Co není zakázáno, je povoleno?

Známe to všichni. Hlava na hlavě, ucpané uličky, fronty u kasy, ale nakoupit a tím pádem jíst, se musí. Někteří z nás – nakupujících, se dokážou chovat slušně, jiní slušnost a ohleduplnost nepovažují za věc normální a prostě jedou, nakupují. A že jejich chování vypovídá jen o jejich morálních nedostatcích, neřeší. Ono posadit zvíře do nákupního vozíku, když tam my ostatní ukládáme poživatelné potraviny, hmmm, je věru zarážející. Nejsem žádný hnidopich, znáte mě, zvířata u mě vedou, ale. I kdyby byl ten pejsek zrovna vytažený z voňavé lázně, načesaný a čistější, než někteří samotní zákazníci, je to přinejmenším nevhodné. Jenže, nikde žádná výstražná informativní cedule: Nevozte zvířata ve vozících! Takže, kde není zakázáno, tam je povoleno!

A téhle „mezery“ nevyužívají jen páníčkové, ale i maminky, které své děti doslova usadí do košíku (ne na sedadlo na vozíku k tomu určeném), jako kvočnu na vejce a vrší kolem svého potomka nákup, který pak suverénně rovnají s úsměvem na pas u kasy. A ani prodavačka, ani tým v informacích, se nad tímto kouskem nepozastaví, natož, aby matce slušně vysvětlili, že… A my ve frontě nevěřícně zíráme, jak si to ta asi šestiletá holčina s tmavýma očima a černými vlasy a samozřejmě obutá, v tom vozíku užívá. Její, nejspíše matka, se slovensko –česko – maďarsky ještě stíhá o něčem dohadovat se svým několikačlenným doprovodem, pak vytáhne kartu a zaplatí několikatisícovou útratu. Ticho, naučený úsměv, žádné výtky ze strany pokladní, proč taky. Nakoupili, zaplatili a zákazník – náš pán, i když se chová tak či onak. Zákazník se asi nesmí v ničem omezovat, protože pak by nenakupoval a neutrácel a o to je to, oč tu běží, nejspíše… Ivana Žáčková