jsme dál. Ale zůstali tam rodiče se třemi dětmi. Všichni nadšeně pobíhali zleva doprava a výskali, že se vážně kouká. Hrozně se jim to líbilo. Pro ně to byl nejhezčí zážitek a já se zas bavila tím, že tohle někdo někde nezná.

A co nějaký kuriózní dotaz?

Už si nevzpomenu na úplně přesné znění, ale jedna dáma kdysi chtěla znát úplný detail, který se týkal rodu Hohenlohe–Langenburg. Bylo to spojeno s vánočními svátky, ale nikoliv jestli dodržovali devatero nebo jaký měli jídelníček. Byla to vysloveně nějaká zvláštnost. A protože to byla poslední skupina, hned po jejich odchodu jsem se pustila do hledání na internetu a následně jsem pátrala v knihách a ještě ten večer jsem jí volala odpověď. Měla radost. Pak z jsme si ještě chvíli povídaly a ona mě pochválila za krásný, češtinářsky správný projev. To jsem úplně zalapala po dechu, jak mě to potěšilo.

Děkuji za rozhovor.

Soňa ŠÍMOVÁ

Foto: Soňa ŠÍMOVÁ