Makepeaceovou baví knížky a motorky

Jejím revírem byla silnice, její tempo bylo a stále je vražedné, jejím úkolem bylo chránit naši bezpečnost. Zkrácený slogan ze známého seriálu Kobra 11 jsem si vypůjčila, protože takhle nějak by se dalo charakterizovat období devadesátých let Jany Javorské. Jako první žena se v roce 1993 stala dopravní policistkou v České republice, která pracovala i v provozu na silnicích, což do té doby nebylo ženám umožněno. Doba pokročila a hodně se toho změnilo. Dnes je z ní úspěšná spisovatelka romantických a erotických knih. O životních proměnách, lásce k motorkám a dalších důležitých kapitolách jejího života jsme si spolu povídaly něco přes dvě hodiny bez jediného hluchého místa.

V Lounech Tě hodně lidí zná jako bývalou policistku přezdívanou Makepeaceová. Dnes už jsou ženy v uniformě na ulicích běžnou praxí. V devadesátých letech, kdy ses k policii dostala Ty, byla doba úplně jiná. Proč ses rozhodla pomáhat a chránit?
Chtěla jsem dělat práci, která by mě bavila. A to byl v té době problém. Většinou jsem pracovala
v administrativních pozicích, ale to mě moc nebavilo. Pár let jsem dělala asistentku v lounském kulturním středisku, kde se občas objevila i nějaká ta hudební hvězda. Jenomže jeho provoz byl bohužel záhy zrušen, a tak jsem zůstala pár měsíců nezaměstnaná. Raději jsem chvíli dokonce točila ve vodárně kohouty, jen abych měla alespoň nějaké peníze. Dá se říct, že se neštítím žádné práce. Toho času dělal můj příbuzný náboráře u policie a nabídl mi, abych to u nich zkusila. Sice jsem původně netušila, že bych mohla fungovat v provozu na silnicích, ale nakonec jsem se v tom našla. Najednou pro mě měla práce smysl a bavila mě. Dneska už bych to ale dělat nechtěla. Doba se hodně změnila. Nebezpečnost téhle profese se zmnohonásobila.
V čem se Ti zdá náplň policejní profese o tolik jiná než dřív?
Samozřejmě, že i tehdy se občas vyskytla nějaká nebezpečná situace jako dnes. Třeba když jsme naháněli různé živly, tak se také střílelo. Lidé to vůbec netušili. Ovšem v dnešní době je riziko mnohem větší. Každý krok policisty je neustále pod drobnohledem. Přitom udělat fatální chybu může každý. Všichni, kdo stojí proti vám, si hned na všechno stěžují. Neříkám, že monitoring není v pořádku, ale někdo by měl také stát na straně běžných policistů a nejenom těch kritiků, kterých je na sociálních sítích stále víc.
Byla jsi hodně přísná policistka? Co si vzpomínám, tak Tě provázela pověst „drsňačky“.
Tahle legenda mi ale byla přiřknuta celkem neprávem. Když jsem nastoupila první den do terénu,
dostala jsem k sobě parťáka Petra Havlíčka. V jádru hodný a férový kluk. Byl to chlap jak hora s tlapami medvěda grizzlyho. Nastoupila jsem s ním do auta a jeli jsme hlídkovou službu. Dostali jsme hlášku, že někdo ukradl kolo a že se pohybuje v naší blízkosti. Hned jsme tam vyrazili. Kolega vyskočil z auta, že mu nadběhne uličkou. Mě strčil za volant a měla jsem výtržníkovi nadjet. Bylo to v ulici 5. května a spojovačky k hlavní silnici. Honička jako z filmu. Stejně tak i konec. Můj velký parťák zloděje doběhl a já už před nimi čekala s autem. Kolega hodil darebáka do auta takovým stylem, že lumpovi zůstal z trička kolem krku jenom límeček. Následně jsme ho odvezli do cely předběžného zadržení. Druhý den, když ho po čtyřiadvaceti hodinách propustili, se městem začalo šířit, že já policajtka, jsem zmlátila toho chudáčka zloděje s kolem. Nevím, jestli se tenkrát uhodil do hlavy, ale všem líčil, jak jsem si ho podala, ale o mém kolegovi ani slovo. Od té doby jsem měla respekt všude, kam jsem přišla, takže jsem to lidem ani nevyvracela. Pravda ale je, že jsem za celou dobu u policie nikomu neublížila. Tahle historka patří k těm úsměvným, ale byly tam i dost smutné okamžiky.
Myslíš nehody? Jak jsi to nesla?
Pracovala jsem na Oddělení dozoru nad silničním provozem a druhé oddělení mělo na starosti dopravní nehody. Ale když bylo nehodové oddělení zaneprázdněné, tak jsme zaskakovali my. Pamatuji si moji první smrtelnou bouračku, která se stala u Staňkovic. Nákladní auto s přívěsem pod sebe sešrotovalo dvě osoby v autě. Ti lidé nebyli připoutaní, nedali přednost v jízdě a bohužel při čelním nárazu vylítli z vozu ven přímo pod kola náklaďáku. Zkrátka hrůzný zážitek. Ve chvíli, kdy jsme dorazili na místo, nebyl čas na přemýšlení. Okamžitě se muselo místo zajistit a zakrýt následky nehody. Samotné uvědomění, že jsem byla na místě, kde byly usmrceny dvě osoby a ještě takovým hrozným způsobem, přišlo až po týdnu. Dá se to přirovnat k šoku a ke stavu po něm. V daný moment musíte jednat, není čas na emoce, jste přepnuti do stavu autopilota a vše si uvědomíte až po nějaké době.
Když máš fyzickou zdatnost, většinou jsi na tom i psychicky lépe. Jak ses udržovala v kondici?
Hodně ☺. Několikrát týdně jsem chodila do fitka, běhala jsem, jezdila na kole. Když jsme měli fyzické testy, tak jsem udělala někdy víc kliků, a na střelbách nastřílela víc bodů než někteří chlapi. V terénu jsem byla jediná ženská, a tak mě stále srovnávali. Raději jsem dřela, aby mi nemuseli dávat úlevy a nepoukazovali na to, že jim v něčem nestačím, nebo že jsem slabší. Fyzička mi vydržela i do dnešní doby, když posiluji, jedu kruhové tréninky. Já už to dnes nazývám svým zlozvykem. Ovšem jsem za něj ráda. Vím, že se můžu najíst a nemusím moc koukat na váhu. Moje muskulatura mi dokonce zachránila život, když jsem měla před časem těžkou nehodu na motorce. Svaly mi ochránily vnitřní orgány, jinak by byly úplně roztrhané.
Trochu černě jsi mi nahrála na další otázku. Do světa motorkářů jsi patřila hned od plnoletosti?
Už ve čtrnácti letech jsem na vsi byla v partě holek, kde jsme všechny frajeřily na pionýrech a moc nás to bavilo. Když nastala doba udělat si papíry na auto, pionýr šel stranou. Jenže když se můj současný manžel zbláznil do motorek, chytlo mě to znovu.
Na čem jezdíš?
Začínala jsem na chopperu Suzuki Intruder, pokračovala jsem na silniční motorce Yamaha R1 a dneska jezdíme s manželem oba na naháčích. Manžel si pořídil Yamahu MT 01. To je hotová lokomotiva. Je to silná motorka, má obsah 1690 ccm a neskutečný krouticí moment, takže ve vteřině vystřelí a frčí jako drak. Zkrátka boží stroj. Zamilovala jsem se do ní stejně jako manžel, takže jsem na ní pár let jezdila a střídala ji tak s R1. Teď mám MT 07, taky naháč, ale spíš pro holky. Není tak těžká a líp se mi s ní manipuluje třeba na okruhu nebo v terénu.
Jezdíte spanilé jízdy?
To určitě ne, ale díky motorkám jsme se seznámili s úžasnými lidmi právě od MT-ček z Čech, Německa i z Polska, a dvakrát do roka jezdíme do Polska na srazy KODO. Musím říct, že Poláci mají tyhle srazy opravdu dobře zorganizované. Byla jsem s nimi v Bydgoszczi, u Baltského moře v Elku, u Lodže, u sochy Krista ve Swiebodzině a na spoustě dalších úžasných míst.
Dostáváme se k roli spisovatelky. Je jasné, že příběhů jsi slyšela, zažila a vymyslela spoustu. Psala sis už jako malá do šuplíku nebo to přišlo až později? A kdy přišel ten nejdůležitější impuls, že napíšeš svou první knihu?
Vždy jsem milovala Simonu Monyovou, která byla mojí velkou inspirací. Do dneška mám všechny její knížky. Psala stylem, který člověka nutil číst stále dál, bavilo ho to a chtěl se co nejdříve dovědět, jak to dopadne. Tak jsem to chtěla také vyzkoušet. Nápad napsat něco svého mě držel od středoškolských let. Svoji prvotinu Zoufalé touhy jsem začala psát zhruba před třiceti lety. Po jejím dokončení jsem ji bez úspěchu nabídla v pár vydavatelstvích. Žánrově jsem se asi nevešla do tehdejších žádaných témat. Rukopis jsem tedy strčila do šuplíku a nechala ho spát. Pak jsme s manželem předělávali byt a já na něj znovu narazila. Chtěla jsem ho vyhodit, ale manžel mě přivedl k myšlence zkusit Zoufalé touhy znovu nabídnout. V té době, v roce 2014, se rozjíždělo vydavatelství Martina Koláčka Eknihyjedou. Poslala jsem mu část knihy, jeho to zaujalo a vydal to. A co víc, kniha se začala prodávat. Na konci roku jsem byla u vydavatelství Eknihyjedou třetí v prodejnosti. Nechtěla jsem tomu ani věřit. Neskutečně mě to nabilo. Začala jsem zase psát. A po krátké době jsem vydala další dvě knihy. Dnes už jich mám na kontě celkem 34. Jen pro ředstavu, za půl roku jsem prodala i tisíc knih.
Jaký žánr pro ty, kdo by nevěděli, vlastně píšeš?
Začínala jsem romantikou a nyní už většinou píšu erotiku.
Máš velkou představivost nebo víc používáš příběhy ze života?
Když píši o erotice, musím mít bezbřehou představivost, protože tolik zkušeností opravdu nemám. Důležitou součástí psaní je i studium faktů, o kterých píšu. Například nad knížkou Ze života nymfomanky, jsem kvůli studiu hypersexuality probděla téměř celé noci. A popravdě lituji ženy, které tím trpí. Když mi začala docházet inspirace, přizvala jsem své dva píšící kamarády motorkáře Honzíka Diviše a Kubíka Wolfa, kteří se mnou vydali knihu Naostro 3. Každý ji okořenil svým způsobem a jistým druhem erotického žánru.
Láká Tě napsat knihu jiného žánru, například horor nebo scifi?
Horor ani scifi nemám ráda, takže se tímto směrem ubírat nechci. Ale mám rozepsaný krimi příběh Syn mafiána, který je vlastně volným pokračováním už dříve vydané knihy Mafián. Díky své bývalé profesi k tomuto tématu tíhnu víc.
Kdy bude Syn mafiána v prodeji? Myslíš, že bychom si ho mohli koupit příští Vánoce pod stromeček?
Kniha už je téměř dopsaná, ale trochu se potýkám s jejím závěrem. Potřebuji vymyslet rozhodující finálovou zápletku. Všechny nitky mám už spletené do copu, ale potřebuji ještě na konci udělat dokonalý uzel.
Jani přeji Ti, ať Tě múza brzy políbí a knihu co nejdříve dokončíš. Moc děkuji za příjemné povídání!