Kočky jsou osobnosti, své lidi milují, ale nenechají si nic líbit. Proto jsou mi sympatické.

Chovatelé koček Danuše a Jiří Manovi ze Žatce slaví se svými čtyřnohými mazlíčky opravdu skvělé úspěchy. Přestože Danuše Manová stále působí jako učitelka českého jazyka a dějepisu na základní škole, o víkendech provádí v Křížově vile, píše kroniku obce Ploskovice a je místopředsedkyní Československé obce legionářské v Žatci, našla si v nabitém programu čas na trénink a soutěže kočky bengálské Laily Wanted Beex. Právě o Laile a o tom, jak probíhají přípravy na soutěže, jsme si s Danuší Manovou povídali. Lví podíl na tom všem má i její manžel Jiří Man, jenž je vlastně majitelem koček a velká část péče je na něm.

Laila je nádherná, vypadá jako malá šelma, jaký je kočičí druh?

Laila je kočka bengálská, plemeno bylo vyšlechtěno z divoké kočky bengálské. Zjistilo se totiž, že tyto kočky nemohou dostat kočičí leukémii, takže už před desítkami let se chovatelé snažili přepěstovat je na takové, které by mohli mít doma. Dlouhou dobu se jim to nedařilo, až v 60. letech minulého století je začala chovat paní Jean Mill z Ameriky. Prvních několik generací bylo absolutně nevhodných pro chov v bytě, protože to byli divoši divoký. Pak se to naštěstí podařilo. Kočky byly původně jenom tečkované, ale postupně se chovatelům podařily vyšlechtit rozety, které mě osobně uchvátily. Mají být podobné leopardovi. Poprvé jsme je viděli před několika lety na litoměřické výstavě koček, a protože jsme zrovna v té době přišli o kocoura, tak jsme si říkali jedině „bengálku“. Naše Laila Wanted Beex má maminku z Ameriky a tatínka z Čech. V polovině března jsme se byli podívat na společnou výstavu FiFe a TICA v Praze. Viděli jsme tam nové kočičí plemeno s názvem „toyger“, které má pruhování přesně jako tygr. Je to následník koček bengálských! Je to nádhera!

Není přece jenom divočejší než obyčejné kočky?

Má velmi podobné vlastnosti jako domácí kočka. Dělá si, ale co chce, je to živel. Říkám jí proto občas Divoženka. Jinak je miloučká, mazlivá a nejraději spí se mnou pod peřinou, ale má taky své mouchy. Je to přírodní plemeno, takže když jsme ji jako tříměsíční kotě přivezli, vyskočila na skříň a procházela se po garnyži. To potom provozovala dlouho, ale teď už je vysoká, tak jí dělá víc potíží, aby se vešla mezi garnyž a strop, tak tam už naštěstí neleze. Ale stále má výšky velmi ráda. V mžiku vyšplhá na svůj několikametrový strom na schodišti.

Máte kromě Laily i jiné kočky? 

Teď máme Lailu a pak českou kadeřavou Quentimu Od Potoků, ale říkáme jí Kytka. Česká kadeřavá kočka je zatím mezinárodně neuznané plemeno. Chovalo ho několik chovatelů v Česku a na Slovensku, ale potom od chovu upustili a zůstává jediná chovatelka v Brně, paní Knoblochová. Loni nám umřel perský kocourek, tak přemýšlíme o náhradě, protože tři kočky je tak akorát, aby je člověk stačil umazlit, a aby jich zase nebyl úplně plný dům. Máme v Brně objednané kotě české kadeřavé, protože Kytce je už dvanáct let, ale asi se dočkáme až příští rok.

Vaše kočky mají zvláštní jména, podle čeho je vybíráte?

Kočky se pojmenovávají stejně jako psi. Všechna koťata z vrhu mají začáteční písmeno ve jméně stejné. Měli jsme kocourka, tomu jsem našla jméno Cicisbeo, kočky totiž mají rády sykavky. Pak jsem dohledala v literatuře, že to znamená Milenec vdané ženy.

Když jsem přišla, všimla jsem si lavoru s vodou. To si Laila hraje ve vodě?

Ano, bengálky mají opravdu rády vodu. Chodila se mnou dokonce i do sprchy a do vany. Navíc je naučená, že když má žízeň, vyskočí na umyvadlo a čeká, až jí pustíme vodu z kohoutku, aby mohla pít. Vymyslela to sama.

Jak dlouho už kočky chováte? 

Kočky chováme snad od té doby, co si pamatuji. Jako děti jsme měli vždy doma obyčejnou kočku – já i manžel. První „papírovou“ perskou kočku jsme si pořídili v roce 1987 na podnět starší dcery. Jezdili jsme na výstavy, ale nebyla moc úspěšná. Měli jsme i malé odchycené koťátko, které dostala mladší dcera od kamaráda. Obyčejného domácího kocourka. Byl dokonce i na světové výstavě. Asi z dvaceti domácích kocourů skončil pátý, ale před ním se umístili samí cizinci, z českých kocourů byl tedy první.

Vím, že Laila má nejvyšší možný titul.

Laila je Supreme premior. Je to nejvyšší postupový titul a má k němu certifikát. Musela mít dvacet jedna úspěšných výstav. Z tohoto počtu je přesně určeno, kolik musí být úspěšných soutěží u nás, i kolikrát musí do ciziny. Podmínky pro získání titulu splnila loni v září, potřebovala na to tři a půl roku. Za dobu, co se chovu věnujeme, máme už dvě kočky, které dosáhly titulu Supreme premior. První byl Ben Z kolonie, ten na každé mezinárodní výstavě získal titul, měl jich opravdu přesně jednadvacet, kdežto Laila jich měla o něco víc, protože třeba v Mostě titul nezískala.

Takže Laila musela být jednadvacetkrát první?

Soutěže jsou podle plemen, takže z bengálek musela vždycky dostat titul, a ten dostává jen první kočka z plemene. Má známku výborně a titul. Když má výborně a bez titulu, už se to nepočítá. Jednou na výstavě se stalo, že organizátoři dobře nevyčistili po kocourovi, který značkoval, posuzovací stůl. Naše kočka pak byla, i přesto že je kastrovaná, neklidná a dostala nižší ohodnocení, tím pádem to pro nás byla planá výstava. Po nás tam ale přišel kocour bengálský, a ten se tak rozběsnil, že podrápal svoji majitelku, ta pak měla až k lokti zavázanou ruku a zrovna tak i posuzovatelku. Teprve potom vyměnili stůl za jiný, ale to už bylo pozdě.

Co všechno se na výstavách hodnotí?

Hodnotí se hlavně vzhled. Začíná se od hlavičky. U bengálek jsou to ouška, tahle je má pěkně otevřená, nosánek musí mít podobný kočkám domácím. Měla by mít trošku baculaté tvářičky, ale ne moc. Odvážný posuzovatel se podívá na zoubky. Pak kočku zvedá, musí mít svalnaté tělo, ale nesmí být tlustá. Tyto kočky, ačkoli vypadají menší, jsou těžší než některá jiná plemena. Mají svaly, a pokud je správně krmíte, nemají tuk. Naše Laila má 4,5 kila a Quentima jen 3,5. Důležitý je také vzorek na srsti, tedy pod krčkem bílo, na nožičkách pruhy, ale na bokách musí mít rozety, tedy fleky černě uzavřené a uprostřed světlejší, nebo černé tečky, na zádíčkách čáru, která vede i přes ocásek, kde přechází v trojúhelníkové  pruhy do stran. Na bříšku má tečky.

Důležité je také chování. Tato divoženka opravdu tak tak dotáhla pár posledních výstav, protože ke konci nesnášela posuzovatele. Řve na ně, seká packou a snaží se je tlamičkou chňapnout, a pak ji mohou i diskvalifikovat. Sice se jí to nestalo, ale neměla k tomu daleko. Dokud jezdila na výstavy, musela jsem ji soustavně vychovávat. Proto jsem ji vozila s sebou každý týden do Litoměřic. Tam neměla druhou kočku, aby se spolu honily, takže když jsem přišla z práce, čtvrt hodiny jsem ji laserem nebo střapcem proháněla po bytě, aby se vydováděla, a pak jsem ji nosila takzvaně na dlouho, jak se toto plemeno nosí na výstavách. To znamená držet ji ve výšce jednou rukou pod předními, druhou pod zadními tlapkami, kočka se sama natáhne a zvedne ocásek nahoru. Také děti ze školy v Ploskovicích mi pomáhaly, aby si zvykla na cizí lidi.

Jak se vám s ní cestuje?

Ze začátku to s ní šlo. Cestovala v přepravce v autě, ale když byla starší, už se jí to přestávalo líbit. Museli jsme jí dát na vodítko, já s ní seděla vzadu v autě a Laila se procházela. Vodítko jí nevadí. Když pozná, že má někam jet, schová se pod gauč, my ho musíme odsunout, kočku chytit a strčit ji do přepravky. Jinak krátké vzdálenosti jí v přepravce nevadí. Nejdál jsme byli v Polsku v Krakově. Také jsme se účastnili výstav v Německu a na Slovensku.

Potřebují šampioni nějakou zvláštní péči?

Pokud jsou kočky dlouhosrsté, musí se před výstavou koupat. Bengálské plemeno je výjimečné, ostatní krátkosrsté se koupou, ale tohle ne. Jen se kartáčem jemně uhladí. Má krásně hedvábnou srst. Takže bengálka je samoúdržbová. Musíme jí jen ostříhat drápky a vyčistit ouška. S perskými kočkami, anebo s českou kadeřavou, je o hodně větší práce. Musí se vyčesávat. Přes zimu nejlépe každý den, jinak se dělají „cuchlíky“, které se pak musejí vyčesat a při nejhorším vystříhat.

Jakou musí mít stravu, drží nějakou zvláštní dietu?

Každá naše kočka má něco jiného. Bengálka může žrát cokoli, takže dostává najíst granulky, kdykoli chce. Kočky, když loví, jedí i několikrát za den. Jednou za den dostane navíc kapsičku nebo konzervu. U všech našich koček se nám ale daří, že neztloustnou, i když jsou chované jen doma. Jen tak ven nechodí, aby se nezaběhly. Mají voliéru, kam vyběhnou, když je hezky, pozorovat okolí a vyvětrat se. Jednou nám Laila rozdělala pletivo a utekla, hledali jsme ji doma i pod gaučem. Manžel ji pak naštěstí viděl na zahradě a nalákal na jídlo.

Kde všude se výstavy konají a kdo je pořádá?

V Čechách je spousta organizací, které patří do mezinárodní evropské organizace FIFe a v posledních letech se tu objevuje i americká světová organizace TICA. Kočky na výstavách soutěží ve třech věkových kategoriích: čtyři až sedm měsíců, osm až deset měsíců, a potom už jsou dospělé. Na mezinárodních výstavách bývá kolem 150 koček a na světové tak tisíc pět set. Výstava trvá dva dny od rána do večera. Pokud se chcete s kočkou zúčastnit světové výstavy, musí úspěšně splnit několik mezinárodních výstav. Světovou výstavu pořádá FIFe každý rok v jiné zemi. Mezinárodní výstavy pořádají jednotlivé organizace, které FIFe zastřešuje.

Jak jsou na tom české kočky, mají úspěch?

Na světových výstavách se v posledních letech objevují i české kočky na předních místech. Do roku 1989 bylo Československo dlouho odstřihnuté od okolní Evropy, takže nám dokonce FIFe dala výjimku, že můžeme mít méně zahraničních soutěží. Ale to rokem 89 padlo, protože teď už se jezdí úplně všude.

Dají se kočky naučit nějaké kousky, třeba jako psi?

Kočky se zdánlivě učí hůř - jenom když chtějí. Jsou samostatné, neposlouchají. Sousedka ale třeba naučila své kočky, že přijdou na zapískání. Takže naučit se dají, ale když je naučíte, že někam nesmí chodit, například na linku v kuchyni, tak tam nechodí, jen když jste v dohledu.

Myslíte, že jsou kočky falešné?

Kočky jsou osobnosti a z toho vyplývají jejich vlastnosti. Naše Laila je prostě svá, dělá si, co chce, když ji zavoláte a ona nechce přijít, tak prostě nepřijde, ale když si sednete a ona vám skočí na klín, je tam klidně celý večer. Manžel mi pak říká, já jsem nemohl udělat tohle, já jsem nemohl udělat tamto, protože jsem měl kočku na klíně. Bylo mu líto ji shodit. Své lidi miluje, ale zavřeští na ně a škrábne je zrovna tak jako ty cizí, když má nějakou příčinu, která se jí nelíbí. Kočka vám vládne. Takže z toho asi vzniklo to, že jsou falešné, ale prostě si nenechají nic líbit. Proto jsou mi sympatické.