Láďa Křížek Louny miluje

Letos v dubnu oslavil lounský rodák, ale hlavně zpěvák s fenomenálním hlasem Láďa Křížek svoje šedesátiny. Za svou kariéru získal několik zlatých i diamantových desek. Se svými hity dobýval přední příčky hitparád a v jeho sbírce nechybí ani Zlatý slavík. „Vynikající zpěvák, božský hlas, velká hvězda bigbítu, absolutní hlasový rozsah“, a dalšími superlativy Láďu hodnotí jeho kolegové z hudební branže. Na začátku našeho povídání se přiznal, že novináře příliš nevyhledává. Možná díky tomu, že letos oslavil významné kulatiny a dárky spíše rozdává, než dostává, pozvání k rozhovoru přijal.

Byla Vaše cesta ke zpívání přímočará? Neměl jste žádné pochybnosti o tom, jestli chcete být zpěvákem?
Zpěvákem se člověk rodí, tím se nestává postupně. Buď ten talent dostanete, nebo ho nemáte. Mluvím o opravdových zpěvácích s velkým hlasem jako je Kamil Střihavka, Petr Kolář, jako měl Karel Gott. Nebavím se o lidech, který zpívají a říkají si zpěváci. Svůj hlas vnímám jako dar a narodil jsem se proto, abych jím lidem dělal radost. Dokud tento dar mám, budu dělat lidem radost.
Jak se jmenovala Vaše úplně první kapela?
Už v patnácti jsem měl kapelu s mým bráchou Mírou. Nejdřív jsme se jmenovali BHM, Yetti. Měli jsme různé názvy. Pak jsme vždycky zjistili, že už v Praze nějaká kapela se stejným názvem existuje, tak jsme se zase přejmenovali. Když jsem šel na vojnu, tak jsme se rozešli.
Poměrně brzy jste se ženil. Už v tu dobu jste se živil zpěvem?
To ještě ne. Ženil jsem se v jednadvaceti letech. Byl jsem po vojně, a protože bylo potřeba vydělávat, nějakou dobu jsem pracoval v Elektrárně Počerady.
Tam Vás předurčovalo vzdělání?
Ano. Vystudoval jsem Střední průmyslovou školu v Mostě. Po ní jsem chtěl jít na konzervatoř. To mi bohužel komunistický režim znemožnil. Ale já jsem se rozhodně nevzdával. Vždycky jsem toužil být zpěvákem.
To se Vám také za poměrně krátký čas podařilo. Co jste pro to, abyste se tím zpěvákem stal, podnikl?
Říkal jsem si, že tady v Lounech, mě asi nikdo neobjeví. I když jsem vyhrál pěveckou soutěž „Mladá píseň Louny 1983“. Pak jsem postoupil do Ústí do krajského kola, kde jsem zjistil, že je to víc o komisi než o zpěvu. Tak jsem se rozjel do Prahy. V pasáží Lucerna jsem si podal inzerát se zněním: „Zpěvák na úrovni hledá kapelu. Zn. Heavy Metal.“, nebo tak nějak, už si přesně nevzpomínám. Ozvalo se mi asi pět kapel. Prošel jsem si je a začal spolupracovat s kapelou TAM. Po pár měsících mě poslali domů s tím, že žádného leadera kapely nepotřebují. Pak se mi sice ještě jednou ozvali, ale stejně to nevydrželo. Když mě poslali domů podruhé, tak jsem tak stál na Florenci a říkal jsem si: „Tak a to je konec!“. No a za čtrnáct dní přijela do Loun skupina Vitacit. Zazvonili u mě asi v jedenáct hodin v noci, jestli s nimi nechci zpívat. U Vitacitu začal ten první kontakt s širokým hudebním společenstvím.
Takže Vaši kariéru odstartovala skupina Vitacit?
Ano, byl to Vitacit, ale Citron pro mě byla vysoká škola. Až tady jsem pochopil, co je to profesionální kapela. S Citronem jsme objeli celé tehdejší RVHP - Rusko, Polsko, Maďarsko. Byli jsme v západním Německu. To už se dneska jen tak někomu nepovede. Teď jezdí spíš šikovní zpěváci k nám.  
V roce 1988 jste s kapelou Citron získal prvenství v anketě Zlatý slavík. Jak jste to vnímal?
Kapele tohle ocenění samozřejmě vždycky pomůže. Jinak jsem to ale neprožíval.
Na řadu přišla Vaše vlastní kapela Kreyson. Tu jste určitě prožíval. Jak vznikl?
Kreyson pro mě znamenal totální katapult.  Když už mi potřetí kapelník Citronu pan Pařízek řekl, že jestli mám jiné představy o repertoáru, můžu si založit vlastní kapelu, tak jsem ho poslechl. Tehdy jsem pop moc nemusel, líbil se mi heavy metal. Přesná vizualizace mojí kapely vznikla na trati z Prahy do Ostravy, kdy jsem s přivřenýma očima sledoval, jak utíká trať a příroda kolem. Přesně jsem viděl, jakou bude mít podobu, jak bude vypadat scéna. Přemýšlel jsem, jaký bude mít název.
Jak jste přišel na název Kreyson?
Krey jako Křížek a son jako syn. Křížkův syn, křižák. To spojení se mi líbilo a jako značka funguje dodnes.
Po vyšplhání na kopec, přichází sestup. U Vás to byl přímo výbuch úspěchu, zažil jste strmý pád nebo jste pozvolna ubral plyn?
Tenkrát jsem chtěl mít všechno: slávu, barák, auto a taky jsem to dostal. Dneska už můžu říct, že po ničem z toho netoužím. Postupně zjistíte, že sláva je regulérní droga, kterou když vám vezmou, tak jste vyřízený. Platíte za ní daň na všech stranách, v rodině i v soukromí. V tu danou chvíli ji ale neřešíte. Ani si to neuvědomíte a jste v ďábelské smyčce. Bojíte se z toho vystoupit. Vůbec se nedivím tomu, kolik slavných lidí skončilo na drogách. Už nechtějí sloužit ďáblu, ale musí. Přiznám se, že u mě to skončilo jen alkoholem. Naštěstí se to nikdy nezvrtlo natolik, že by mě museli někde hospitalizovat. Dneska vím, že nejvíc je mít svůj vnitřní klid, a ten si nikde nekoupíte.
Vitacit, Citron, Kreyson, Damiens - kde jste se cítil nejlépe?
Všechno má svoje, to hezké i to náročné. Je to dané časem, kde právě jste. Všechny tyhle projekty byly úžasné a všechny se povedly. Když se zeptáte někoho, které dítě má nejradši, také vám většinou nedokáže říct jedno jméno.
V roce 1989 jste nazpíval závěrečnou píseň k seriálu Dlouhá míle. Jak se Vám spolupracovalo s Karlem Svobodou?
Karel byl úžasný. Byl to megaloman. Říkal mi, že jestli chci být slavný, tak mě musí znát i poslední babička na vesnici. Tím, že jsem pro něj Dlouhou míli nazpíval, jsem se osvědčil jako zpěvák, který dokáže zazpívat cokoliv. Od té doby jsem k němu do Jevan často jezdil. Hned mi řekl, že mě vezme na turné s Karlem Gottem a Leonou Machálkovou. Svůj slib dodržel a pozval Damiens, tedy mě a bráchu Míru, jako své hosty na koncertní turné Karla Gotta „České Vánoce 2000“.
Měl jste nějaký idol, ke kterému jste vzhlížel?
Asi jsem měl idol, jako každý. Ale jednou se mi stala velmi zvláštní věc. Když jsme točili s Kreysonem desku ve Švédsku, poslouchali jsme v autě Agnethu Fältskog, zpěvačku ze skupiny Abba. Mimochodem nedávno vydala své sólové album. Když CD dohrálo, tak mi tekly slzy. Úplně jsem se zastavil nad tou reakcí. Byl jsem z toho hlasu prostě dojatý.
Nazpíval jste spoustu duetů. Můžete jmenovat pár z nich, které Vám zůstaly v srdci?
Jednoznačně vede duet s Evou Urbanovou - Fantom opery, ten pro mě znamená hodně. Z dalších srdcovek třeba duety: s Karlem Gottem - Panis Angelicus a Žít svá léta; s Helenkou Vondráčková – Párkrát mlčels; s Leonou Machálkovou -  Přísahám, že jsem to já; s Michalem Davidem - Vesmírnou branou; s Kateřinou Brožovou - Tiché vyznání; s Darinkou Rolincovou - Být ti vším.  Zrovna teď připravuji knihu s názvem „Duety a lidé mému srdci vzácní“, tak to mám v živé paměti.
Úspěšné album s názvem „Anděl na útěku“ vzniklo i v anglické verzi. Jaké na to byly ohlasy?
Tady jsme měli trošku smůlu na producenta, který vzal peníze a zmizel. Udělali jsme dvě alba „Angel On The Run“ a „Crusaders“ (Křižáci). Obě desky vyšly v Japonsku a Německu. Od každé se prodalo okolo třiceti tisíc. Bohužel jsme se nedostali pod velkou firmu, která by nám zajistila lepší distribuci. Ale já jsem si po těch dvou vydaných albech uvědomil, že nás na západě nepotřebují, že mají svých skupin dost.
Zmiňované album „Anděl na útěku“ obsahovalo mnoho známých hitů, ze kterých mají dodnes lidé radost. Vnímáte to stejně?
Každou píseň prověří až čas. A já mám radost, že i po více než třiceti letech tyto písně stále hřejí lidská srdce. Jsou to takové naše malé poklady. Když zpívám a dívám se přitom na své fanoušky, cítím, jak se vrací jejich vzpomínky, vzdálené pocity a příběhy, které tenkrát prožívali.
Letos 10. prosince budete mít koncert ve Vrchlického divadle v Lounech, kde zazní Vaše největší hity v akustické podobě. Těšíte se?
Mám velkou radost, neboť Louny a svůj rodný kraj miluju. V Lounech mám mnoho kamarádů, které mám rád a tímto vystoupením jim mohu udělat radost. Vánoce budou za dveřmi. Na koncertě zazní i několik koled, které přiblíží nejkrásnější atmosféru roku. Chtěl bych vás tímto všechny pozvat.
Plánujete potěšit Vaše lounské příznivce nějakým vystoupením i příští rok?
Ano. Pan starosta nám slíbil, že si pozve Kreyson na Letní lounské vábení 2024, tak se moc těšíme.
Kde Vás mohou fanoušci kromě koncertů vidět?
Hodně často jezdím po narozeninách, křtinách, zlatých svatbách svých fanoušků, kteří si mě pozvou a chtějí vzpomínat na Čarovnou noc, na Kreyson, na Vzdálenou, na Schoulenou. Je to krásné. Je to neuvěřitelné. Je to hezká současná záležitost a v podstatě takové kulaté razítko, že i po třiceti letech tyto písničky žijí a nepodléhají času.
A ještě poslední otázka. Co Vám dělá radost?
Jsem pejskař, miluju psy. Neméně důležité však je pro mě mít kolem sebe hodné lidi.

Děkuji za rozhovor: Denisa Bukvajová

Podpásová sedmička:
1.    Dlouhé nebo krátké vlasy? Dlouhé
2.    Vzdálená nebo Zlatej chlapec? Vzdálená
3.    Praha nebo Louny? Louny
4.    Lucerna nebo Okoř? Lucerna
5.    Festival nebo Muzikál? Muzikál, ale můj
6.    Metal nebo Opera? Metal
7.    Les nebo Václavák? Les
Netradiční sedmička:
1.    Kterou písničku máte nejradši? Mám tě rád
2.    Vaše oblíbená skupina?  Kreyson
3.    Co je smyslem Vašeho života?  Klid
4.    Nejhezčí české koncertní město? Louny
5.    Nejveselejší zážitek s fanynkou?  Když jsem dostal narozeninový dort ve tvaru srdce
6.    Nejlepší dosavadní životní etapa?  Třetí třetina
7.    Vaše oblíbené místo k relaxaci? Les