Podesáté přes republiku, letos na kole a možná ne naposledy

Miroslav Kalina jel z Loun do Ostravy a zpět. Pět dní tam, pět dní zpátky. „Už je mi padesát, jsem děda. Navíc mě všechno bolí, zlobí mě achilovka. Proto jsem se letos rozhodl neběžet, ale jet na kole,“ řekl Kalina po doběhu na lounské náměstí. „Vcelku se mi jízda na kole líbila, sice je to o dost jiné než běh, všechno mě bolí. Když běžíte, tak pomalu, na kole si cestu užíváte. Vydržet ale šedesát, sedmdesát kilometrů sedět na kole, záda také pobolívala. Ale jo, bylo to pěkné a možná by Běh o život mohl pokračovat i v dalších letech. Jezdilo by se na kole,“ nevyloučil po vydechnutí pokračování akce na podporu chomutovské onkologie Kalina.

Byl by ale raději, kdyby jel někdo s ním. „Kdyby jel někdo se mnou, celou cestu tam i zpět, tak další ročník bude. Sám už nepojedu, s doprovodem by se jelo líp,“ dodal Kalina, který cestu dlouho 880 kilometrů jel s osmikilovým batohem na zádech. „Řeknu vám, zlaté běhání, než táhnout ten batoh,“ řekl s úsměvem. Denně na cestě strávil průměrně pět až šest hodin.

V cíli desátého ročníku Běhu o život předal zástupcům chomutovské nemocnice, primářce Martině Chodacké a vrchní sestře Ivaně Minaříkové, šek na třicet tisíc korun. Peníze jsou určeny na rekonstrukci sociálního zařízení onkologického oddělení. „Pan Kalina přispívá výraznou měrou ke zpříjemnění pobytu pacientů na našem oddělení. Celková částka darů z dosavadních devíti ročníků je téměř milion korun,“ uvedla primářka Chodacká. Umožnilo to tak rekonstruovat sociální zařízení již na 3 pokojích, vybavit všechny pokoje televizory, a zpříjemnit čekárnu pro pravidelné kontroly novými židlemi a stolky.

Miroslav Kalina sám před lety rakovinou onemocněl. Léčil se právě na chomutovské onkologii a má k ní pořád silný vztah. Vrací se tam na konci každého ročníku Běhu o život se symbolickým šekem. Běh o život byl nápad Miroslava, poté co sám prodělal rakovinu varlete. Bylo to pro něj velmi náročné období, jak po fyzické tak psychické stránce. Byl tenisový trenér a ve třiceti letech musel po onkologické léčbě znovu začít nabírat fyzičku a tvrdě na sobě pracovat. Spousta přátel se k němu po té, co přestal něco znamenat, v lounské komunitě otočilo zády. Zbyla mu jen rodina a nejbližší přátelé. Zaměření se na znovu dosažení fyzické kondice nutné k trénování pro něj bylo po obou stránkách prospěšné. Začal volnou chůzí v lese, pak přidal pomalý běh a to mu již zůstalo. Nápad přeběhnout republiku byl náhlý a velmi silný a Míra si za ním tvrdě šel. Chtěl ukázat všem, že rakovina není ve většině případů v dnešní době již konečná.