Artur Omarov: „Zápas mi ukázal cestu a směr. Na olympiádu jedu pro medaili.”

REGION — S řecko–římským zápasem začínal na chomutovské žíněnce. Na turnaji světové kvalifikace v Sofii porazil tři soupeře a jako finalista váhové kategorie do 97 kilogramů si zajistil účast na olympiádě v Tokiu. Jedinému českému reprezentantovi v zápasu můžete fandit už 2.srpna. Povídala jsem si s ním nejen o tom, jaké byly jeho pocity po kvalifikačním zápase, ale také o přípravě na olympiádu a chomutovském zázemí pro tento sport.

Šestkrát vám olympiáda unikla, jaké byly první pocity, když se to konečně podařilo?

Po tom vítězství to byly úplně neskutečný pocity. Po tolika letech, co jsem se tam úpěnlivě snažil probojovat, jsem tohle bral jako poslední pokus. A paradoxně mi to zrovna vyšlo. Byl jsem neskutečně šťastný. Považuji to za takové zadostiučinění za všechna ta léta dřiny. Takže mám ohromnou radost.

Uvažoval jste o konci kariéry. Co vás nakonec přimělo to ještě zkusit?

V roce 2016 jsem se rozhodl, že pokud se nekvalifikuji na olympiádu, tak možná skončím. Tehdy mi to opět těsně uniklo, což pro mě bylo dost frustrující. Když jsem se přemýšlel, jestli budu nebo nebudu pokračovat, pomohl mi trenér Ladislav Šnelly. Domluvili jsme se, že to ještě zkusíme, ale já si nastavil jiné podmínky. Rozhodl jsem se, že půjdu o váhu výš, což tenkrát znamenalo 10 kilo navíc. Přesun do téhle váhové kategorie trenéři moc ne-chápali, ale pro mě to byl nový impuls

a oddech od takového toho každodenního stresu – držení váhy, hlídání si kalorií atd. Tím, že jsem mohl závodit s 98 kily, to pro mě bylo lehčí. Šel jsem na soutěž spokojený, ačkoliv jsem neměl žádné velké ambice. Říkal jsem si, že pokud se mi bude dařit v téhle váze, tak to zkusím na olypmiádu i v této kategorii, ale pokud ne, tak se nic hrozného neděje. Pak jsem vyhrál nějaké turnaje, porazil olympioniky, mistry světa i Evropy a díky tomu jsem dostal chuť se znovu pokusit kvalifikovat, jen v té vyšší váze. A konečně to vyšlo!

Je vám 32 let. Do kolika let se dá vlastně zápas provozovat?

Těžko říct. Když jsem byl mladší, říkal jsem si, že se dá zápasit tak ma-ximálně do 30. A podle té mé teorie už 2 roky přesluhuji. Ale každá země, každý zápasník má jiný styl zápasu a podle toho, jak moc je zničený, tak může zápasit dál. Každý sport provází nějaká zranění a nejdůležitější je je co nejvíce eliminovat, abych mohl co nejdéle v kariéře pokračovat a dařilo se mi. Já ještě nejsem tak úplně zničený, takže vlastně díky tomu všemu můžu tenhle sport dělat. A dělám ho s radostí. Samozřejmě jsou drobnosti, co mě občas bolí, to je asi normální. Ale pořád jsem schopný trénovat dvakrát denně i v tomto věku a doufám, že mi to vydrží i na další olympijský cyklus do Paříže.

Chcete zkusit i následující olympiádu?

Určitě. Kvalifikace jsou už za dva roky, to není tak dlouhá doba, to mi bude 34. Jestli to půjde, tak proč ne?

Jak jste se připravoval na kvalifikaci?

Příprava na kvalifikaci byla zvláštní v hodně ohledech. Koronakrize ovlivnila hodně sportovců. Hlavně těch, kteří mají v té dané zemi malé zázemí. Nás na tom tréninku není jako Rusů 40-50. Když si uzavřou hranice, tak oni mají při trénincích pořád z čeho vybírat a jejich výkonost dál roste. Kdežto když uzavřeli nás a ještě nám zavřeli gymy, nemohli jsme pořádně trénovat. Nemáte sparingy, nemáte nic. Můžete si jít zaběhat ven, ale pro zápasníka je nejdůležitější ten zápas a tohle se zrovna eliminovalo. Neměli jsme kde ani s kým zápasit, do zahraničí jsme ne-mohli vyrazit... V tomhle ohledu to bylo o hodně komplikovanější. Ten začátek pak byl hrozně těžký. Ale nějak jsme si na to nakonec zvykli a všechno překonali. Před touhle kvalifikací jsme jeli i na nějaké soutěže a soustředění, takže ta forma se začala zase zvedat a vlastně ve všech evropských nebo světových kvalifikačních kolech jsme vždycky zápasili o postup na olympiádu.

Teď probíhaly tréninky jak?

Měl jsem je stále dvakrát denně. Také jsem tu měl sparinga z Německa, který mě výborně připravil. Probíhalo to perfektně, nezranili jsme se, všechno bylo přesně, jak jsme potřebovali. Moje příprava probíhá v Litvě, kde jsou všichni ti „špičáci“, kteří budou startovat i na olympiádě. To je poslední takové sáhnutí si na ně před Tokiem. Troufnu si říct, že to jsou spíš takové taktické zápasy. Nejdou úplně na krev, aby se nezranili a zároveň neodkryli všechny svoje karty. Takže my s trenérem se snažíme zápasit taky tak, abychom to nejlepší ze sebe vydali až na olympiádě.

Máte velkou podporu? Kdo všechno s vámi do Tokia poletí?

Mám velkou podporu a hrozně moc mě to těší. Hlavně tedy od mojí rodiny. Moc ráda by tam se mnou letěla, ale kvůli pandemii nemá šanci se tam dostat. Nedostali by se ani do zápasnické haly, asi ani do olympijské vesnice, je to strašně komplikované. Jede tam se mnou jen jeden člověk a to hlavní reprezentační trenér Václav Scheiner. Co se týče sparingu nebo maséra, nikdo nemá místenku. Pandemie to všechno ostrouhala.

Přijdeme i o slavnostní zahájení na olympiádě. Nebudeme ani na ukončení, protože hned po našem zápase a předání medailí musíme do 24 hodin opustit Japonsko. Nesmíme ani z areálu vesnice, bude to hodně striktní, přísné, ale já si tam nejedu podívat do Japonska, já tam jedu pro splnění snu. Jediný výsledek je pro mě jednoznačně medaile. To je můj cíl a směr. Na dovolenou tam pojedeme třeba později.

Jak je to s finanční podporou?

Ta je samozřejmě potřeba. Jsem třeba vděčný, že mě podporuje Olymp Praha, kde jsem zaměstnaný a díky nim jsem schopný trénovat 2× denně, aniž bych musel chodit do práce. Díky tomu se můžu soustředit výkon.

Připomeňte čtenářům vaše začátky. Jak jste se dostal z rodného Dagestánu zrovna do Čech?

Přicestoval jsem sem v roce 1992 s mojí maminkou. Nejdříve jsme bydleli v Praze a začátky byly hrozně těžké. Jazyková bariéra, finance, všechno bylo strašně složité. Jako dítě jsem to vnímal šíleně. Když přišla škola, neměl mi kdo vysvětlit učivo, doma jsme mluvili rusky, ve škole jsem nerozuměl plno věcem a zařadit se do nějakého kolektivu bylo komplikované. Ten kolektiv už byl utvořený a jak je tam ta jazyková bariéra… Byl jsem prostě jiný než ostatní. Škola pro mě byla depresivní. To všechno se změnilo, když jsem začal chodit na zápas. Strašně jsem se těšil na tréninky, byly pro mě únikem od okolního světa. Cítil jsem se na nich hrozně dobře a doceněný. Konečně jsem mohl ukázat to nejlepší ze sebe a jazyková bariéra tam nehrála roli. Zapadl jsem do sportovního kolektivu, ti kluci mě navíc brali jinak než ve škole. Díky zápasu jsem si vlastně utvořil kruh nějakých kamarádů a hlavně to pro mě bylo fakt za odměnu. Po škole jsem šel na trénink třeba už o hodinu napřed, abych tam prostě mohl být. Dělalo mi to hroznou radost. Zápas mi ukázal cestu a směr, kterým bych se měl dát.

A jak vás napadl zrovna zápas?

Odmala mě k tomu vedla rodina. Vždycky jsem chtěl dělat nějaký bojový sport a bylo mi jedno, co. Zkoušel jsem box, karate a další sporty, které byly v té době na takovém vrcholu. Ale když jsem přišel na box, tak jsme netrénovali spolu, stínovali jsme, bouchali do pytle, to mě moc nebavilo. Potom jsem chodil na karate, tam byly pořád nějaké katy, nebyly tam často sparingy… A stejně jako box si mě to prostě nezískalo. A přišel jsem na zápas. Ještě jsem pořádně nic neuměl, ale hned na prvním tréninku jsem se mohl mlátit s klukama. Dostat ze sebe všechno, ukázat co ve mně je. Tím si mě ten zápas hrozně získal. Bylo tam okamžité poměřování sil, což mi dodávalo úplně jiný směr, než ty ostatní bojové sporty. A vydržel jsem až doteď.

Jsou v Chomutově dobré podmínky pro zápas?

Chomutovský zápas má velkou tradici. Máme tu několik olympioniků – Bohouše Kubáta, který byl bronzový, Jiřího Kormaníka, který byl stříbrný zrovna na olympiádě v Tokiu, Petra Švehlu, který je vlastně posledním mistrem Evropy. Máme tu i plno nadějných mladých sportovců žáčků a kadetů. Po-řád se to tu rozvíjí a má to vzrůstající tendenci. Za mě má Chomutov jedny z nejlepších podmínek v ČR. A zápas můžu doporučit všem.

Jaké jsou vlastně hlavní předpoklady pro to, aby se člověk mohl stát zápasníkem? Je tam nějaký věkový limit?

Je to jedno, ale samozřejmě když je žáček nebo kadet, je to jednodušší. I to největší „nemehlo“ se naučí zápasit. Každé dítě je totiž na něco nadané – někdo na gymnastiku, někdo je rvavý, někdo dobře stojí. Každý lépe ovládá jednu z těchto dovedností. Kdo dokáže ovládat všechny najednou – techniku, sílu, mrštnost – tak je to topový zápasník. Těch je hrozně málo. Ale čím déle chodí na zápas, tím více se zdokonaluje a posouvá ty své možnosti. A dostane se třeba až na olympiádu.

Co jde nejlépe vám?

Nejsem úplně technický zápasník. Všechno mám vydřené díky tvrdosti, síle a vytrvalosti. To jsou asi tři moje nejlepší dovednosti. Ta tvrdost mě kolikrát stála hodně vítězství nebo bodů, protože tím, jak jdu bezhlavě dopředu a jsem agresivní, tak mi ubírají rozhodčí body nebo mě dokonce diskvalifikují. Takže občas je to až na obtíž. Ale říkám ta síla, vytrvalost a mrštnost se vždycky hodí. Já z toho profituji kolikrát i teď. Někdy se mi povede nějaký chvat, který jsem neházel třeba 2 roky a najednou se mi povedlo s Rusem hodit záhlaváka. Pamatuji si, že jako děcka jsme ho trénovali. A v nějaký ten daný okamžik když vám je třeba 25, tak najednou vám to vyjde a řeknete si, že jste se to neučil jen tak nadarmo.

Dá se nějak shrnout, jak se stát skvělým zápasníkem?

Musí tam být vůle a chuť něčeho dosáhnout. Nejdůležitější je systém a režim. Když budete chodit každý den na trénink, tak vás to bude neskutečně posouvat. Může být talentovaný kluk a nemehlo a když se potkají v žáčcích, tak je mezi nimi obrovský rozdíl. A pak najednou vidíte, jak jsou v kadetech nebo juniorech jsou tihle dva vyrovnaní, nebo dokonce ten talentovaný kluk prohraje. Je to úplně jednoduché - talentovaný kluk třeba tolik nedřel, vynechal pár tréninků, nedával tomu tolik. A ten druhý si to vydřel a nakonec ho převálcuje. Nejde říct, že kdo má talent, stane se šampionem. I talentovaný kluk si t musí vydřít.

Děkuji za rozhovor.

Soňa ŠÍMOVÁ 

Foto: Arturovi bude na olympijských hrách v Tokiu bude fandit i společnost Grape SC, a.s., která podporuje regionální sportovce.

Foto: Soňa ŠÍMOVÁ