Narodil se v Belgii, kde za druhé světové války vypukl hladomor. ,,Nebylo co jíst, takže jsme museli krást a žebrat.“

Moje jméno je Emil Slepička. Narodil jsem se 9. září 1933 v městě Genk. To je tam, kde se mluví vlámsky, protože v Belgii se mluví vlámsky a francouzsky. Jako tehdy, když se tady mluvilo česky a slovensky. Ovšem rozdíl mezi vlámštinou a francouzštinou je větší.

Moji rodiče se oba dva narodili v Německu. Oba dva jsou ale Češi. Moje máma byla Alžběta Pražáková a můj táta se jmenoval stejně jako já, Emil Slepička. Moje babička z mámy strany byla Bavorka, takže máma mluvila doma německy, a děda byl Čech. Táta měl rodiče Čechy, takže ti mluvili doma česky.

Moji rodiče se narodili v Německu a vychodili tam i obecnou školu. Potom se setkali v Belgii a tam se vzali.

Hledali pořád práci a v Německu byla krize, tak se dostali do Belgie, protože tam si dost vydělávali. Pracovali v dolech a zanechali tam svoje zdraví. Lidé, co tam pracovali, umírali v průměru ve 35 a 38 letech. To je dost útlý věk. Můj táta původně dělal v zemědělství, ale nějaký příbuzný mu doporučil jít do dolů. Tam byly mnohem vyšší platy.

Vlámsky jsem uměl jen trošku, ale už neumím. Pamatuji se, že když mi byly čtyři roky, byl jsem u táty v práci a tam se dávaly obědy zadarmo. Dali mi, abych snědl nějaký sladký rýžový nákyp. A ten jsem já nechtěl. Říkali mi, že nepůjdu domů, dokud to nesním. Zůstal jsem tam pak sám a občas se tam na mě přišla podívat paní, jestli jsem to snědl. Abych mohl jít domů, tak jsem to vyzvracel do talíře a zase to snědl, až bylo prázdno. To je příběh, co si pamatuji. Potom jsme se odstěhovali, aby měl táta blíže do práce.

Když mi bylo šest roků, začal jsem chodit do obecní školy s vyučovacím jazykem francouzským. Doma jsme sice mluvili německy, ale já jsem se francouzštinu naučil rychle. Dokonce jsem byl tehdá jeden z nejlepších žáků. Bydleli jsme v domě, který patřil šachtě, kde můj táta pracoval asi tři roky.

Pak vypukla válka, to byl rok 1940. Německo porušilo neutralitu Belgie a přepadlo ji. Francouzi nepočítali, že tam zaútočí. Vojsko měli soustředěné na jihu, kde byla Maginotova linie. Tu ale Němci prorazili. Od té doby nebylo v Belgii co jíst a panoval hladomor.

Měli jsme takovou obecní pumpu. Doma voda nebyla. Neměli jsme nějaký kohoutek nebo něco takového. A já jsem šel jednou k pumpě, která byla asi tři sta metrů od našeho domu, a zrovna prolítlo letadlo hrozně nízko. Když jsem ho viděl, měl jsem strach. Začal jsem utíkat, ale letadlo bylo rychlejší.

Viděl jsem i Francouze a Angličany, jak před Němci utíkají. To bylo hrozný. Utíkali jako zajíci. K boji tam vlastně vůbec nedošlo. Němci postupovali pořád dopředu.

Většinou lidi utíkali. My jsme byli ale ve sklepě a tam jsme vyčkávali. Na silnicích byly vozíky se vším možným a lidé chtěli pryč. Nebylo ale kam jít. Šli na západ, což bylo ale zbytečný, protože Němci je předběhli. Potom se zase vrátili.

Když jsem chodil do první třídy, pamatuji si taky, že nám jedna pěkná učitelka vysvětlovala, jak válka vznikla. Dodnes vidím, jak na tabuli nakreslila, jak Němci Belgii přepadli.

Nálety ani moc ne. Akorát lítala letadla, ale nebombardovalo se, protože Němci postupovali dál poměrně rychle.

V Belgii jsme se často kvůli tátovo práci stěhovali, protože musel na nějakou novou šachtu. Asi třikrát nebo čtyřikrát. Můj táta potřeboval jíst, protože měl jako horník těžkou práci. Jenže nebylo co. Moje máma proto chodila do Francie, protože tam bylo jídla dost. V Belgii ale zase bylo dost tabáku. Měnila tabák za máslo nebo mouku. Jenže to se nesmělo. Na hranicích byly kontroly a kolikrát jí všechno sebrali. Vrátila se domů, neměla nic a nebylo co jíst. Někdy se ta šmelina podařila, ale často ne.

Bydleli jsme tehdy ve Valonsku. V Belgii je dobrá půda a zemědělství prospívalo. Belgie je ale malá, menší než Česko. Asi poloviční, jenže počet obyvatel je tam stejný. Nebylo co jíst a pamatuji si, že moje máma jezdila na kole a jela na sever, kde se mluví vlámsky, pro brambory. Přivezla pytel brambor na kole.

Nejdříve jsme bydleli ve Vlámsku na severu, pak na jihu ve Valonsku. Ve Valonsku se sice mluví francouzsky, ale my jsme jako děti mluvili valónsky. Valónština se trochu podobá češtině. Mají také ,,č“.

V Belgii jsme žili do roku 1942. Potom jsme se ,,načerno“ přestěhovali do Francie. Tam to byla taky tragédie. Protože můj táta hodně vydělal, měli jsme nábytek, všechno. A máma nemusela pracovat. Můj táta ale už nemohl vydržet nejíst a pracovat, tak jsme to v roce 1942 jeli zkusit do Francie. Překročit hranice se ale nesmělo. Ve Francii dělal táta v zemědělství, ale neměl žádnou praxi. Když pak šli na řípu, dělal oproti ostatním hrozně pomalu. Všichni se mu smáli.

Ve Francii můj táta obsadil nějaký dům, protože jich bylo hodně volných. Nic tam ale nebylo, ani elektrika, ani voda. Bylo ovšem co jíst. Bylo to místo, kde rostly samé jabloně. A taky mlíko! Můj táta vypil až deset litrů mlíka denně. Chodil jsem pro něj se sestrou. Chovali jsme taky slepice a prasata, takže jídla bylo dost. Naopak chyběly průmyslové věci. Moje máma sice jezdila na kole, ale nebyly pneumatiky. Jedny sehnala, ale zas byly nekvalitní.

Samozřejmě. V jazyce byla ale jiná výslovnost, než jaká byla v Belgii. Kolikrát se nám smáli, jak mluvíme. Učil jsem se ale dobře. Byly tam jen dvě třídy a dva učitelé na čtyři ročníky. Já chodil už do páté třídy a moje sestra do šesté. Ona se ale učila špatně. Já měl dobrou paměť. Stačilo mi slyšet jednou básničku a už jsem ji uměl. Dneska bych to musel slyšet aspoň desetkrát.

Ano, to umím. (Pan Slepička odrecitoval ve francouzštině Victora Huga)

To ne. Možná jednu větu: ,,Ik ga niet met.“, což znamená ,,nepůjdu s tebou“. Ale německy ještě umím. Chcete něco německy? (A pan Slepička zazpíval kus německé písně)

To mám taky jeden příběh. Šel jsem takhle po ulici a uměl jsem německy, což oni nevěděli. Jel nějaký transportér, ve kterém seděli Němci. Já měl tehdy dlouhý vlasy a jeden Němec říkal německy: ,,Ostříháme ho!“. Já jsem to slyšel a koukal na ně. Oni zpomalili a já dostal strach, ale nedával jsem to najevo. Naštěstí si to rozmysleli a jeli dál. Byli to esesáci.

Moje sestra byla odvážná. U nás ve vesnici byli ubytovaní esesáci a ti ukradli co se dalo. Hlavně cigarety. Ve Francii byly horší a lepší cigarety. Oni se mezi sebou vždycky hádali, kdo má jaký. Byl tam takový hangár, kde parkovala auta. Tam měli spoustu cigaret. Moje sestra tam šla a ukradla plnou náruč cigaret. Vůbec se nebála. Ukradla a šla dál. Oni si toho ale nevšimli. Pak tam šla a ptala se, proč tam jsou. Oni říkali, že honí partyzány. A sestra jim řekla, že ona je partyzánka. Dělala si samozřejmě srandu, ale neuvědomovala si to. Já jsem slyšel, že jeden z těch jejich důstojníků říkal na druhého, ať se k nám jde podívat, co jsme zač. Asi dva esesáci k nám pak přišli. Nic se ale nestalo. Bavili se s mým tátou, který uměl perfektně německy.

Někteří Němci byli docela slušní. Někteří ale ne. Říkávali, že když uvidí partyzána, hned ho pověsí.

Moje máma vždycky sháněla potraviny, které pak prodávala dál. Jednou šla skrz vesnici a najednou tam začali partyzáni střílet na Němce. Některý i zabili.

Pak jednou jela máma na kole a zastavil ji Němec. Vzal jí kolo a řekl, že naši vesnici zapálí. Moje máma uměla taky německy a říkala mu, že ti lidi za to přeci nemůžou a tak dále. A přemluvila ho. On na jejím kole potom odjel pro posilu a zmizeli. Moje máma tu vesnici zachránila.

Jelikož byli ve Francii partyzáni, nebyla to žádná legrace. Němci byli krutí, kór esesáci. Kolikrát nahnali lidi do kostela, který zapálili. A pak i celou vesnici. O život takhle přišlo hodně lidí. Pamatuji si, že v jedné vesnici proti nim povstali. Byla tam nějaká zvláštní jednotka. Esesáci pak lidi pověsili na elektrický dráty. To bylo hodně krutý. Mohlo to být třeba tři sta lidí. Naše vesnice měla taky tři sta lidí, ale tam se naštěstí nic nestalo, i když tam byli taky partyzáni.

Kde jsme bydleli, se nebojovalo. Bojovalo se na západě. Na konci války šli ale Američani dopředu, až se najednou zastavili. Němci udělali ofenzivu a zahnali Američany zpátky. Vzali jim jejich džípy a vlastně to vypadalo, že to jsou Američani, ale de facto to byli Němci. Řidiči uměli trošku anglicky.

Tehdy byla propaganda, že Hitler vynalezne atomovou pumu, říkalo se ,,novou zbraň“. A říkalo se, že válku vyhraje. Němci se tím chlubili. Jako dnes si říká Putin, že zvítězí. Dopadlo to ale tak, že zase Američani udělali ofenzivu a zahnali Němce zpátky. Jenže Američani skutečně vepředu hodně bombardovali.

Byly to desítky tisíc mrtvých lidí. Sledovali jsme tehdá letadla. Němci sice stříleli, ale bylo to jaksi bez účinku. Letadla lítala ve dne v noci. Bylo to hrozný tolik letadel! Šedesát kilometrů od naší vesnice bylo krajské město, a to se bombardovalo. Nám to ale nevadilo.

Já jsem jako akordeonista nastoupil na perón, hrál a lidé tančili. Hrál jsem skoro celou noc a už jsem u toho usínal. Lidi ale chtěli, abych pořád hrál. Říkali: ,,Ještě, ještě, ještě, ještě hrát, ještě furt tančíme!“ A mě bylo tenkrát jen jedenáct roků.

Byl tam farář, který vyšel z kostela a divil se, že lidi pořád tančí. Takhle to skončilo. Lidi to takhle oslavili. Pil se tam mošt. Tady se říká ,,cider“. To bylo jablečné víno. A taky vodka. Vždycky tam byl jeden, který to vyráběl. Dokonce jednou přišli do školy žáci opilí, protože jim to nabídl.

Ve škole jsme měli vždycky první hodinu ,,morálku“. Vím, že učitelka napsala na tabuli francouzsky ,,Voda života. Ne. Voda smrti“. Takhle jsme se učili. Francouzi se totiž hodně opíjeli. Hlavně tu vodku měli rádi.

Na konci války, než Němci odešli, vyhodili do povětří všechny mosty. Sice tam tekla malá řeka, ale to nevadí. Vyhodili most do povětří, schovali se a když přijeli Američani, postříleli je. Oni se totiž před řekou zastavili a podivovali se, kde je most. Němci toho využili a zabili je. To jsem viděl na vlastní oči.

My jsme si jako kluci postavili takové vozíky, se kterými jsme sjížděli z kopce dolů. Já měl vozík postavený venku a jednou šli Němci, dali si na něj miny a jeli s ním dva kilometry až k mostu. To byli mladí kluci. Takoví patnáctiletí vojáci. Můj táta potom pro vozík přímo k tomu mostu šel, což bylo dost nebezpečný. A přivezl mi ho zpátky.

Pamatuji si ještě taky, že Němci ve vesnici postavili různý zábrany. Já jsem šel okolo a dělal jsem si srandu a řekl s nataženou pravicí: ,,Heil Hitler!“. Věděl jsem, že to nejsou esesáci, protože ti by mi dali! A jeden Němec říká: ,,A ty to umíš už taky?“.

Ve Francii se na konci obecní školy dělá taková malá maturita. Tu jsem v roce 1946 udělal. Moje sestra ji ale neudělala, protože měla ráda zvířata, hladila si kočku, která ji rafla do nohy a jí se to zanítilo.

V letech 1947 až 1950 jsem vychodil školu strojního zámečnictví. Hodně jsme tam pilovali. Tak sedmnáct hodin týdně. To bylo podle mě zbytečný. Trochu jsme se učili na soustruhu, ale ne moc. Učil jsem se docela dobře.

Tehdá byla ve Francii velká nezaměstnanost a táta už taky neměl práci. Hlavně proto jsme pak jeli do Československa, kde bylo práce dost. To byl ráj dělníků. Jenže já si pamatuji v roce 1953 na měnovou reformu, což byla hrůza. Můj táta během tří let něco našetřil a najednou o všechny peníze přišel. Chtěl koupit nový nábytek a tak dále, ale nebylo na nic.

To znamenalo, že peníze, které platily, měly cenu už jenom padesátiny. Když jste měli stovku, najednou měla hodnotu dvoukoruny. Někdo na tom ale vydělal. Koupil si třeba ještě před měnovou reformou dům.

Jak jsem říkal, můj táta hodně našetřil a přišel o to. Bydleli jsme provizorně u bratrance. Chtěli jsme bydlet samostatně, ale byli jsme bez peněz. To byl velký zásah.

Táta pak vystřízlivěl, protože tu aspoň bylo dost práce. Říkával, že Československo musí zkrachovat, protože lidé místo do práce chodili do hospody. Brali peníze a nic nedělali. Není divu, že pak byla měnová reforma.

Do Československa jsme přijeli v roce 1950. Válka skončila v roce 1945. Před tím tu byly Sudety. Byli tu Němci. Jejich domy pak zabrali Češi a nám už nic nezbylo. Žádný dům jsme nesehnali, všechno bylo pryč.

Já jsem chodil do gymnázia v Teplicích. Udělal maturitu a pak šel na vysokou školu strojního inženýrství. Tu jsem nedodělal, protože jsem onemocněl. Šel jsem na vojnu, na dělostřelecké učiliště, kde jsem byl v roce 1957 vyřazen tehdy jako poručík. Pak jsem byl vojákem z povolání až do mých 49 let. Potom jsem dělal v žatecké šroubárně až do důchodu. Jako bývalý voják jsem šel do důchodu v 55 letech. Pak jsem taky učil francouzštinu asi tři roky.

Nelíbilo se mi, že vládli Rusové. Všechno bylo podle vzoru Ruska, ale tam přitom byly jiné podmínky. To mi strašně vadilo. A pak spíš veleli Slováci. V armádě byli většinou ve vyšších funkcích Slováci. My tu byli jako otroci, jako cizinci.

Pamatuji si, že byl v noci najednou poplach. Byla asi jedna hodina v noci. Všichni jsme museli do kasáren, kde jsme pobývali skoro týden. Do kasáren v Žatci přijížděly tanky, víceméně provokovaly. K žádné střelbě u nás nedošlo jako třeba v Praze. Všechno se odehrálo klidně. Ze začátku bylo velitelství proti Rusům. Pak bylo vedení odvezeno do Moskvy a najednou jsme byli s Rusama zase kamarádi. To si pamatuji, že nejdříve se nadávalo, že Rusové napadli Československo a najednou jsme se zase začali zdravit. Říkalo se, že když se potkali dvě stejné hodnosti, tak ten inteligentnější pozdraví první.

V roce 1989? Já myslím, že to byla dobrá věc, ale lidé s tím neměli žádné zkušenosti. Bylo hodně zlodějny.

Určitě to byla velká změna. V tom, že se hodně kradlo.

Já myslím, že v tom je rozdíl. O komunismu jsem říkal, že to bylo otroctví vůči Sovětskému svazu. My byli jejich otroci. To byl krok dozadu. Teď je demokracie. Sice jsou tu nedostatky, ale přeci jen máme svobodu. To je podle mého velký plus.

Za prvé, aby nehledali daleko něco, co mají blízko. To znamená vidět a využít možnosti, které existují. Nevymýšlet si teorie, které nemají budoucnost nebo úspěch.