ROZHOVOR s Josefem Čerňanským: Jsem jen obyčejnej kluk z Podbořan

Jsem jen obyčejnej kluk... toto je úryvek textu jedné písně a zcela se hodí k osobě Josefa Čerňanského z Podbořan. “Pocházím ze skromných poměrů a vše, čeho jsem v životě dosáhl, bylo jen mou prací,” říká bývalý dlouholetý starosta města Podbořany, poslanec, zastupitel, nyní spokojený důchodce, vášnivý houbař, kutil a zahrádkář, dobrý manžel, otec, dědeček.

Setkání a povídání s Josefem Čerňanským je pro mě vždy potěšením. Tentokrát jsme spolu hovořili nejen o komunální politice, ale také o rodině, o kamarádech z mládí, o koníčcích a vůbec o životě.

Kde jste se narodil?

Narodil jsem se 23. prosince 1943 rodičům Janovi a Marii Čerňanských na Slovensku poblíž města Rajec. Mnozí spíše znají Rajecké Teplice. Moc krásný kraj, ale strašně chudý. I v současné době je tam těžké sehnat práci. Na popud maminčiny sestry, která se provdala do Čech, odešli moji rodiče v roce 1947 do pohraničí, konkrétně do obce Oploty. Ano, jedná se o Oploty, které jsou místní částí města Podbořany. Našli tam zaměstnání na místním Státním statku.

Měli se co ohánět, museli uživit a zaopatřit svých devět dětí. I když jsme byli početná rodina, starali se rodiče o nás dobře. Samozřejmě jsme nemohli dostat takové věci jako naši kamarádi. Já jsem si například koupil hodinky až ze své první výplaty.

Takže jste prožíval dětství a školní léta u Podbořan...

Ano, tam jsem prožíval své dětství a v roce 1950 začal chodit do tehdejší národní školy v Kněžicích. Učil jsem se celkem dobře. Nikdy jsem neměl trojku na vysvědčení a několikrát jsem měl vyznamenání. Po ukončení páté třídy jsem začal chodit do školy v Podbořanech. V roce 1958 jsem tuto školu ukončil tzv. závěrečnou zkouškou.

Měl jste ve škole nějaké dobré kamarády?

Rád vzpomínám na dva své spolužáky ze školy v Podbořanech. Bylo to dobré kamarádství, s oběma udržuji písemný styk až do dnešních dnů. Je to Ladislav Kříž, významný sportovec, který získal zlatou medaili na mistrovství Evropy ve štafetě 4x100m. S tím se i dost často setkávám osobně. S druhým kamarádem Antonínem Jasanským si jen dopisuji, protože od roku 1968 žije v Kanadě. Často si voláme přes Skype. Náš poslední rozhovor trval hodinu. Bohužel vzhledem k věku a zdravotnímu stavu se nemůžeme osobně setkat.

Jaké bylo vaše další studium?

I když jsem se učil docela dobře, přesto jsem nešel přímo na střední školu. Bylo nás několik ve třídě, kteří jsme si na pokyn třídního učitele museli napsat lísteček, na kterém stálo, že se nám nedoporučuje studium na jiné škole, než na zemědělské. Nevím proč to bylo, moji rodiče byli obyčejní dělníci a neměli žádné problémy s postojem vůči státu. Pravděpodobně to bylo tím, že škola získala plusové body za žáka získaného do zemědělství.

Tak jsem se nakonec dostal do Zemědělského odborného učiliště v Chebu.

Těsně před závěrečnými zkouškami přišel na učiliště leták ze Střední zemědělské školy mechanizační z Litomyšle, že otvírá nástavbové studium pro žáky, kteří mají ukončený učební obor.

Do školy v Litomyšli jsem nastoupil v roce 1961 a zdárně ji ukončil v roce 1963.

Litoval jste někdy, že jste se musel vyučit opravářem zemědělských strojů?

Mockrát jsem litoval. Lítost mě přešla až v důchodovém věku, kdy jsem tyto dovednosti využil při různých činnostech kolem domu a zahrady. (směje se)

Jak si vzpomínáte na studentský život?

Na studium v Litomyšli vzpomínám rád. Zejména na město, kde na vás na každém kroku dýchala historie. Studia v Litomyšli mě naučila skromnosti. V té době již oba moji rodiče byli v důchodu a jejich důchod byl tak malý, že mi nemohli poskytnout potřebné finance. Na studium mi přispívali moji starší sourozenci, kteří již vydělávali. Dodnes jsem jim za to vděčný. I když jsem skončil s prospěchem jako nejlepší ve třídě, tak z finančních důvodů jsem nešel studovat na vysokou školu. Tu jsem vystudoval dálkově až v pozdějších letech, kdy už jsem si sám vydělával.

Jak jste se seznámil s manželkou?

Bylo to v Sýrovicích, kde jsme oba pracovali na Státním statku.

Jak dlouho jste s paní Zdenou spolu?

Svatbu jsme měli v roce 1968 a manželství nám vydrželo dodnes.

Odrazovala vás od politiky, nebo naopak?

Z počátku to byl postoj zcela neutrální, ale při předvolební kampani do voleb v Poslanecké sněmovně se mnou absolvovala skoro všechny akce.

Co vaše děti, vnoučata? Jste asi pyšný otec, dědeček.

To jsem (úsměv). V roce 1970 se nám narodila dcera Lenka a v roce 1980 syn Aleš. Oba vystudovali vysokou školu. Dcera právnickou fakultu UK a syn elektrotechnickou fakultu na ČVUT. Nyní pracuje jako programátor. Máme čtyři vnoučata Terezu, Báru, Jakuba a Jana. Nejstarší Tereza již vystudovala právnickou fakultu UK. Ostatní se rovněž učí dobře, z čehož máme se ženou radost.

Jaké jsou vaše koníčky?

Dílna, zahrada. Musím ovšem sebekriticky uznat, kdybych si zeleninu koupil a potřebné věci si nechal vyrobit u řemeslníků, tak mně to vyjde laciněji. (smích)

Co nejraději čtete?

Nejraději mám knihy o historii, zejména o druhé světové válce. Mým oblíbeným autorem je Miloš Hubáček, který napsal mnoho knih o průběhu druhé světové války. Tomuto tématu jsem se začal věnovat po vzoru mého tchána Josefa Horáka, který byl přímým účastníkem války jako voják ve Svobodově armádě.

Kde to na Podbořansku máte nejraději – pro výlet, procházku?

Neupřednostňuji žádné místo. Mám rád celé Podbořansko. Jelikož jsem vášnivý houbař, tak jsem již byl prakticky ve všech lesích v okolí obcí Podbořanska.

Scházíte se s bývalými spolužáky, kolegy a kde?

Ano, tato setkání mám velice rád. Se spolužáky z učiliště v Chebu se scházíme v Chyši a ve Valči. To proto, že většina nás pochází z Podbořanska a Toužimska.

Setkání se spolužáky z Litomyšle jsou pro mě komplikovanější – jsem z této oblasti jediný a cestu do Litomyšle mi komplikuje velká vzdálenost.

Zavzpomínáte na období starostování v Podbořanech?

Můj vstup do komunální politiky byl v roce 1990. Zprvu jsem to považoval za přechodné období, tato práce mně tak zaujala, že jsem tam vydržel šestnáct let. Plně jsem využíval své zkušenosti z dosavadní praxe a hlavně poznatky z práce s lidmi. Ohlédnu-li se zpět, tak nejlepší bylo první volební období. Všichni jsme se učili a pracovali s vědomím, že vše je jiné než dřív. Jednou na zasedání zastupitelstva města vystoupila jedna zastupitelka s kritikou, že to není zasedání, ale pracovní porada. Všichni se smáli a odpověděli: Byli jsme zvoleni, abychom pracovali a ne politikařili.

Během vašeho šestnáctiletého starostování se událo mnoho věcí. A ty nejzásadnější?..

Za prvé dokončení Domova pro seniory a Domu s pečovatelskou službou. V té době se vedly vášnivé debaty, zda domov pro seniory dokončit a nebo ne. Nakonec zvítězil zdravý rozum a domov byl dokončen. Jako perličku uvádím, že někteří z odpůrců nakonec měli v domově rodiče.

Již před rokem 1989 bylo v Podbořanech velice citlivým tématem existence nemocnice – ano či ne. Vedeni Okresního ústavu národního zdraví a Okresního úřadu navrhovalo zrušení nemocnice v Podbořanech. Samozřejmě my Podbořanští jsme byli proti. Dnes musím kajícně přiznat, že pravda byla na jejich straně. Je to vidět, jak živoří nemocnice v mnohem větších městech než jsou Podbořany.

Dále pak zrušení armády v Podbořanech. Mnozí z obyvatel Podbořan si město bez armády nedovedli vůbec představit. Přispíval k tomu také fakt, že byla připravována reorganizace armády a v Podbořanech mělo vzniknout jedno z velkých středisek v souvislosti s výcvikovým prostorem Hradiště (Doupov). I přes všechnu snahu města, zvítězila jiná varianta a ta s posádkou Podbořany vůbec nepočítala.

Zajištění nových pracovních míst. Viděli jsme to jako nutnost, neboť Podbořansko poskytovalo práci hlavně v zemědělských podnicích jako Státní statky a Jednotná zemědělská družstva, a ty se po revoluci rozpadly. Prvním krokem bylo vytvoření průmyslových zón a pomáhat investorům. Musím se také zmínit o dvou svých podřízených, a to Mgr. Martinu Gutzerovi a Ing. Romanu Hodkovi, kteří mají velikou zásluhu na realizaci průmyslových zón. To byl dobrý krok – byla zajištěna práce pro lidi z Podbořan a širokého okolí.

Podbořany městem s rozšířenou působností – to byla také veliká změna. Došlo ke zrušení Okresních úřadů a jejich povinnosti přešly částečně na Krajské úřady a pověřené obce. Tím pro občany Podbořanska odpadlo cestování do vzdálených měst a vše od stavebního povolení, přihlášení motorového vozidla a dalších úkonů vyřídí již na Městském úřadu v Podbořanech.

Jak tato změna tehdy proběhla?

Na první pohled se zdá, že vše proběhlo hladce, opak je však pravdou. Nejdříve bylo Podbořansko zařazeno pod Žatec. Byl jsem pověřen jednáním o zařazení Podbořan mezi pověřená města. Hlavním naším trumfem bylo, že Podbořany byly dříve okresem stejně jako Žatec. Osobně jsem navštívil předsedu vlády Zemana a přednesl naše požadavky. V příštím návrhu již Podbořany figurovaly jako město z rozšířenou působností.

To vyvolalo nutnost změnit sídlo úřadu. Pro příští sídlo úřadu byl vybrán objekt v nemocnici, kde byla přerušena rekonstrukce. Byla to dobrá volba, neboť občan nalezne vše pod jednou střechou.

Navštěvujete jednání zastupitelstva města?

Ano, jednání ZM stále navštěvuji, myslím, že jsem zatím žádné nevynechal. Trochu mně teď mrzí atmosféra v současném zastupitelstvu. Chybí mi tam snaha hledat nejlepší cestu k řešení problémů města.

Co říkáte na zápis sousedního Žatce a chmelařské krajiny na seznam UNESCO? V Žatci jste také nějakou dobu pracoval.

Moc jim to přeji. Dva roky jsem v Žatci pracoval v tehdejším Státním podniku Chmelařství jako technický náměstek ředitele a tak mám k němu trochu jiný vztah.

Kdo vás v životě nejvíc ovlivnil? Proč a jak?

Rád vzpomínám na svého tchána Josefa Horáka, který mi dal spoustu životních zkušeností, které mi pomohly řešit můj osobní život.

Po pracovní stránce to byl můj první vedoucí na statku v Sýrovicích Slavomír Kafka. Ten mně naučil správnému jednání s lidmi. Do té doby jsem byl spíš bouřlivák a pro nevhodné slovo jsem nešel příliš daleko.

Při zajišťování potřeb města a úřadu jsem se hodně obracel na našeho poslance Ing. Martina Starce, který mi pomáhal zajistit důležitá rozhodnutí a podpořil naše žádosti o různé dotace.

Na co jste nejvíce hrdý, na co naopak ne?

Myslím, že kus dobré práce jsem odvedl coby starosta města a mám velkou radost, když mně v současné době zastaví někdo z občanů města a děkuje mi za pomoc, kterou jsem mu v té době poskytl.

Osobně jsem hrdý na to, jak jsem se z „obyčejného kluka“ propracoval až na místo poslance.

Nejsem si vědom žádné mé činnosti, za kterou bych se musel stydět. Samozřejmě bych některé věci s odstupem času řešil jinak. Ale to asi každý z nás.

Děkuji za rozhovor, ať se vám daří.

Alla Želinská

NETRADIČNÍ SEDMIČKA

S jakou již nežijící osobností byste chtěl jít na pivo, nebo na večeři?

Když jsem byl jako voják na služební cestě, jsem se v restauraci na pivě čirou náhodou setkal s hercem Oldřichem Novým. Mnoho si s námi vyprávěl, a tak bych se s ním rád setkal znovu.

Kdy jste byl naposledy v kině?

Už ani nepamatuji.

Jaké je vaše oblíbené jídlo?

Musím uvést dvě jídla - grilovanou krkovici a potom ještě ovar s křenem.

Jaký je váš oblíbený den v týdnu?

Jednoznačně sobota.

V kolik hodin vstáváte a v kolik hodin chodíte nejčastěji spát?

Zpravidla vstávám časně, již ve čtyři hodiny. Spát chodím ve 22 hodin. Často se mi však stane, že usnu na začátku fotbalového přenosu v televizi a probudím se až na konci.

Co pro vás znamená domov?

V prvé řadě rodinu. Zní to nadneseně, ale naše děti a vnoučata se k nám ve všech směrech chovají přímo vzorně. Přál bych to všem rodičům.

V jakém státě, kromě ČR byste dokázal žít?

Jednoznačně v Rakousku. Obdivuji jeho krásnou přírodu.

„PODPÁSOVÁ“ SEDMIČKA

    1. Slané nebo sladké?

Sladké – jelikož jsem diabetik, tak musím slané

    1. Pivo nebo víno?

Pivo

    2. Křížovka nebo zahrádka?

Luštění křížovek v pergole na zahrádce. Kdybych musel, tak zahrádka.

    3. Bazén nebo sauna?

Bazén

    4. Myslivost nebo rybaření?

Ani jedno

    5. Euro nebo česká koruna?

            1Kč = 1 € to by se mi líbilo nejvíc

       7. Pes nebo kočka

           Pes

Foto

Národní škola v Kněžicích, vlevo učitel Květoslav Jelínek (Pepa Čerňanský dole 1. zprava)

Návštěva ministra vnitra Stanislava Grosse v Podbořanech

Josef Čerňanský před školou v Podbořanech, do níž kdysi chodil.