Renesanční lékař Tomáš Koudelka zvládá závodit i chovat psy
2022-05-19 10:27:00Pan doktor Tomáš Koudelka je můj soused, takže se vídáme dost často, ale vždy jsou to takové rychlovky, když oba odcházíme z domova, nebo přicházíme domů anebo jeden z nás přichází a druhý odchází. Pozdravíme se, někdy prohodíme pár slov, ale vzájemně se nijak nezdržujeme, takže jsem se nikdy nestačil optat, zda by byl pan doktor ochoten si se mnou popovídat tak, aby z toho mohl vzniknout rozhovor do Žateckých novin. Pan doktor ale chodí často do své a ze své ordinace pěšky a já když ho vidím, jak se rychlou chůzí řítí po chodníku někde mezi bankou KB a bankou ČSOB, tak u něj zastavím a pozvu ho do auta, abych ho svezl ten kousek domů. A právě během té krátké jízdy jsem využil situace, a optal se, zda spolu můžeme udělat rozhovor. Souhlasil a domluvili jsme se na neděli po obědě. Když pan doktor přišel a usadil se u nás v obýváku, nabídl jsem mu na uvítání sousedské popití skleničky červeného vína, ale protože já kromě piva již dlouhá léta jiný alkohol vůbec nepiji, zaskočila za mne moje manželka a s panem doktorem si společně přiťukli. Pak už začal náš rozhovor.
Pane doktore, jste lékař a snad každý Žatečák ví (a moje podotázka zní, zda jste rodilý Žatečák?), že jste zubař. V jakém roce jste získal diplom stomatologa?
Rodilý Žatečák nejsem, narodil jsem se v Dobřanech, kde můj otec pracoval jako obvodní lékař. V prvním roce mého života jsme byli repatriováni do středních Čech, kde jsem do dvaceti čtyř let bydlel Řevnicích, v obci, která leží v povodí řeky Berounky. Promoval jsem a lékařský diplom dostal v roce 1960.
A od kterého roku jste začal zubní praxi provozovat?
Hned v roce 1960, nebylo na co čekat. Na zubařskou práci jsem se velice těšil.
Začínal jste hned v Žatci?
Ano. Do Žatce jsem přišel na umístěnku. Dobrovolně jsem do severních Čech jít nechtěl.
Za tu dlouhou praxi na vás otevřelo ústa obrovské množství pacientů. Dalo by se to aspoň řádově spočítat, kolikrát jste pronesl ono známé: „Otevřete ústa, prosím!“?
To je velice těžká otázka. V roce 1969 jsme zůstali v Žatci jen tři zubní lékaři – doktorka Fencková, doktor Franke a já. Téměř všichni ostatní emigrovali na Západ. V té době jsem ošetřil denně i sedmdesát pacientů, nyní je to tak pětadvacet osob za den. No, a když to vynásobíte počtem ordinačních dní v roce a počtem let, kdy zubní praxi provozuji, tak mi to vychází skoro na půl milionu těch vyřčených krátkých vět „Otevřete ústa, prosím“.
Když vidím, jak rychle počítáte, tak ještě dvě otázky s číselnou odpovědí: kolik zdravotních sester vám za celou dobu vaší praxe asistovalo?
Myslím, že se nepletu, když řeknu, že jich bylo šest.
A tedy ta poslední číselná otázka. Vím, že jste byl vždycky vyhlášen nejlepším trhačem zubů, když si to dovolím takto hrubě nazvat, protože ostatní zubaři, tedy zejména zubařky, když tušily, že by vytržení některé stoličky možná bylo nad jejich síly, posílaly své pacienty za vámi. Lze odhadnout, kolik zubů jste za celou dobu vytrhl?
(Smích.) Tohle funguje dodnes, že zavolá kolegyně o výpomoc s vytržením stoličky, zejména pak zubu moudrosti. Ale spočítat to snad ani nelze, to by bylo nad lidské síly si pamatovat i odhadnout. Pokud se tedy spokojíte s nekonkrétním číslem, tak těch zubů bylo velice mnoho.
Byla za vámi v ordinaci za účelem ošetření chrupu i nějaká známá osobnost?
Jezdívali za mnou do ordinace lidé z Prahy, ale na žádné V.I.P. jsem si nikdy nepotrpěl.
Kousnul vás někdy nějaký pacient nebo pacientka?
Jo, to víte, že jo. Dostkrát. Pamatuji si na jedna dvojčata, malí kluci to byli. Jeden seděl už v ordinačním křesle, a ten druhý na něj volal: koušni ho, koušni ho.
Ty děti! Navíc si určitě nečistili zuby. Ostatně, když se na ně podíváme, mají v současnosti lidé zdravější chrup, než mívali třeba naše babičky a naši dědečkové?
Nemají, opravdu ne. A je to dáno hlavně špatnou životosprávou. A navíc přibývají lidé, kteří nemají svého ošetřujícího zubaře.
Jaký je vlastně princip nebo v čem tkví ten fígl, že dříve byly vrtačky zubů bolestné a až později bezbolestné?
Výsledný efekt je obrovský a ten princip tkví v otáčkách, které jsou u těch nových zubních souprav nesrovnatelně vyšší. Dříve to bylo deset tisíc otáček za minutu, dnes tři sta tisíc. A navíc dnes funguje chlazení, což dříve nebylo.
Spravoval jste si někdy zuby sám sobě? A jde to vůbec?
Jde to, ale špatně. Přesto jsem k tomu byl párkrát přinucen.
Ještě než přeskočíme z tématu lékařství na téma motorismus, optám se na vašeho syna Tomáše. Tomáš, se kterým se také znám, je též doktor, ale není zubař. Jakou má Tomáš specializaci a v jakém městě nyní ordinuje?
Tomáš je obvodní lékař a internista na Českomoravské vysočině v obci Žirovnice.
Mimo syna Tomáše máte s manželkou ještě dvě dcery – Gretu a Radanu, se kterými se také znám, ale už se neznám se všemi vašimi vnoučaty. Kolik jich vlastně máte?
Patnáct. Osm vnuček a 7 vnuků. Od mladší dcery tři vnoučata, od té starší sedm vnoučat a od Tomáše pět vnoučat.
To je úžasný počet. Rád bych se u všech zastavil, ale vy toho děláte a dělal jste ohromně moc. Pojďme teď k těm autům. Těm já moc nerozumím, ale vím, že jste býval automobilový závodník…
Ano, byl. Od roku 1970 jsem jezdil automobilové soutěže, nejdříve okresní, potom krajské a později dokonce i federální přebor. V Kežmaroku jsem získal sedmnácté místo v celostátní rallye soutěži.
Závodil jste v autě sám nebo jste měl navigátora, tak jak to vidím občas v televizi?
Měl jsem svého navigátora – inženýra Kotena.
Byl jste věrný jedné značce vozu?
Byl. Rallye závody jsem jezdil v českých vozech Škoda.
Vyhrál jste někdy takový ten věnec, který dávali ve filmu „Jáchyme, hoď ho do stroje“ postavě, kterou hrál Petr Nárožný?
Ne, věnec jsem nikdy na stupních vítězů nedostal.
Poháry jste určitě ale nějaké vyhrál. Máte je ještě doma vystavené?
Mám, nějaké poháry doma ještě mám.
Vaše osobní auto je Subaru, to vím, ale je to nějaké, jak se říká – dělo. Kolik je pod tou krásně modrou kapotou koní?
Je tam ukryto 300 koní.
Já když jsem doma, tak bezpečně poznám, když přijedete a parkujete do garáže, a i když naopak z garáže vyjíždíte. Ne že by se nám klepal celý pokoj, ale na plné pecky puštěné bubenické sólo metalové kapely je proto tomu zvuku motoru úplný čajíček. Jak rychle by to auto uhánělo na dálnici, kdybyste mu sešlápl plyn až na podlahu?
Mám tam od výrobce nastaveno omezení, takže bych mohl jet maximálně 250 kilometrů v hodině.
Jezdíte často na svou chatu v Krušných horách. Nezkusíte někdy se svým silným autem zavzpomínat na závodění? Někdy se mezi obcí Dolní Hradiště, přes Novou Vísku až k prvním větrným elektrárnám na vršku konají závody do vrchu. Netoužíte si ten závod zkusit?
Už ne. Byl jsem tam i pozvaný, ale odmítl jsem. Už jsem na to přece jen trochu starý.
Já to vím, ale pro naše čtenáře – kolik je vám, pane doktore let?
Osmdesát pět.
Jestli se nepletu, tak jste byl minimálně jednou zvolen v komunálních volbách do zastupitelstva města Žatec, vlastně stejně jako já. Ale já bych do našeho rozhovoru politiku netahal, budete-li souhlasit a uzavřel bych to tím, že jsme oba, každý ve své době, pracovali s dobrým úmyslem pro blaho města.
S tím naprosto souhlasím.
Téma žatecké nemocnice dnes otvírat nechci, ale vy jste byl v jednu dobu v jejím čele, že ano?
Ano, v letech 1990 až 1995 jsem byl jejím ředitelem, ale tohle téma bych nechal na jindy, budete-li mít zájem.
Angažoval jste se prý i ve Skautu. Je to pravdivá informace?
Ano, byli jsme s manželkou Gretou v roce 1968 zdravotníci žateckých vodních skautů ve skautské organizaci. V roce 1970 jsem se dokonce stal vůdcem celého střediska. To byla krásná doba, ale rychle skončila. Znovu nastala až po roce 1989.
Další vaší nezapomenutelnou činností bylo předsedání žateckému klubu Českého kynologického svazu, kde jste spolupracoval i s mým otcem Jirkou Stroukalem.
Ano, to bylo od roku 1980. Byl jsem tehdy výkonným ředitelem Výstavy psích plemen.
Za vašeho šéfování klubu pejskařů se v Žatci konaly psí výstavy. Myslivecký sad byl tehdy pro ně ideálním místem. Hodně jich pamatuji a s první naší salukou Scheilou jsme se několikrát i zúčastnili. Byly ty výstavy jen oblastní?
Byly to především oblastní výstavy, ale v roce 1995 nebo 1996 jsme pořádali i Národní výstavu psů.
Kolik těch celorepublikových výstav se v Žatci konalo?
Byla pouze jedna Národní výstava psů, ale byla krásná.
Vzpomenete si na nevyšší počet vystavovaných psů? Vím, že jich bylo hodně moc.
Tehdy bylo přihlášeno přes 300 psů nejrůznějších plemen. A přišlo se podívat více než 10 000 návštěvníků.
A co chrtí dostihy? Ty se v Žatci též konaly. To také spadalo pod vás?
Jistě. Tam jsem byl velitelem. Organizoval jsem na čeradickém letišti chrtí dostihy ještě s panem Mutínským (choval afghánské chrty – pozn.autora) a panem Lerchem.
Pamatuji se, že jste chovali dogu nebo více německých dog po sobě, jestli se nepletu. Tu poslední si vybavím, ale na jméno si už nevzpomenu. Jak se jmenovala?
Jmenovala se Arga. V papírech měla jméno Charga, ale my jsme jí říkali Arga. A byla světová vítězka ve své kategorii německých dog, světová šampiónka. Celkem jsme měli postupně šest dog, holky i kluky.
Pane doktore, pozdravujte manželku – paní doktorku, děkuji moc za rozhovor a ať jsou naše dlouholeté a pohodové sousedské vztahy příkladem pro ostatní lidi a třeba i pro některé státy. To byl doktor Tomáš Koudelka.
Napsal(a): Aleš Stroukal
Komentáře
Přečtěte si také
Nabídky práce
ŘEDITEL/ŘEDITELKA MŠ Peruc
Bližší info na webu obce Peruc. Nástup 1. srpna 2024, přihlášky zasílejte do 17. května 2024.
WWW: https://peruc.cz/
E-mail: podatelna@peruc.cz
ŘEDITEL/ŘEDITELKA ZŠ A MŠ Vilémov
Bližší informace na webu Obce Vilémov u Kadaně.
Tel.: 474398146
WWW: https://www.obec-vilemov.cz/
E-mail: vilemov@obce-cv.cz
Poslední videa
Valentýnský koncert v žateckém divadle rozněžnil i rozpálil
Klavír Jiří Knotte a housle Milan Brouček... Bravo!
Přehrát video
V 1.A ZŠ P. Bezruče v Žatci děti s učitelkou v kroužku probíraly první vysvědčení
Ve středu 31. 1. 24 se rozdávaly pololetní vysvědčení - přesněji Výpisy vysvědčení. Třídní učitelka 1.A Nikola Martinovská si se svými prvňáčky v poslední hodině po předání o tom povídala...
Přehrát video
