Ředitel ZUŠ Podbořany: Jako hudebník i manažer vidím výbornou profesní úroveň, která se na tak malé škole sešla

Základní uměleckou školu Podbořany vede od nového školního roku Erich Knoblauch. O jeho profesní minulosti i současnosti, hře na kytaru, starostování i ředitelování, o tom, jaký je zájem o umělecké vzdělávání, jak se mu pracuje v kolektivu ZUŠ, jaké obory aktuálně škola nabízí, co chystá pro veřejnost... O tom všem jsme si s ředitelem po-vídali v rozhovoru pro čtenáře Regionu.

Hrajete na kytaru, kde a kdy jste se naučil hrát? A proč právě kytara?

Má profesní minulost byla vždy úzce spjata s tímto nástrojem. Od docházky na základní škole a potom i později při studování gymnázia jsem procházel všemi ročníky tehdejší Lidové školy umění v rodných Teplicích. Díky neúnavné pedagogické péči svého učitele, prof. Václava Krahulíka, který mě zasvěcoval do úchvatného světa koncertní kytary, jsem nejen zdárně přečkal léta dospívání, ale dokonce vše došlo tak daleko, že místo mými rodiči předpokládaného studia vysoké školy jsem hned po maturitě na gymnáziu přeřadil na úplně jinou kolej a začal studovat hudební konzervatoř v Teplicích.

Kytara mě však doprovodila i dále na vysokou školu. Protože bylo celkem jasné, že po absolutoriu na konzervatoři ze mě bude učitel hudby a kytary, dospěl jsem k názoru, že je třeba si v tomto směru doplnit vzdělání. Na Pedagogické fakultě UJEP jsem si potom zvolil studium pro III. stupeň hudební pedagogiky s hlavním oborem – jak jinak než s kytarou…

Na konzervatoři i potom na vysoké škole jsem tak jako spousta mých kolegů studentů si chodil přivydělávat do okolních hudebek (začalo se jim již říkat Základní umělecké školy), a s touto nabytou praxí několika let vyučování jsem po státnicích na univerzitě nastoupil v ZUŠ v Žatci, kam jsem se za svou manželkou natrvalo přestěhoval v roce 1992 z Teplic.

Kdy jste začal učit jako učitel na hudební škole?

Na ZUŠ v Žatci jsem učil již za svých studií od roku 1992 a vlastně pouze s 4 letou přestávkou stále dodnes učím. I když jsem zastával i jiné profese a zaměstnání, chtěl jsem si udržet svou profesní odbornost a kontakt se svým nástrojem a nevypadnout tak úplně z tohoto uměleckého světa. Naštěstí se v ZUŠkách učí až odpoledne a k večeru, tak to vždy nějak časově šlo skloubit dohromady.

Dokonce jste učil (a učíte) na dvou školách zároveň...

Ano. V průběhu svého působení na Městském úřadu v Podbořanech (12 let) jsem učil na dvou ZUŠ – v Podbořanech a i v Žatci. Patřím k lidem, kteří velmi neradi opouští svou rozdělanou práci, zvláště pokud se to týká dětí a studentů, které jsem několik let vedl. Z toho důvodu také ještě i při současném ředitelování v Podbořanech mám několik hodin i v Žatci.

Veřejnost vás zná spíš z působení na radnici – v Žatci i Podbořanech.

Je pravda, že většina veřejnosti mě zná spíše z mého komunálního angažmá na obou úřadech dvou blízkých měst. V Žatci jsem neměl zpočátku v úmyslu se zapojovat do politiky. Byl jsem v tu dobu ředitelem Žatecké hudebky a pouze a jenom potřeba prosadit ve městě tehdy revoluční projekt na podporu cestovního ruchu Chrám Chmele a Piva způsobila, že jsem vědomě a na vymezený čas na 4 roky opustil svou původní profesi a snažil se v úřadu starosty města Žatce v letech 2006 - 2010 dokončit projekt „Chrámu“, nastartovat podmínky pro získání vstupu Žatce do UNESCA, dokončit přestavbu nemocnice a spoustu dalších věcí, kterými se normální starosta prostě zabývá. V tu dobu tak skutečně nebyl na nějaké učení a kytaru čas. K profesi jsem se ovšem vrátil hned, jak to bylo možné. Ze žatecké radnice jsem se sice vrátil na své původní místo ředitele ZUŠ v Žatci, ale škola, kterou po ony čtyři roky vedla má zástupkyně a dnešní ředitelka paní Irena Marešová, byla již nastavena trochu jinak, než jsem si před-stavoval, a já se proto rozhodl nekazit její výbornou práci, (což se nakonec ukázalo jako dobré rozhodnutí – škola je pod současnou ředitelkou velmi dobře vedena dodnes) a poohlédl jsem se po uplatnění někde jinde. Příležitost jsem dostal, zřejmě i pro své komunální zkušenosti, na úřadě v Podbořanech a jako vedoucí odboru pro místní hospodářství a služby jsem tam působil letos 12 let.

Mohl jsem se tak starat o město, úklid, zeleň, byty, hřbitovy, veřejné osvětlení a spousty dalších věcí, ale také jako bývalý ředitel školy o školství v rámci obce s rozšířenou působností, tedy o školy celého Podbořanského regionu. Při tom všem jsem opět ale začal zase učit, a to na obou ZUŠ v Žatci i Podbořanech, a tak jsem byl v kontaktu s učením kytary zase celé ty roky.

Budete pokračovat ve šlépějích předchozího ředitele Martina Říhovského?

V průběhu let učení na zdejší škole jsme s panem bývalým ředitelem Říhovským udržovali velmi těsné pracovní vztahy a často spolu profesně i umělecky spolupracovali. Byl mezi námi dokonce svým způsobem kuriózní pracovní vztah, neboť v rámci úřadu jako vedoucí školství na ORP jsem mu byl nadřízeným já, kdežto po mém příchodu do školy mi byl jako učiteli nadřízeným on, jako ředitel.

Mohu říci, že to v ničem nevadilo, naopak se některé věci řešily o něco jednodušeji a bylo to ku prospěchu celé školy. Názorově v pohledu na rozvoj školy jsme měli podobné myšlenky, takže nyní stačí pokračovat v tom, na co jsme oba stejně již dlouho měli stejný nebo hodně podobný názor.

Jaký je zájem o umělecké vzdělání? Stoupá vám počet žáků?

Po určitých letech stagnace zájmu o umělecké vzdělávání (krizové byly zejména roky 2005-2010), je znát dnes už jasně viditelný setrvalý každoroční nárůst zájmu o tento typ volnočasového studia ve všech ZUŠ, které jsem dosud poznal. Je to trend, který zažívají všechna města, město Podbořany nevyjímaje. Malé děti i starší žáky i navzdory veliké konkurenci sportů, počítačů a jiných aktivit, stále baví se hudbou, výtvarkou, nebo tancem zabývat. Rodiče jsou stále více nakloněni naší škole a zájem evidujeme každým rokem více a více. Podpora zřizovatele – města Podbořany je také dosud velmi dobrá. Rozvoj školy je tak limitován pouze jediným faktorem, a to jsou prostory. Je to takový začarovaný kruh. Škola má stanoven a ministerstvem povolen maximální počet žáků, které může ve stávajících prostorách učit. Aby se tento počet navýšil, musela by škola mít předpoklad pro podmínky vyučování pro více dětí. Ale to by musela přijmout nové učitele. Učitele ale přijmout nemůže, protože by neměli kde učit. Město jako zřizovatel školy si je prostřednictvím pana starosty, vedení města a zastupitelů určitě vědomo závažnosti této situace, která přetrvává několik let a její naléhavost se zvyšuje každým dalším rokem. Proto se tímto problémem už nejméně od minulého roku intenzivně zabývají a mě jako řediteli nezbývá než doufat, že se nějaké řešení v krátké době najde. Základní umělecká škola je v každém městě ojedinělá mezi ostatními školami a pro svou schopnost veřejné prezentace je vnímána jako určitá kulturní vizitka každého města, kterou se samospráva, rodiče a i veřejnost můžou pochlubit.

Jak jste spokojený s kolektivem?

Svůj nynější pedagogický sbor už mnoho let znám a opravdu si ho mohu pochválit. Jako hudebník i jako manažer nemohu nevidět výbornou profesní úroveň, která se na tak malé škole sešla, a mám skutečnou nefalšovanou radost, že mohu s takovými kolegy učiteli spolupracovat. Jsou mezi nimi učitelé, kterým žáci bodují na krajských, a dokonce i v celostátních kolech interpretačních soutěží, jsou tu i učitelé, kteří mistrovsky ovládají svůj obor a nástroj a jsou oceňovanými členy uměleckých těles, jsou tu pedagogové s letitou praxí a velkými zkušenostmi…

Osobně po zase mých zkušenostech z hudebek i radnic, kde jsem působil na manažerských místech, cítím, že jeden z nejdůležitějších faktorů ředitelování tkví v tom, že právě těmto svým podřízeným mohu vytvářet co nejlepší pracovní podmínky. Je to cesta, jak ze schopných učitelů pokud možno dostat skutečně to nejlepší, čeho jsou schopni a co se potom nejlépe promítne v celkové úrovni vzdělání našich žáků.

Máte dost pedagogů?

Pedagogů je tak akorát, abychom využili danou kapacitu školy. Zatím se nám daří obory držet i generačně obměňovat. Učitelů se nedostává pro stálý převis poptávky po klavíru, kytaře, elektronických klávesových nástrojích. Bohužel musíme mít některé děti v pořadníku a žádat je, aby vyčkaly, než se některá místa uvolní. Problém by zase vyřešily další vyučovací prostory, které ale v současné době nemáme.

Jaké obory, kurzy aktuálně škola nabízí? Jaké byste ještě chtěl otevřít?

Naše základní umělecká škola aktuálně nabízí tři hlavní oblasti uměleckého vzdělání. Hudební, výtvarný a taneční. Nabízíme komplexní studium hudebních oborů na jednotlivé nástroje jako jsou klavír, elektronické klávesové nástroje – klávesy, zpěv, kytara, elektrická i basová kytara, bicí, flétny zobcové i příčné, saxofon, akordeon a další. Ve výtvarném oboru má své zastoupení plošná i prostorová tvorba, počítačová grafika i keramika. Taneční obor umožňuje nácvik tanců pro nejmenší děti i starší zájemce.

V budoucnu by se škola měla více zaměřit na nezbytný trend doby, kterým je zapojování digitální techniky do výuky a spolu s tím i vytváření nových, digitální technologii využívajících, předmětů.

Vše opět ale závisí na vyřešení prostorového limitu školy.

Co vše v nejbližší době chystáte pro veřejnost?

V rámci veřejného kulturního života města bychom se rádi jako umělecká škola i nadále zapojovali do všech městských akcí formou koncertů, výstav a příležitostných produkcí. Veřejnost má také možnost vidět výsledky naší práce v cyklu interních koncertů pořádaných na půdě školy, nebo při právě probíhající sérii koncertů v Domově pro seniory v Podbořanech, při adventních příležitostech zde i v jiných obcích, nebo na hlavním slavnostním vánočním koncertu 12. prosince v kostele sv. Petra a Pavla v Podbořanech, za účasti kvarteta Severočeské filharmonie Teplice. Zde se kromě zmíněných hostů představí i někteří z pedagogů naší školy a jejich studenti.

Snad nebude proto od věci, když si dovolím touto formou pozvat podbořanskou veřejnost na tento předvánoční hudební svátek a vyjádřit tak i naše poděkování městu a veřejnosti za podporu, jaké se škole v posledních letech dostává.

Děkuji za rozhovor.

Alla Želinská

(pr)