Když maluji, jsem ve svém světě, nemusím ani jíst ani pít, říká Eva Žáčková z Hřivic

Chodit do galerií byl její velký koníček. Vždy obdivovala obrazy, ale nikdy si nepředstavovala, že z ní bude malířka a že se touto zálibou bude jednou dokonce i částečně živit. Cestu k malování Evě Žáčkové usnadnila práce v lounské galerii, kde ji nesmírně bavilo studovat malířskou techniku a barvy. Malovat na plátna začala před šesti lety. V roce 2019 měla svou první vernisáž ve Hřivicích, kde se svou rodinou bydlí už přes třicet let. Vystavuje nejen v Čechách, ale i v zahraničí. Rozhodně se nechce přirovnávat k akademickým umělcům. Maluje hlavně proto, že ji to baví. Jestli se její obrazy líbí nebo ne, není na prvním místě. „Ale samozřejmě mě pozitiv-ní reakce velmi těší“, říká Eva.

Váš první obraz na plátno vznikl díky synovi. Jak inicioval váš vstup do světa malířských tvůrců?

Můj syn si v té době dostavěl dům a chtěl v něm mít originální obraz. Babička mu nějaký tenkrát koupila. Nebyl rozhodně nijak levný. Byla to moderní abstrakce. Když jsem ho uviděla, tak jsem si pro sebe řekla: "Tohle že bych nenamalovala?“. A to byl přesně ten impuls, který mi dodal vůli to konečně zkusit. Musím se ale přiznat, že to nebylo jednoduché. Hodně pláten jsem na začátku vyhodila.

Jak jste se vzdělávala? Absolvovala jste někdy kurz, nějaké lekce malířství nebo jste úplný samouk?

Asi před sedmi lety jsem si začala půjčovat knihy z lounské knihovny o tomto druhu umění. Chtěla jsem zjistit, jak se míchají barvy, abych je uměla dát správně dohromady. Také jsem v té době docházela ke svému učiteli, akademickému malíři, který mi vysvětloval, jak mám co malovat. Navštěvovala jsem ho asi čtyři měsíce. K tomu jsem zkoušela hledat různé informace na internetu. Bohužel webové prostředí mi nedalo téměř nic, i přesto, že jsem hodiny sledovala tvorbu jistého malíře. Každý má svůj vlastní styl a já jsem si musela vytvořit ten svůj. Z mé zkušenosti mohu doporučit prioritně knihy a osobní přístup.

Jakými barvami malujete?

Buď olejovými nebo akrylovými barvami. Olejové barvy dají obrazu hloubku. Je to mnohem hezčí, ale trvá to déle. Dnes je výhoda, že si mohu koupit olejové barvy ředitelné vodou. Klasický olej je ředitelný terpentýnem. Kvůli svému zdraví si mohu dovolit tyto barvy používat jen zřídka. Měla bych asi dodat, že jsem před nedávnem podstoupila operaci plic a musím je chránit před pachem terpentýnu. Prakticky používám jen ekologické barvy. Bohužel jsou tyto barvy velmi drahé.

V úvodu jsem zmínila, že se tím částečně živíte. Když teď poslouchám, co všechno potřebujete na tvorbu jednoho obrazu, tak to asi není úplně pravda. Dá se tím uživit?

Já bych se tím absolutně neuživila. Ale to dnes asi málokdo. Jen když si spočítám základní náklady jako jsou plátno, barvy, rám, jsem na pěti tisících korun, a ještě jsem nezačala malovat. Většinou maluji pro známé a pro kamarádky. Tam si cenu za práci vůbec nepočítám. Ale na druhou stranu ten pocit, když k někomu přijdu a visí na stěně můj obraz, je k nezaplacení.

Když vidíte po čase svůj obraz, jste s ním spokojená?

Vždy bych ho z té stěny hned sundala a předělala. Nikdy nejsem spokojená. Nedávno jsem svůj obraz viděla jen po měsíci a stejně bych ho nejraději přemalovala. Jsem k sobě hodně kritická. Každý rok spolu se členy sdružení VOSA vystavuji své obrazy ve Vrchlického divadle v Lounech. Když jsem tam poprvé přišla se svými obrazy a viděla tvorbu ostatních, hned jsem se chtěla otočit a odjet domů. Najednou se mi mé obrazy už tolik nelíbily.

Co hodnotíte na obrazech jiných autorů?

Rozhodně je nekritizuji. Vždy za tím vidím tu práci, kterou si s tím daný autor dal. Co obdivuji, jsou barvy. Koukám se na ně zblízka a zkoumám, jak které barvy autor dosáhl. Techniku nehodnotím, každý malíř má tu svou. Někdo maluje třeba špachtlí, to mi vůbec nic neříká a ani bych to asi neuměla.

Umění malovat vidím jako velmi subjektivní záležitost. Podle mojí školní zkušenosti hodně záleží na učiteli, zda se mu dětské výtvory líbí nebo ne. Měla jste úspěch už na základní škole?

Pamatuji si, že když jsme ve škole jako děti malovaly zátiší s ovocem, tak já jsem namalovala vždy to, co jsem viděla. Když byla třeba švestka shnilá, já ji tak namalovala. Nikdy jsem si nic nepřikrášlovala. Ten obrázek se mi pak vůbec nelíbil, takže jsem si nikdy nemyslela, že umím dobře malovat nebo kreslit. Učitelé tenkrát více méně sdíleli můj názor a hezká známka mě většinou minula.

Jaké motivy vás nejvíce oslovují?

Ponejvíc maluji hory, skály, krajiny. Asi čtyřikrát jsem malovala například hřivickou zvonici, je to zdejší historická dominanta obce. Zkouším i jinou tvorbu, na kterou jsem si vytvořila techniku fládrování na plátno. Kdysi se fládroval válečkem starý dřevěný nábytek. Byla to technika k jeho renovaci a vytvářela se tím struktura napodobující dřevěná léta. Fládrovat na plátno je podstatně delší proces. Plátno dlouho schne. Trvá dlouho, než dosáhnete vzhledu, který chcete.

Který malířský styl nebo malířský velikán Vás nejvíc ovlivňuje nebo se vám líbí?

Nejkrásnější obrazy, které pro mě existují jsou impresionistické. Malování venku, kde je všude světlo, padají stíny. Takhle maloval francouzský malíř Claude Monet, který je pro mě velkou malířskou ikonou. Moc bych si přála vidět jeho výstavu v Paříži. Ale tam se asi jen tak nepodívám. Jinak ale navštěvujeme s mužem galerie, když cestujeme po Čechách. Nedávno jsme byli v Chebu v galerii a mohu určitě doporučit. Další z řady slavných malířů, který mě velmi oslovuje, je Emil Filla a jeho kubistická díla. Jeho obrazy jsou prostě nádherné.

Zkoušela jste kopírovat někoho ze slavných malířů?

Jednou jsem malovala Slunečnice od Van Gogha. Vypadalo to docela hezky, ale jinak to nemám ráda. Je to pro mě zbytečná práce a investice. Chci malovat to, co se líbí mně a co si vymyslím já.

Pro někoho je malování terapií. Co dává malířská tvorba vám?

Když maluji, jsem v úplně jiné dimenzi, je to můj svět. Znamená to pro mě únik od starostí, od současných zpráv, které jsou vesměs jen negativní. Já nemám ambice být slavná malířka, takže neočekávám žádný velký úspěch. Mě tvorba těší a udržuje mě v rovnováze.

Máte představu, kolik obrazů jste za těch šest let namalovala? A jak dlouho vám trvá namalovat jeden obraz?

Řekla bych tak kolem stovky takových těch větších pláten. Nejdéle mi obraz trval čtyři měsíce a nejméně jsem u obrazu strávila dva týdny. Ale je to velmi různé. Někdy strávím u plátna třeba celý den a nemusím ani jíst ani pít, jak mě to pohltí.

Plánujete zase nějakou výstavu v nejbližší době?

Aktuálně mám v plánu uspořádat znovu vernisáž tady ve Hřivicích na obecním úřadě. Ta minulá v roce 2019 se opravdu povedla. Hodně lidí se přišlo podívat, což mě mile překvapilo. Takže uvidíme. Doufám, že někdy po volbách by se to mohlo uskutečnit.

Děkuji za rozhovor.

Denisa Bukvajová