Jsem spokojený dědek ze soutoku Chomutovky s Oharkou

Nadšený turista Milan Zelenka vypráví o rodině i škole

Dlouholetý vedoucí postoloprtských a lounských Výrů, zasloužilý nestor turistického spolku, oceněný nejvyšším vyznamenáním – Stříbrným hořcem, středoškolský profesor, zapálený celoživotní botanik, čtenář, cestovatel... Na Boží hod mu bude 83 a ačkoliv již oddíl nevede, o dění mezi turisty se stále aktivně zajímá a přes zdravotní problémy cestuje, navštěvuje divadla, soutěží. Řeč je o Milanu Zelenkovi, v současné době klientovi Domova pro seniory v Podbořanech, kam se zhruba před rokem přestěhoval z Postoloprt. Ve svém útulném pokoji s knihami, časopisy, diplomy pan Zelenka vzpomínal na turistické zážitky, adoptovaná zvířata, ale i rodinné historky a školní život.

Čtyřicet let vedoucím

Jak dlouho jste vedl turistický oddíl mládeže?

Čtyřicet let. Od 1. 9. 1965 do 31. 8. 2005. Začínal jsem původně v Lounech, pak jsem působil v Postoloprtech. I po tom roce 2005 jsem ještě asi pět let pomáhal a na závěr jsem absolvoval i několik srazů „Tomíku“ (TOM – turistický oddíl mládeže – pozn. red.) a turistických výprav. I když na mě brali ohled jako na letitého dědka – přizpůsobili mi třeba kilometry, nebo když jsme vyrazili na sněm do Staňkova, zařídili mi na nocleh válendu místo karimatky, to bylo milé, hlavně v souladu s doporučením mého ortopeda, který mi kladl na srdce, ať si uvědomím, kolik mi je let. Snažil jsem si s nimi držet krok, vždyť já něco vydržím! Jednou, to bylo v Olomouci, cestovali jsme s mým následovníkem Danielem Zíbrtem a jeho maminkou Květoslavou Zíbrtovou jako vedoucí TOM Louny a Hanou Hlouchovou z ČČK, a co myslíte, mladí mi řekli, že budu hrát minigolf, o tom, že „jim budu dělat ostudu“, ani nechtěli slyšet. Tak jsme si zahráli (směje se)…

Věnoval jste se dětem přes čtyřicet let, jaké byly začátky?

Úplně první oddíl byl dorostenecký – to byli Sršně a měli takový krásný nášivky... Přišli k tomu tak, že jedna členka jako dítě rozstříhala mamince krásný černý samet, na to pak dali žlutou látku. Další člen Sršňů – je to zároveň můj absolvent a když se potkáme, skvěle spolu vycházíme, i přes věkový rozdíl máme společná téma a probereme kde co, tak ten namaloval na tu žlutou látku sršně a vznikla tak krásná nášivka na levé straně svých oddílových košilí. O něco později přes moji bývalou ženu Libuši Zelenkovou začali fungovat tomíci Svišti…

Takže jste taková turistická rodina?

Dalo by se tak říci. Dříve nějakou dobu s námi chodily na turistické pochody i naše dvě dcery – nejstarší Michala a prostřední Jitka. Teď už mi dělá radost nejmladší vnuk Kryštof, kterého taky baví turistika a s oddílem chodí na různé výpravy. Mají to v takovém dobrodružném stylu. Doma je obklopený ženami – starší sestra, maminka, babička, a tak se na těch sparťanských výpravách, kdy se spí na podlaze, ve spacáku, vyřádí, je tam spokojený, vždy s nadšením vypráví, co zažil. Však tento turistický časopis Tomík, který odebírám, je i pro něj. Máme co společně číst.

4 děti, 5 vnoučat, 2 pravnoučata

Když už jsme u rodiny, jak velkou ji máte?

Máme čtyři děti – tři dcery a syna – a pět vnoučat. A také dvě pravnoučata. Těch není moc (směje se). Dcery bydlejí v Praze, nejstarší Michala měla státnice z ruštiny a němčiny, učí angličtinu, prostřední je Jitka, vystudovala chemii a matematiku na pedagogické fakultě v Ústí, a nejmladší dcera Šárka – ta bydlí také v Praze i s maminkou, která se přestěhovala k ní z Loun. Šárka chtěla se věnovat zahradní architektuře, no a dnes má v Praze advokátní kancelář. A syn Ivo, ten bydlí v Českých Budějovicích. Vnoučata – Anička, Matěj, Adam, Agáta a Kryštof – nejmladšímu Kryštofovi posledního března bude 7, nejstarší Aničce je 31 let, ta už má ročního synka Robina, co dítě, to osobnost, každý se svým charakterem, svou povahou. Ostatně jako každé dítě. A když je vidím, mám možnost s nimi chvilku pobýt, tak mám radost. Třeba přijedou sem za mnou, nebo když jedu do Prahy – za rok mám možnost shlédnout 3 opery a 1 balet, tak to se stavím i za dětmi a vnoučaty. A teď už i za pravnoučátky – Theou a Robinem.

Kde jste se narodil, odkud pocházíte?

Narodil jsem se v Praze. Rodiče pocházeli ze dvou větví, z Vysočiny a z Litomyšle. Maminka byla ze 4 dětí, narodila se v Čáslavi, ale v raném dětství se s rodiči přemístila do Litomyšle, kde vychodila osmileté gymnázium, chtěla se stát dětskou doktorkou, její táta ale neměl prostředky na vysokou školu, takže zůstala u úplného středoškolského vzdělání a byla účetní – ekonomka. Táta pochází z Vysočiny mezi z Ledčí nad Sázavou a Světlou, vystudoval Berounskou obchodní akademii. Mimochodem táta byl také zdatný turista, 9 kilometrů do Ledče nejednou chodil pěšky. No a v Praze mam ještě mladšího bratra – Petra, tomu v červnu bude 75, oslaví půlkulatiny.  

Byl to můj život

Vraťme se k vašim cestám, kam všude vedly? Na co rád vzpomínáte?

S oddílem jsem podnikl bezpočet olympiád TOM, letních srazů, sněmů a dalších akcí. Ať už to byly oddíly Sršní, Svišťů, Ještěrek, nebo pak poslední moje „srdcovka“ v Postoloprtech (nějakou dobu společně s Lounskými) TOM Výrové. Těch cest bylo opravdu hodně! Tak jen namátkou – do kláštera Králíky, Hora Matky Boží, v Klenčí pod Čerchovem, Domažlice, ze Všesulova do Jesenice, pěkná místa u Blatna, Lubence, Vaňov, Dubice, Průhonický park, samozřejmě Praha v různých podobách, Roztoky u Prahy, Velvary, Bratislava a další a další místa. Většinu míst jsem prošel pěšky, jsem především turista – pěšák.

Psal se rok 1965, když jste začal vést oddíl. Jaké to bylo za socialismu?

Měli jsme různé vazby na tehdejší Pionýrák, dneska dům dětí a mládeže, byl jsem s nimi vždy zadobře, politika mně nikdy nezajímala, nezajímá a když tu ještě chvíli budu, zajímat nebude. Pak turistika – botanika – chodili jsme v podstatě celý rok – učili jsme se díky tomu zeměpis a dějepis, třeba Lužické hory, vylezli jsme tam s dětmi na podzim, pak zase na jaře. Poznávali jsme hrady, zámky, řeky, trochu botanizovali či se věnovali zoologii nebo mineralogii, hráli zajímavé hry. Dnes to je už bohužel spíš vzácnost, v době počítačů, moderních technologií. Si většina řekne, kam já bych chodil!?

Bylo to časově náročné vést oddíl?

Jak se to vezme. Pro někoho možná ano, pro mě… to byl můj život. Výlety jsme mívali každých 14 dní – to je normální, pak zase schůzky – v pátek odpoledne. Jak se říká, ostatní uklízejí, a my hrajeme vybájenou a podobně, to si zvyknete. To bylo v pohodě. Jednou v zimě když byl naplánovaný výlet, tak jsem to musel přizpůsobit časově – nechtěl jsem na vlastní narozeniny, mám je na Boží hod 25. prosince, se někde toulat, tak jsme vyjížděli na Štěpána ráno s tím, že se vrátíme do 30. prosince, aby si všichni doma užili Silvestra… Dalo se to zvládnout.

Ptala jsem se na tu časovou náročnost i proto, že jste učil na střední škole… A také jste hodně studoval.

To ano, a řekl jsem, že to šlo zvládnout. Učil jsem na střední zemědělské škole v Lounech. Vystudoval jsem v roce 1960 agronomickou fakultu, 18. 6. 1960 jsem promoval, v Praze Na příkopech – v tehdejším školském klubu. Následně jsem vystudoval dálkově provozně ekonomickou fakultu v Praze Suchdole, 4 roky, a nedopadl jsem špatně. Sice to nebyly červené diplomy, ale za tím jsem se nikdy nehnal, věnoval jsem se poctivě tomu, co mě bavilo – kromě rostlinné výroby hlavně chemii, tu miluji dodneška, a biologii. Ke dvěma vysokoškolským diplomům jsem pak ještě absolvoval dvouletý pedagogický seminář v Malé Chuchli – pedagogiku a psychologii. Zkrátka, učil jsem se rád (smích). A to jsem si ještě troufl na právnickou fakultu, kam jsem udělal přijímačky, měli jsme slavnostní nástup v aule Magna, byl to zážitek. Nakonec jsem to nedokončil – měl jsem napsat diplomku k historii zemědělského práva, ale tu už jsem nenapsal, věnoval jsem se botanice, turistice. Zato jsem si udělal cestu na Maďarskou pustu, kde jsem při zpáteční cestě našel všech 9 druhů orchidejí, poznal jsem dokonale květenu Súľovských skal. Index z právnické fakulty – dálkařů mám někde tady v šuplíku. Byla to zkušenost.  

Jaký jste byl učitel?

To musí posoudit absolventi. Někteří z nich byli i v turistickém oddíle. Takže i to přispávalo ke vzájemnému poznávání. Jak jsem říkal, chemii miluji dodnes, té jsem se věnoval i na škole. Strávil jsem x hodin v suterénu v laboratoři… Nemám rád čísla, také když jsem učil, hodnotil jsem slovně – výborně, chvalitebně, dobře, dostatečně… Zní to líp, než číslice 1, 2, 3…

Stříbrný hořec 

Dostal jste jako turistický vedoucí nejvyšší vyznamenání – řad Stříbrného hořce. Kde to bylo?

Na Hronovském sněmu v roce 2017. Byl tam se mnou i Daniel Zíbrt. Ocenění mi předal předseda Asociace TOM Tomáš Novotný. Jsem rád, že jsem se mohl u té příležitosti setkat s dalšími oceněnými – se Zdeňkou Formánkovou z pardubických Robinsonů, Janou Šťastnou z Racků Brno, s Václavou Huškovou z oddílu Pěšinky a Ostříži z Hradce Králové. Jsou to vytrvalé a houževnaté ženy, které se celý život věnují svým oddílům.

Scházíte se takto v rámci Asociace TOM i dnes?

Ano. Je to milá, ač nepravidelná tradice, když se sejdeme my, spolkoví senioři. Naposledy to vylo loni v létě, schůzku zorganizovalo ústředí a sešlo se nás zhruba dvacet. Oběd Na Urale, večer návštěva divadla Semafor a pak procházka Prahou včetně svezení po pražských Benátkách – bylo to pěkné poděkování za naší práci s tomíky. Měl jsem radost, že kolegové, jako i já ve věku přes 80, přijeli ze všech koutů republiky, povídali jsme a vzpomínali…

Tak schválně. Vzpomenete si na nejhorší zážitek?

Není žádný nejhorší. Celkově když to přemítám, tak prostě spokojenost. Třeba s dorosteneckým oddílem bylo nás tam jenom pár – na Šumavě v Zátoní, díky jednomu členovi a jeho tetě jsme mohli postavit na malé louce něco malého – domorodci nám říkali, co byste chtěli – byli jste tu 14 dnů a dva dny vám nepršelo! (smích) Zažili jsme i dvoucentimetrové kroupy… Ale to patří k cestování, turistice.

A nejhezčí zážitek?

Těch byla spousta. Ale vyzdvihnu ten z roku 2004. S oddílem Výrů jsme adoptovali výra velkého, Otakara, a to díky příspěvku, který dětí nashromáždily, našetřily – 4200 Kč. Byla to pro nás všechny velká radost a krásný pocit.  

Jaká jsou podle vás nejkrásnější místa u nás?

Je jich víc. Mám to rád na Lounsku – Stradonka, kam se dá krásně dojít po žluté z Pátku nad Ohří. Tam se mí líbí. A pěkné jsou rozhledy z Rubínu. Musím se tam vydat na tu novou vyhlídku.  

Život po osmdesátce

Vyrazíte ještě dnes někam?

Na jednodenní výlet kamkoliv. I v rámci nabídky domova, nebo jsem se přidal k výpravě Svazu tělesně postižených – jeli jsme na krásný výlet do Milovic, občas ještě i s turisty. A to nemusí být někam daleko. Například na 1 pivo do Slovanky anebo s místními dámami na zákusek do cukrárny. A prima jsou i naše výpravy na různé akce v okolí s účastí seniorů, soutěže.  

Mohu se zeptat, jak a proč jste se ocitl v Podbořanech?

Jestli se ptáte, proč jsem v Domově pro seniory, klidně vám to řeknu. Po osmdesátce se člověk už necítí tak sebejistě, aby zvládl život v garsonce, kde jsem mnoho let předtím žil v Postoloprtech. Rozhodl jsem se pro nástup do domova a tady mě přijali báječně. Jsem spokojený dědek ze soutoku Chomutovky s Oharkou. (smích)

Co pro vás oddíl znamená?

Krásné zážitky. Víc se k tomu nemusí říkat.

Děkuji za rozhovor a zdrávi došli!

Alla Želinská