,,Galerie Benedikta Rejta má úžasné prostory, které si zaslouží více pozornosti i více návštěvníků,“ říká nová ředitelka

Rada Ústeckého kraje, která je zřizovatelem Galerie Benedikta Rejta v Lounech jmenovala do funkce nové ředitelky Kateřinu Melenovou. Ta byla vybrána na základě řádného výběrového řízení. Oficiálně se funkce ředitelky ujala 1. září. Pochází z divadelní rodiny a v oblasti kultury působí více než třicet let. Proč se rozhodla ucházet o post ředitelky galerie, jaké byly její první kroky ve funkci a kam by se pod jejím vedením měla galerie ubírat? To se dozvíte v následujícím rozhovoru.

    • Paní Melenová, mohla byste se našim čtenářům v krátkosti představit?

Narodila jsem se v Lounech, ale své dětství jsem strávila v Ostravě a v Liberci. Pak jsem přes třicet let působila v Českých Budějovicích, v Plzni, v Praze a teď se zase vracím do Loun. Přesto, že jsem vystudovaná divadelní režisérka, cítím se dnes být spíše kulturní manažerkou a animátorkou.

Prakticky od narození žiji ve světě umění.

    • Máte na mysli divadelní umění?

Já v podstatě v divadle vyrostla. Vše začal můj otec, který se také narodil v Lounech a byl žákem Vladislava Mirvalda, Zdeňka Sýkory a Kamila Linharta. Vzali ho pod svá křídla a otevřeli mu cestu k umění. Potom se zamiloval do divadla a v naší rodině tím započal divadelní tradici. I mě divadlo učarovalo a tak moje kroky vedly na DAMU.

    • Divadlo se stalo i Vaší profesí?

Ano, po škole jsem v divadle pracovala mnoho let. Nejdřív v městském Malém divadle v Českých Budějovicích a pak, po roce 1989 v nezávislém divadelním souboru Studio dell`arte. Byla to krásná doba. Dařilo se nám. Hráli jsme po celých Čechách, často jezdili do zahraničí. To ale také vyžadovalo produkční zázemí. Potřebovali jsme prostor, a tak jsem se, kromě režie, začala věnovat divadelnímu provozu. Později jsem zpracovávala odborné studie pro nové kulturní projekty. Je to velice specifická zkušenost, kterou můžete získat pouze praxí.

    • V jakých městech a institucích jste dosud působila?

Mám za sebou dvě klíčové zkušenosti. Jednak to bylo dlouholeté působení v Českých Budějovicích, kde jsem stála u zrodu již zmiňované divadelní společnosti Studio dell`arte a u vzniku dvou kulturních prostorů – kulturního klubu Solnice a variabilního kulturního centra Bazilika. Byli jsme avantgardní, moderní, provozně soběstační. Práce to byla krásná, ale i vysilující.

Druhá velká zkušenost přišla s projektem Plzeň Evropské hlavní město kultury2015, ve kterém jsem měla na starosti regionální program. Projekt se chystal celkem pět let a byla to další jedinečná zkušenost. Podařilo se nám najít správné téma. Bylo jím Západočeské baroko, které jsme prezentovali jako evropský kulturní objev. Díky spolupráci desítek kulturních institucí, aktivit i Místních akčních skupin jsme pojili celý jeden region a vytvořili nový turistický ,,brand“ Plzeňského kraje. Tak jsem se dostala k novým zkušenostem z cestovního ruchu a kulturní turistiky. 

    • A nyní žijete v Praze?

Žiji v Praze, ale myslím si, že i v Lounech částečně zakotvím. V naší profesi jdete vždycky za prací, nejde o klasický život na jednom místě. O to je pro mne vzácnější, že teď mohu být ve svém rodném městě.

Nová výzva

    • Od 1. září jste nastoupila jako nová ředitelka Galerie Benedikta Rejta v Lounech. Povězte, jak probíhalo výběrové řízení na tuto pozici a proč jste se do něj rozhodla přihlásit?

Výběrové řízení na vedení Galerie Benedikta Rejta byla výzva, jaká se často neopakuje. Do prvního kola jsem se však nepřihlásila, váhala jsem. Dovedla jsem si představit všechny problémy, které přinese změna vedení po třiceti letech. Když byl ale termín prodloužen, už jsem neodolala.

Louny mě silně přitahovaly. Nemluvě o ikonické stavba zdejší Galerie. Je to úžasný prostor a zaslouží si více pozornosti i více návštěvníků.

    • Co jste udělala jako první, když jste galerii fyzicky přebírala?

Bývalá ředitelka PhDr. Alice Štefančíková byla současně kurátorkou a zastávala v Galerii i mnoho dalších funkcí. Chyběly síly na propagaci, komunikaci s návštěvníky ale i na správu objektu. Začala jsem zjišťovat, jak fungují systémy, které ze zákona musí každá organizace splňovat, doplňovat tým,

vytvářet zázemí pro zaměstnance, které chybělo zcela. Bude probíhat celková inventarizace sbírky i zprovoznění všech prostorů Galerie.

    • Jaká místa budete doplňovat?

Doplňovat se budou odborná místa. Teď máme vypsáno výběrové řízení na kurátora a na grafika. Nastoupí provozní manažer a správce budov. Novou krví jsou čerství absolventi uměleckých škol, kteří se budou podílet na odborném provozu i programu.

    • Jaká je Vaše koncepce a cíle? Kam by se měla pod Vaším vedením galerie ubírat?

Zpracování koncepce instituce bylo nařízeno zřizovatelem. Bude se připravovat v průběhu podzimu a bude představena na začátku příštího roku. Zpracovávám si interní audit a ráda bych, aby koncepce Galerie vzešla také z debaty s lounskými občany. Vnímám bariéru, která se tvořila roky a nebude jednoduché ji odstranit. Postup nám navíc komplikuje složitá společenská situace, kterou společně prožíváme a díky které je teď Galerie zavřená.

Co do cílů - jsme galerie moderního umění, spravujeme mimořádnou sbírku uměleckých děl a výjimečný konvolut obrazů Emila Filly. Dalšími tématy jsou avantgardní architektura Loun a krajina Českého středohoří. Od těchto témat se nebudeme odchylovat. Skýtají nepřeberné množství variant přístupů pro oslovení nových návštěvníků i pro širokou mezioborovou spolupráci.

V 60. letech zde vzkvétala nejen lounská krajinářská škola, ale i kulturní život města. Stále žijí pamětníci, kteří byli u zrodu galerie. Ti jsou pro nás studnicemi informací, ve kterých můžeme dohledat skutečné začátky. Začínáme psát novou kapitolu, která chce vzdát hold zakladatelům i všem, kteří Galerii tvořili. Zvažujeme obnovení Klubu přátel umění i spolupráci se všemi, kteří dnes tvoří kulturní život města.

    • Součástí galerie je také Pamětní síň Emila Filly v Peruci. Kolem ní se však doteď vedou soudní spory s majitelkou. Jak se k tomu stavíte?

Ano, jde o zděděnou kauzu. Nemám ráda spory a budu doufat, že se situace urovná a že nalezneme takové cesty, aby byla Pamětní síň Emila Filly na Peruci zachovaná. Zároveň musí být jasně řečeno, že profesionální péče o vzácná Fillova díla je záležitostí Galerie. Vždy existuje cesta, pokud je vůle na všech stranách.

    • Výše jste zmínila, že byste při startu nové etapy Galerie Benedikta Rejta pod vaším vedením, ráda oslovila a poprosila o pomoc veřejnost. Jak to myslíte?

Zpřetrhané vazby mezi Galerií a občany města jsou faktem. Chceme znát, zda se jednalo o odmítnutí moderní stavby či odmítnutí programu. Proč bariéry vyrostly? To dosud nevíme a rozhodně bychom se tomu chtěli v budoucnu vyvarovat. Proto ten fokus na místní komunitu.

Jak ale vyslat signál, že se situace změnila? Galerie se pyšní dalšími dvěma patry, ve kterých veřejnost nikdy nebyla. Začneme tím, že představíme stavbu od ,,gotických základů”, nejen tu moderní tvář, a uvidíme.

    • Jak chcete s veřejností komunikovat?

Jsem si vědoma, že úzká odbornost vytváří bariéry. Odborný jazyk není pro širokou veřejnost, ta potřebuje komunikovat jinak. Nejčastěji edukačními a doprovodnými programy - pro studenty, rodiny s dětmi. Neznamená to podbízet se, jen zpřístupňovat návštěvníkům cestu k umění. Je to skutečně jen otázka nastavení komunikace.

To byl také důvod, proč jsem do konkurzu šla. Nejen divadlo, ale každá výstava i koncert jsou spektakulární. A to mě zajímá!

Dechberoucí sbírka

    • Galerie je rovněž sbírkotvornou institucí, jež se zaměřuje na české i zahraniční umění druhé poloviny 20. století, zejména geometrickou abstrakci a konstruktivistické tendence. Co na její sbírku říkáte?

Je to vážně dechberoucí sbírka! Když někdo říká, že je skvělá, tak je to málo! Je jedinečná! Jsou v ní úžasné věci. Sbírku zakládal první ředitel PhDr. Jan Sekera, jehož akviziční činnost se soustřeďovala na české výtvarné umění 20. století, především na umělce zastupující konstruktivistické a kinetické tendence. Jeho nástupkyně PhDr. Alica Štefančíková v bohaté akviziční činnosti pokračovala.

V současnosti má sbírka přes 18 000 kusů výtvarných děl.

    • Výstavní prostory galerie se oproti jiným galeriím velice liší. Berete to jako velký nedostatek nebo naopak jako přednost?

Beru to jako přednost. Cítím, že ve všech uměleckých oborech dochází k jakési fúzi. Tak jsem si to nazvala já, za sto let to možná historikové umění nazvou jinak (smích).

Fúze pro mne znamená prolínání uměleckých oborů. Výtvarný svět ovládly nové projekční techniky, pracuje se se světlem, projekcí obrazu, s hudbou, tancem… Začínají vznikat celistvé, holistické umělecké koncepty ve kterých je všechno. A to je příležitost, jak začít s tímto prostorem pracovat. Nevnímat jej jen jako čistě výstavní, ale jako univerzálně múzický.

    • Nejde zde o typickou bílou krychli, ale naopak šedý surový beton, což může být i určitá výzva...

Zas tak surový není! Šedá je dobrá! Šedý beton právě umožní dílům vyniknout! Když se s prostorem dobře pracuje, v podstatě scénograficky, lze použít mnoho variabilních prostředků k tomu, jak ho proměňovat, aniž bychom ho znehodnotili.

    • V prostorách galerie, jak jste již zmiňovala, byla dlouhou dobu vystavovaná díla Emila Filly. Jaké výstavy budou následovat teď? Kdy budete tvořit výstavní plán na příští rok?

Program budeme tvořit s novým kurátorem. To je alfa a omega, musí dojít k souznění. Již dnes vidíme, výstavní high-light pro rok 2021. Vladislav Mirvald! Příští rok budeme slavit sto let od jeho narození. Je nasnadě, že hlavní výstava bude retrospektiva jeho díla. Další témata budou na kurátorovi a na jeho invenci, jak prezentovat sbírku.

    • Jak často chcete v galerii výstavy obměňovat?

Standardní doba trvání výstavy jsou tak tři měsíce. Do roka plánujeme čtyři výstavy, včetně prezentace sbírkových děl. Musíme dobře plánovat. Například během turistické sezóny do Galerie zavítá úplně jiná cílová skupina, než po zbytek roku. Budeme rovněž chtít koordinovat program s dalšími kulturními institucemi ve městě. Je zbytečné se v některých chvílích křížit a zápasit o návštěvníky. Již teď pracujeme na společné výstavě s Muzeem.

Avantgarda

    • Prostory galerie jsou obrovské, nevyužitá další dvě patra, jak říkáte. Snesla by budova více výstav probíhajících zároveň?

Určitě. Rozhodně bude jedno patro věnované stálé sbírce. Pak potřebujeme ale také prostory, které budou využitelné pro doprovodné programy a pro AVANTGARDU - výtvarné workshopy, jednorázové výstavy, prezentace atd.

Galerie nese jméno Benedikta Rejta, který byl ve své době architektem změny. Na svou dobu byl avantgardní. Stál na pomezí epoch. Je to krásná paralela k tomu, co zažíváme my nyní. Jsme taky na prahu nového uvažování, nového paradigmatu. Moderní věda přichází s velmi zásadními objevy. Seznámila jsem se s výstupy vědeckého výzkumu, který převádí zvuk na obraz. Fascinující! Zvuky, tóny i náš hlas vytváří prostorové formy, v podstatě mandaly. Ty samé struktury, které vidíte v konstruktivistických obrazech. Což znamená, že je malíři již předjímali. Šli za hranice hmoty do rovin, kam neviděli, jen cítili. Malovali to, co dnes dokazuje věda. Najednou to dává smysl. Umělci jsou ambasadoři změny! Věda a umění vedle sebe. To je avantgarda dneška. Avantgardní Futurismus 20. století oslavoval vítězství člověka nad přírodou. Úžasné že? Za sedmdesát let poté jsme v okamžiku, kdy nám to příroda spočítala a vystavila účet. Hořké vítězství. Nezbývá, než připustit, že bez přírody nemá člověk šanci přežít. Nová avantgarda už bude řešit jiná témata: Jak přežít dobu klimatických změn, biologických hrozeb, technologizaci života! Jaká bude krajina budoucnosti či budoucnost měst?

    • Jak máte v plánu nalákat návštěvníky do galerie z vetší dálky než jen z našeho okresu, kraje?

Chceme je samozřejmě pozvat na atraktivní výstavní program i doprovodné akce. Je jedno, zda bude výstavu tvořit interní či externí kurátor. Návštěvníky lákají témata. Budeme samozřejmě také vystavovat sbírku, na kterou se veřejnost velmi těší. Další magnet je Emil Filla, který zde bude mít vždycky svoje místo. Byl nejen významným malířem, jeho nelehké životní osudy ho přivedly k filosofii, k úvahám o svobodě. Byl velice inspirativní osobností a miloval zdejší krajinu. Říkal, že do Českého středohoří by měli přijet všichni mladí lidé, aby se z nich stali umělci, básníci a filozofové, protože tato krajina iniciuje. Takže se budeme snažit jeho přání dostát.

    • Je nějaké téma, které byste do galerie ráda přivedla?

To nebudu předjímat. Nechám si to na koncepci, kterou mám představit do konce prosince. Nechci to ještě úplně prozradit.

    • Jak jste spokojená s finančním rozpočtem galerie? Je dostačující nebo budete žádat o jeho navýšení?

Doba, kdy hospodářství bylo v konjunktuře, minula. Teď bude celá společnost v nějakém nouzovém režimu, který neznáme. Od toho se bude odvíjet i náš rozpočet, který jak již nyní víme, bude o minimálně 10% nižší. Rozhodně zůstanou zachovaná pracovní místa. Doufám, že dokážeme najít další zdroje na program, který bude i přes tuto situaci výrazně bohatší.

    • Nebude tedy muset program tratit na úkor nějakých technických realizací?

Já doufám, že ne, že se nám to podaří vybalancovat. Pokud budeme řešit technické problémy, tak ty spadají do investic, které jsou na Galerii plánované. Existuje dlouhodobý plán Galerii dostavět. Stavba však nyní není na pořadu dne. Máme jiné technické problémy, které vyžaduji pozornost.

    • Máte nějakou vzorovou galerii u nás či v zahraničí, které byste se chtěla přiblížit, jejíž směřování se vám líbí?

Již jsem zmiňovala v jednom rozhovoru, že mám ráda GASK, Galerii Středočeského kraje v Kutné Hoře, která je živou a komunikativní galerií. Doufám, že nás bude spojovat víc, než jen blízkost jedinečných staveb Benedikta Rejta.

Co se týče zahraničí, tak jsem před lety našla program Rijksmusea v Amsterdamu, které má na svých webových stránkách Rijksstudio. To umožňuje lidem, aby ze zveřejněných sbírkových děl vytvářeli nejrůznější podcasty a aby s díly dále kreativně pracovali. To mi přijde velmi inspirativní. Stejně nás totiž online svět nemine. Na druhou stranu, když se to udělá takto atraktivně, chcete pak vidět díla v originále. To je marketing, který se mi líbí.

,,Zářící“ umění

    • A jaké umění je Vám osobně blízké?

Filozof Heidegger říkal, že ,,umění je záření pravdy“. Já si nedělám žádné škatulky, co by se mi mělo líbí a co ne. Cítím, že mě věc oslovuje tím, že něco vyzařuje. Když stojíte před Michelangelovu sochu, nepotřebuje být kunsthistorikem, aby cítil neuvěřitelnou sílu díla. Teď jsem sice zvolila Michelangela, ale nemusí to být jen on, samozřejmě. Mám ráda všechno ,,zářící” umění od toho nejstaršího až po moderní. Nemám k němu kunsthistorický přístup, nemusím ho hodnotit.

    • Nerozlišujete tedy nižší a vyšší umění?

Nemyslím, v mém vnímání to neexistuje. Umění je o cítění. My se stále snažíme bojovat o nějakou objektivní realitu, že tento obraz je dobrý a tento je špatný, protože… Ale to je jen intelektuální koncept. Každý jsme jedinečný, jsme svébytné individuum. To co se líbí mně, se nemusí líbit někomu jinému. A to je v pořádku. Musíme umožnit, aby nikdo nebyl diskreditován kvůli jinému názoru. Umění by mělo lidi spojovat - právě v jejich odlišnosti. A mělo by být hravé. Mám ráda umění, kde cítím, že se mnou autor komunikuje. Malířem mého srdce, je Henri Rousseau, zvaný Celník. Jemu rozumím, znám jeho příběhy. Nikdy nebyl v pralese, ale maloval ho, protože jeho imaginace byla silnější než jeho realita. Vedle toho mi můj svobodný přístup umožňuje milovat umění renesance či romantismu.

    • Je umělec, na kterého se půjdete vždycky podívat?

Na Celníka vždycky ráda půjdu, ale stejně tak na Rembrandta nebo na Medka, na jehož probíhající pražskou výstavu jsme z naší sbírky zapůjčovali dva obrazy. Výstavy mě zajímají nejenom pro díla samotná, ale pro způsob jejich prezentace. Viděla jsem ve Vídni jedinečnou výstavu Caravaggio - Bernini. Mistrovské kurátorské dílo, které pracovalo se světlem tak, jako Caravaggio ve svých obrazech. Byl to zážitek na druhou.

    • A na závěr, co byste galerii do příštích let popřála?

Aby se stala moderní v tom slova smyslu, že kouká dopředu. A zároveň uměla uchovávat a plně si vážit toho, co bylo, protože zatím se každá avantgarda vyznačovala tím, že zatratila staré a na barikádě boje proti zpátečnické minulosti, vystavila nový svět. Zdá se, že jsme v okamžiku, kdy musíme integrovat veškerou minulost, která zde byla, ne ji zavrhovat. To znamená přijmout ji a ukazovat tak, aby nás inspirovala.

Navíc si myslím, že umění v dnešní době hraje důležitou roli. Dovedete si představit, co by se dělo, kdyby v karanténě, kterou jsme na jaře zažili, lidé neměli knihy, film, hudbu a další výdobytky umění? Co by se stalo? Vyjevuje se, že umění není jen třešnička na dortu. Je to fundament, bez kterého život není k žití.

    • Lidé si to mnohdy neuvědomují…

Ne, neuvědomují. Jak bychom bydleli? Jak bychom se oblékali, kdyby v tom nebyla estetika?

    • Umění je všechno…

Ano, umění je všechno. Potřebujeme lidi, co něco umí! Od politiky k ekonomice. Napříč všemi obory. V italské renesanci, když jste byl mistrem nějakého řemesla, měl jste přídomek ,,dell‘arte“. (Ne náhodou je jedna z klíčových divadelních epoch Commedia dell’arte). Dell‘arte znamenalo mistrovství - čehokoli. Cokoli a kdokoli umí, je umění/umělec. To je potřeba si připomínat, v každé době…

Děkuji za rozhovor.

Hedvika Mašková