Přišlo do redakce: Poděkování MÚSS U Dubu a Nemocnici Chomutov

V červnu loňského roku jsem si k sobě přistěhovala rodiče, abychom se o ně postarali v jejich úctyhodném věku. Bohužel krátce na to tatínek podcenil svůj zdravotní stav a upadl. A to tak nešťastně, že si vymknul rameno a na třech místech zlomil. Statečně vytrpěl veškeré bolestivé ošetření a zdálo se že už se bude jen zotavovat. Jeho stav závratí se ale za několik dní vrátil. Upadl tak nešťastně, že ho musela odvézt záchranka. Druhý den jsme zjistili, že už neleží na interně, kam ho odvezli, ale byl akutně v noci převezen na oddělení ARO pro silné zhoršení jeho stavu. Pan doktor mne informoval, že nastalo masivní krvácení do mozku a že jeho zdravotní stav je velmi kritický a v jeho věku je situace velmi vážná. Citlivě mne připravil na to, že máme počítat s nejhorším. Konzultovali situaci i s nemocnicí v Ústí/Labem a bohužel jeho stav nebyl takový, aby byl schopen převozu.

Přesto to lékaři chomutovského ARO nevzdali a v půl jedenácté v noci nám volali, že ho převáží do Ústí a rozhodli se ho operovat. Zhruba po týdnu ho převezli zpět na ARO do Chomutova, později na JIP, neurologii a rehabilitační odd. Všude jsme se setkali s ochotou a vstřícností. Tatínek dělal pokroky i přes velmi nepříznivou prognózu. Přístup lékařů i personálu byl profesionální a citlivý nejen k pacientovi, ale i k rodině.

Pak nám postup zkomplikovala uroinfekce. Byl přeložen na internu, později na LDN a stav se vrátil zpět na úroveň ležícího netečného pacienta. Jakákoliv rehabilitace byla podle primáře zbytečná, a tak jsme začali sami shánět někoho, kdo by byl ochoten docházet za tatínkem, aby nám pomohl s ním rehabilitovat. Po mnoha pokusech se na něho byla podívat jedna soukromá rehabilitační sestra. Mohla by pomoct, ale musíme nejdříve tatínka rozhýbat. Mimo jiné poradila zařízení MÚSS U Dubu. Začali jsme hledat nanovo, tentokrát zkušeného maséra. A našli. Další dobrá duše, která byla ochotná každý druhý den pravidelně chodit a masírovat celé tělo, aby uvolnila spastiku svalů. Nakonec se podařilo tatínka částečně uvolnit a my mohli požádat o umístění do MÚSS. Vše stále komplikoval neustálený zdravotní stav.  Nakonec se na nás usmálo štěstí. 

Přišel vytoužený den, kdy jsme tatínka mohli přemístit do zařízení MÚSS U Dubu v Jirkově. Hned od začátku nám všichni ochotně pomáhali, radili a usmívali se. Umístili jsme tatínka na pokoj.  Se vším nám sestřičky pomohly a poradily. Přivezli jsme mu televizi, mohli jsme mu přivézt i jeho tolik oblíbené kytičky. Péče jedním slovem domácí. 

Čisto, ochota, úsměv, vlídné slovo, smích to vše vždy bylo samozřejmostí. Nepomáhalo to jen tatínkovi, ale i nám zvládat těžkou životní zkoušku. Tatínek se už po třech dnech usmíval a pokroky byly den ode dne výraznější. Po čtyřech měsících jejich péče je tatínek schopen chodit s oporou, smysluplně si povídat, ovládat mobilní telefon, udržet tužku a podepsat se, sám se najíst, vybrat si program v televizi, dojít si na záchod. Dali mu možnost v jeho věku téměř osmdesáti let ještě kvalitně žít v kruhu své rodiny.

Pomohli nám dokázat to, čemu málokdo věřil. V srpnu oslavil doma, krásných osmdesát let v kruhu široké rodiny, jí příborem, ujde 10 kroků bez opory a dělá stále další a další pokroky.

Chci proto poděkovat všem za to, co pro tatínka udělali, a to jak v nemocnici Chomutov, tak MÚSS Jirkov U Dubu. Je zřejmé, že pro ně práce není pouhým zaměstnáním, ale posláním.

Děkujeme Dcera Gita Cepková za celou rodinu pana Jiřího Pechoče