Z Vroutku okolo Svaté země: Cestopis Davida Šebesty

V souvislosti s březnovými teroristickými útoky na letišti v Bruselu mi vytanula na mysl bezpečnostní opatření, kterými jsme si prošli na letišti v izraelském Tel Avivu. Izrael stál několikrát před zničením. Představte si, že by den po vyhlášení samostatnosti Československo napadli všichni jeho sousedé s cílem jej zlikvidovat. A my tuto válku vyhráli.

Vojáci se samopaly na každém rohu a jiná opatření. Bezpečnost je zde na evropské poměry přehnaná. Což přestává s prvními bombami na našem kontinentě platit. Jak to vypadalo v Izraeli? První vojenské stanoviště bylo hned na vjezdu do areálu letiště, několik kilometrů od samotných terminálů. Vstupu do samotných hal předcházela bezpečnostní prohlídka detekčními rámy, kontrola dokladů, skenování kol, letenek.

Pak následovala standardní bezpečnostní prohlídka, jaké známe u nás (i když v násobně přísnějším gardu). Naše kola rozebrali takřka do šroubku, každou věc prohmatali a nás svlékli skoro do naha. Jaké je srovnání s pražským letištěm? Vstup k letišti a do terminálových hal naprosto volný. Kola nám zrentgenovali a zeptali se, co tam máme za sprej. Byl to repelent, ale ochranka to neověřila. V Praze zabrala bezpečností opatření hodinku, v Izraeli tři. Ty dvě hodinky a trochu „buzerace” jsou nepříjemné. Nadával jsem jako špaček, přiznávám. Ale dávají vám značnou jistotu, že se ve zdraví vrátíte domů. V Izraeli jsem se cítil bezpečněji než v Česku. Jeden příklad za všechny, ač jsme naložená kola nechávali často bez dozoru, neztratil se ani špendlík. Po návratu jsem si na kole zapomněl obyčejnou čepici a za 10 minut tam nebyla. Náhoda? Nemyslím si.

Izrael je svatou zemí pro tři světová náboženství: judaismus, křesťanství a islám. Pro zemi je to dar, ale i prokletí zároveň. Střety mezi věřícími jednotlivých věrouk způsobují, že tu klid nikdy dlouhodobě nevydržel.

Judaismus, víra Židů, je jednou z nejstarších na světě a vznikla zde už před čtyřmi tisíci lety. Židé museli svoji Izrael v dějinách dvakrát opustit. Druhý odchod trval celých dva tisíce let, nepředstavitelná doba. Píšu to, abyste si představili to nadšení, jaké muselo panovat v roce 1948, kdy židovský stát vznikl. A začali jej z pouště budovat do dnešní vyspělé ekonomiky. Fantastické je, že Židé si po ta celá staletí vyhnanství udrželi těsný vztah k této krajině a Jeruzalému.

I dnes velká většina obyvatel nosí minimálně náboženskou pokrývku hlavy – jarmulku. Není obvyklé potkat mnoho mužů v černém oblečení včetně klobouku s pejzy a dalšími náboženskými doplňky. Zeď nářků je pro Židy nejposvátnější místo. Striktně se dodržuje oddělení mužské a ženské části. V tu chvíli, kdy se okolo vás stovky věřících intenzivně s polohlasem modlí, cítíte něco zvláštního, atmosféra doslova elektrizuje.

Ultraortodoxní Židé, tzv. Charedim jsou kapitola sama za sebe. Udržují si životní styl 17. století, mají nejvíce dětí na světě, až patnáct, a v jejich čtvrti leckde nemají ani asfalt. Příští rok jim začne povinná vojenská služba. Jsem zvědavý, jaké vojáky z těch neduživých chlapců vycvičí.

Měli jsme štěstí, že jsme v Jeruzalémě byli v sobotu – den, kdy Židé slaví Šabat a nesmí se dělat žádná záměrná činnost. Ortodoxní Židé si trhají dopředu i toaletní papír. Obchody mají zavřeno, televize a rozhlas nevysílají, lidé se procházejí. Pro ilustraci: v pátek jsme spali u silnice, která odpovídala provozem pražské magistrále. Následující den tam projíždělo jedno auto za minutu. Pro nás něco neuvěřitelné. To platí především pro Jeruzalém. V ostatních městech jsou méně konzervativní a v takovém Tel Avivu šabat skoro nezaregistrujete, protože tam žijí spíše moderně smýšlející lidé.

O palestinských územích nehovořím vůbec, zde vyznávají islám a jeho tradiční hodnoty. Ale o nich zase příště.

Téma islámu je dnes v Česku velmi aktuální. I když jsme už s Tomášem v minulosti muslimské země projeli, těšili jsme se na poznání soužití islámu s křesťanstvím a judaismem. Pětina obyvatel Izraele se hlásí k islámu, což je pozůstatek osmanské nadvlády. Islám je nejmladší světové náboženství, vznikl až v 7. století. Proto v Izraeli navazoval tradice křesťanských a židovských posvátných míst.

Jak takový příchod a soužití nového náboženství například vypadal? Po příchodu islámu do těchto končin krátce po jeho vzniku uvolnili křesťané část betlémské baziliky Narození Krista věřícím muslimům, kteří si tam zřídili mešitu. Dnes nepředstavitelné, že? Důsledek se projevil o 500 let později. Jistý osmanský sultán začal tvrdě potírat všechna náboženství mimo islámu a dal nařídit zbourat všechny křesťanské památky v jeho zemi. Avšak betlémští muslimové se proti tomuto příkazu, jako jediní, vzepřeli. Betlémská bazilika se tak jako jediná dochovala původní. Což je svým způsobem zázrak.

Nedá mi to nevzpomenout na zážitek z minulé výpravy do Turecka. Už jsme se chystali s Tomášem spát. Najednou k nám přišel mladík s jídlem v ruce. Vysvětlil nám, že nás zahlédl, z domu. Právě probíhal měsíc Ramadán, kdy je povinností a ctí, muslima pohostit pocestné. Podle jeho slov nás k němu přivedl Alláh. Ještě dlouho jsme spolu hovořili. Bylo to zvláštní, ale milé setkání. Podobně mile se k nám chovali i muslimové v Izraeli. Mají rozhodně jinou kulturu, ale pokud je snaha na obou stranách, vyjdete vždy s každým. V příštím díle nahlédneme křesťanskou stránku Svaté země.

Křesťanská turistika v Izraeli kvete jako louka. Proto nás už nepřekvapovalo, že u každého významného poutního místa potkáte skupiny křesťanů, hlavně Poláků nebo i našich slovenských sousedů. Viděli jste film Umučení Krista s Melem Gibsonem? Všechna místa, kde se odehrává konec biblického příběhu, naleznete v Jeruzalémě – Getsemanská zahrada, s tisíciletými olivovníky, kde Ježíše zatkli, křížovou cestu, kudy šel vstříc smrti na vršek Golgota. Dnes tu vévodí monumentální chrám. Atmosféra v něm by se dala krájet.

Jelikož se ve Vroutku staráme o kostel sv. Jana Křtitele, nesměli jsme minout místo, kde se konal křest Krista z rukou Jana Křtitele, velký obraz této biblické scény vévodí celému kostelu. A jak vypadá současnost? Část hraniční řeky Jordán, kde se to mělo stát, byla desítky let pro válečný stav mezi Jordánskem a Izraelem uzavřena. Oba břehy obklopovala minová pole. Před několika lety toto místo poutníkům armáda zpřístupnila.

Navečer jsme projeli dva kilometry „zemí nikoho“, až k řece. Nikde nebylo ani živáčka, pouze na druhém břehu chodil jordánský voják. Kochali jsme se západem slunce, nabral jsem trochu písku z břehu pro náš kostel z těchto svatých míst a přespali jsme.

Ráno při odjezdu jsme potkali vojenskou hlídku. Jak ti se divili, že jim jede někdo naproti z míst, která mají být přísně střežená. Chvilka vysvětlování a pustili nás. Nechtěli problémy od velitelů. Vyzkoušené spoléhání se na to, že jsme chudí cestovatelé s lámanou angličtinou a taktika hraní na blbé se opět vydařila Příště se podíváme na život v Palestině.

Izrael je od svého vzniku zemí dvou národů, které mezi sebou neustále bojují – Izraelců a Palestinců. Málokdo z nás si dovede představit každodenní život v neustálém napětí, hrozby sebevražedných útoků, příjezdu armády, dopady raket. Okolo celé Palestiny staví Izrael tzv. bezpečnostní bariéru. Pro středoevropana to je miniverze Berlínské zdi. Osmimetrový betonový monolit obehnaný ostnatým drátem rozděluje krajinu i rodiny. S Tomášem jsme vždy pouze ukázali pas, prohodili pár slov s vojáky či vojačkami, ale občas jsme viděli, že hlídka dělá Palestincům násobně přísnější prohlídku. Že jsme vjeli na Palestinská území, poznáme okamžitě. Množství odpadků okolo nás přibylo, ta izraelská políčka svítila čistotou, zato v Palestině hromady igelitu dávali tušit, že zde takový zájem o čistou zem není. Pro mě neuvěřitelná scéna se odehrála v Jerichu. Hořící kontejnery, které zapálili místní, aby se odpadky slehly. V palestinském Betlémě byli už obyvatelé kultivovanější, na popelnicích byly samolepky, které upozorňovali, že spalování není ok. I tak to některý kontejner schytal. Když jsme vjeli do některých palestinských měst, „uvítala” nás cedule, na které stálo, že sem Izraelci nesmějí, neplatí zde izraelské zákony, a hrozí vám tu smrt. Povzbudivé, že? Ale nikdy jsme se v nebezpečí necítili. Navštívili jsme i Hebron, město, kde se bojuje snad nejčastěji. Nebyl to radostný pohled, poničené domy a nejspíše i lidské osudy. Tržiště zelo prázdnotou, ale místní se na nás usmívali.

Měl jsem pocit, že jsme jim přinášeli jako turisté trochu vidiny normálnosti v nenormální době. Válka je strašná věc. Měli bychom to mít na paměti i přesto, že ta poslední u nás skončila před 71 lety.

„Vždyť vás tam něco uštkne!“ byla první slova babičky, když jsem jí oznámil, kam se chceme vydat na vandr. Neuštklo, ale… Izrael má neuvěřitelně roztodivnou krajinu. Přestože sever a jih země jsou od sebe vzdáleny jen 200 km, dole je poušť a nahoře lyžařské vleky. Dopolední lyžovačka a odpolední projížďka na velbloudu tam není nemožná. To stojí, čtenáři, za vyzkoušení! Hory, sníh, lesy – na to jsme zvyklí, ale jet v únoru tři dny horkou pouští se nenaskytne každý den. My jsme to štěstí měli. Na poušti jsme celý čas neviděli nic víc než hladký asfalt, kamení a velbloudy s beduíny. Spát v tak neznámém a nehostinném prostředí potřebuje dávku odvahy, ale únava byla vždycky silnější a setmění přišlo velmi rychle. Tehdy jsme si uvědomili, jaké množství hvězd se dá na obloze vidět. Ve střední Evropě je tak velké světelné znečištění, že v ní nikde nevidíte Mléčnou dráhu tak jasně jako tady. Před spaním v izraelské poušti také vždy doporučuji zavřít knížku, jinak ráno najdete ledem pokrytý nejen spacák, ale i celou kapitolu. Příroda se tu ale vyřádila i dál. Velký pouštní kaňon táhnoucí se desítky kilometrů vzdáleně připomíná ten slavný Grand Canyon z Ameriky. A co člověk ze Západu ocení nejvíce, nemáte signál v mobilu. Komplikace by nastala v případě zranění, nemocnice je 200 km daleko, auto projede jednou za hodinu. Ale v poušti vždy platilo: jen silné kusy přežijí. A ač nás rodiny už před odjezdem oplakali, my to zmákli Chcete vidět, na jakém kole jezdím, prohlédnout si izraelské pohledy, a poslechnout si další příhody z putování? Tohle je poslední díl cestopisu, a pokud se chcete dozvědět víc, přijďte 10. června do vrouteckého kostela sv. Jana Křtitele, s promítáním začínáme v 20.30.

Váš David Šebesta