Manželé Kantovi: Andělů nikdy není dost a jsou potřební

Alla Želinská 2024-06-11 10:47:00

Přes třicet let se věnují výrobě vitráží. Obdrželi řadu ocenění, práce z jejich dílny Skloart míří z velké části za hranice České republiky. Před patnácti lety také založili spolek Za záchranu kostela sv. Jiljí, který stojí za obnovou této památky v Libyni a sousední Vochlické rozhledny. Manželé Richard a Jitka Kantovi z Lubence na Podbořansku jsou vlastně každý jiný, přesto se skvěle doplňují.

Odkud pocházíte, kde jste se narodili a co jste studovali?

JK: Já se narodila v Mostě, ale od svých pěti let jsem v Lubenci. Ríša je starousedlík. Chodili jsme spolu do školky i do stejné třídy v základní škole. Já pak studovala po gymnáziu výtvarku a češtinu, Ríša střední elektrotechnickou a vysokou strojírenskou. Takže jsme se znali od malička a teprve po vysoké jsme se dali dohromady. Pro potřeby podnikání jsme si ještě udělali střední sklářskou a školu mistrů uměleckého řemesla – Rudolfineu.

RK: Narodil jsem se v Libkovicích u Lubence, ale téměř celý život prožil v Lubenci. Vyučil jsem se elektrikářem pro sdělovací a zabezpečovací techniku v Teplicích a vystudoval technologii tváření na Západočeské univerzitě. Tam to bylo, jak se říká, o fous. Na jedné přednášce politické ekonomie jsem se opovážil polemizovat s vyučujícím p. Lukášem (bylo to ještě za minulého režimu a to jméno mi v paměti zůstane asi do smrti). Výsledkem bylo vyvedení z učebny se slovním doprovodem, že jsem skončil a ke zkoušce z tohoto předmětu ani nemám chodit. Do měsíce byla revoluce a asi málokdo s takovou chutí cinkal klíčema jako já.

Jak jste se s Jitkou seznámili?

RK: Jednou k nám do třídy na základní škole, snad to byla hned 1. třída, přivedli novou spolužačku, (trošku) pihatou, dva copy, ale zvíře. Tehdy jsem si jí ještě nevšímal, ale po škole se z ní vyklubalo něco, co mělo šmrnc a bylo vzhledné až moc, potkávali jsme se na filmařském u jejího táty, a to už jsem se snažil nadbíhat. Tady se však snaha necenila, a tak jsem dostal košem. Až po letech...

Jaké bylo vaše dětství, Jitko?

Můj otec byl dost přísný, což mi dost vadilo, chtěla jsem větší svobodomyslnost. Zas na druhou stranu to byla dobrá škola pro současné podnikání. Na druhé straně jsem díky rodičům čichla k výtvarnému umění a k filmu a na konci gymnázia jsem se setkala s undergroundovým uměním, což byla na tehdejší dobu velká zkušenost. PhDr. Igor Zhoř mě naučil výtvarně myslet, to jsem mohla skvěle praktikovat při výuce výtvarky na školách v Podbořanech. Dnes jsou tyto trendy známé, ale tehdy to bylo něco zcela nového a mí profesoři na výšce tomu vůbec nerozuměli. Já si zas nedokázala zapamatovat, v jaké vesničce je která hrázděnka nebo roubenka – zeměpis mi nikdy moc nešel, a tak jsem se s vysokou rozloučila ve čtvrťáku a začala podnikat ve sklářství.

Richarde, co vaši rodiče, sourozenci?

Mám fantastické rodiče. Taťka (Karel) tak trochu tichý rebel, který si uměl poradit zcela s čímkoliv, s láskou k historii, všemu pěknému a k mamce. Mamka (Marie) v trochu tvrdší skořápce s měkkým srdcem schopná ušetřit majlant z ničeho s nezvykle kladným postojem k tradicím (vyložte si to jak chcete, vždycky to bude správně). Mám dva sourozence, jeden (Jirka) se věnuje hodně historii a miluje tu kolem světových válek. Druhý (Martin) s námi sdílí dlouhá léta pracovní osudy a má na nich svůj podíl, no a pak se také stará, abychom nevymřeli.

Jak vznikla vaše firma Skloart, která loni oslavila již 30 let?

JK: Když jsem už cítila, že potřebuji ze školství odejít, seznámila jsem se s tiffany technikou, která mě okamžitě nadchla a věděla jsem, že to je to můj osud. Pak přišel strejda Hájek, který mi domluvil stáž v německé firmě, a tam jsem se seznámila s klasickou olověnou technikou. A pak jsem chtěla v tomto uměleckém řemesle něco dokázat. Neměla jsem žádný finanční základ, ani jsem nevěděla nic o podnikání. Za pochodu jsem se učila jak řemeslu, tak i tomu, jak podnikat. Když jsem otěhotněla, převzal firmu Richard, a sklářství se stalo jak společnou cestou pracovní, tak i životní. Ríša uměl do řemesla vložit své znalosti a já zas své umělecké sklony. Myslím, že tím, že jsme vlastně každý jiný, tak se skvěle doplňujeme. Ale zároveň si dokážeme vyměňovat své názory, které se mohou notně na určitý problém lišit.

Co vás přivedlo k založení spolku Za záchranu kostela sv. Jiljí?

Oba máme rádi historii a kdysi nás oslovil p. Frouz z Karlových Varů, abychom šli zachránit kostel v Libyni, jenž měl již demoliční výměr. Tehdy jsme opravovali drobné památky, Ing. Arch. Ivana Kischová nám přislíbila pomoc s projektováním a stavebním povolením, a tak jsme do toho nějak samovolně spadli… včetně opravy Vochlické rozhledny.

Jaká je podle vás nejzajímavější zakázka firmy Skloart?

Nejzajímavější zakázkou je asi prosvětlený strop na New Yorkském nádraží. Pak naše vitráž v muzeu v katedrále v Ely v Anglii, Strop v libyňském kostele, Porta Bohemika, která byla dělaná pro EXPO v Miláně 2005.

Kolik zaměstnanců máte ve Skloartu?

Máme do sedmi zaměstnanců. Což je u uměleckého řemesla opravdu hodně. Je to velká zodpovědnost. Podobné firmy v Novém Boru pracují tzv. na ičaře. Tím mají větší flexibilitu, zjednodušenou byrokracii a menší zodpovědnost.

Naši zaměstnanci to mají zas u nás těžké v tom, že musí nad prací přemýšlet. Nedělají jednotvárnou a stále se opakující práci. Musí si poradit při montáži, při výškách, ale zároveň být řidiči, dělat filigránskou práci, ale hlavně být naprosto precizní a ještě mít aspoň malé výtvarné střevo.

Kdo u vás pracuje nejdéle?

JK: Nejdéle u nás pracuje manželův bratr Martin, který s námi už mnohé zažil. Dá se říci, že je ve firmě největším odborníkem přes Tiffany lampy…

Kde všude v okolí jsou vaše díla, práce?

Jeden čas jsme hodně dělali do Karlových Varů – Obelisk u Hlavní pošty, rekonstrukci starých vitráží v Grandhotelu Pupp, Café Elefant, hotel Petr, Plaza, Quisisana, Renesance, Tosca, Rýnský dvůr, vlastně málokterý známější hotel nebyl dotčen naší rukou. Nyní hodně spolupracujeme s lidmi z města Žatce – dělaly se okna pro tamější radnici, kde jsme vycházeli z chmelové mandaly, krásná práce byla pro Chrám piva a chmele, synagogu, nebo klášter kapucínů, v Lounech jsme začínali s družinou při základní škole, panu výtvarníkovi Sýkorovi jsme opravovali jeho vstupní vitráž, a později pak dělali vitráže v kapli v chrámu sv. Mikuláše. V Postoloprtech se nám podařilo vytvořit netradiční vitráž ve spolupráci s místními dětmi pro dům u sv. Jáchyma a Anny. Samozřejmě nemůžeme zapomenout na vitráže v rozlučkových místnostech v Podbořanech a v Žatci. Zajímavé byly práce i pro psychiatrickou léčebnu v Petrohradě či okolní farnosti.

Kromě zmiňovaných větších zakázek jsme dělali hodně do soukromých interiérů. Lampy na přání, kostel v Deštnici, netradiční moderní vitráže v kapličce v Liběšovicích, či pískovaná okna pro ZUŠ v Podbořanech.

Na čem pracujete momentálně jako firma SKLOart?

Máme toho před sebou v letošním roce opravdu hodně. Nejdříve musíme dokončit secesní školu v Dobroměřicích, pak dokončit poslední velkou vitráž pro naše muzeum – krále Jiřího. Vitráž se bude křtít 21. 9. Napůl sponzorsky budeme dělat okno v kostele v Lubenci. S nápadem zpodobnit archanděla spravedlnosti a Posledního soudu Michaela přišel Jaroslav Pálek – druhý sponzor. Vedle bude archanděl Gabriel – archanděl lásky. S tím přišla maminka Kristina. V pozadí pak bude létat zástup andělů, který bude končit ve světle Božím v nejvrchnější části profilovaného ostění. Andělů přeci nikdy není dost a jsou moc potřební. Na to se velmi těšíme. No a další zajímavou věcí bude stropní vitráž na motivy poslední večeře pro soukromou kapli na Moravě.

Kdo je ve Spolku Za záchranu kostela sv. Jiljí a kdo vám pomáhá?

Základ spolku je samozřejmě rodina, babička Kristina, děti Jakub a Matěj a dnes i jejich rodiny a pak neúnavný David Jedlička, rodina Šebestova z Vroutku, manželé Havrdovi z Podbořan, Václav Tvrdý, rodina Mokrých, Adam Daniš. A pak máme mnoho přátel, třeba i z druhé strany republiky, kteří nám rádi přijdou pomoci.

Jitčina maminka výtvarnice, spisovatelka Kristina Folprechtová – tvoříte společně. Plánujete další výstavy?

S maminkou se chodíme často radit, debatujeme o umění, a vlastně o všem, co děláme a chystáme. Vytváříme společné výstavy. Letos v červenci budeme mít výstavu ještě s Václavem Vágnerem v Rakovníku v muzeu T. G. Masaryka. V listopadu pak v Lokti.

Vaši synové, Jakub a Matěj, vlastně šli ve vašich stopách?

Myslím, že naši kluci se stále ještě hledají, ale pracují u nás a vdechují vůni vitrážnického řemesla. Doufáme, že by firmu převzali, přece jen už nějaký ten pátek jsme odpracovali.

Máte další koníčky?

JK: Pro mě je koníčkem práce, i když si kolikrát na to vše zahartusím. Manžel to má těžší. Na jeho největší koníček – historii – si moc času nenachází.

Kde všude ve vaší tvorbě je vyobrazen Lubenec?

Lubenec se nachází například ve vitráži v Japonsku. Manžel ji tam propašoval jako českou vesničku. Také se nám podařilo trochu turisticky vyzvednout Lubenec jako místo kraje modré chryzantémy – podle povídky Karla Čapka.

Kam chodíte, jezdíte rádi na procházky, výlety?

JK: Všude, kde je hezky, a v Čechách je opravdu hezky skoro všude.

RK: Na procházky není tolik času, tak to jistí zahrada, ale pokud se utrhneme, mám nejraději zdejší krajinu, lesy, vyhlídky, stopy činnosti lidí dávno minulých ve zdejší krajině.

Děkuji vám za rozhovor, ať se vám ve všem moc daří!

Alla Želinská

NETRADIČNÍ SEDMIČKA

    1. S jakou již nežijící osobností byste chtěli jít na kávu nebo na víno?

       JK: Jé těch by bylo. Každý má svého Hrabala v sobě…

       RK: S Frankem Boldtem.

    2. Máte oblíbený evergreen?

       JK: Miluji Freda Merkuryho…

       RK: Johny Cash, z našich Ladislav Vodička, což je skoro totéž.

3. Pamatujete si svoji první učitelku/učitele?

       Oba vděčně vzpomínáme na paní H. Roušarovou…

    4. Jaké je vaše oblíbené jídlo?

       JK: Já ráda experimentuji a ochutnávám.

       RK: Jasně řízek.

5. V kolik hodin vstáváte a v kolik hodin chodíte nejčastěji spát?

     JK: Já jsem ranní ptáče, manžel noční můra – prostě protiklady se přitahují.

    6. Co pro vás znamená domov?

       Zkuste se přestěhovat bez rodiny a pochopíte.

7. V jakém státě kromě ČR byste asi dokázali žít?

      Asi nejblíže je nám mentálně Německo.

PODPÁSOVÁ SEDMIČKA

1. Sklo nebo keramika? Sklo

2. Déšť nebo sníh? JK: Jak kdy RK: Sníh. Není tak mokrý

3. Slunce nebo měsíc? JK: Jak kdy RK: Slunce

4. Česnek nebo cibule? Česnek

5. Grilování nebo opékání? Grilování

6. Euro nebo česká koruna? JK: Euro. RK: Těžko říci. S Eurem by byl dnes již život snazší.

7. Pes nebo kočka? JK: Každý má něco do sebe. RK: Kočka, je tvrdohlavá, ale bez vás ani ránu.


Foto: Zlatou Merkurovu medailí Kantovi převzali loni za dobrou reprezentaci státu ve světě a za činnost ve spolku Za záchranu kostela sv. Jiljí.

Jitka, Kristina, Richard a společná výstava.


Komentáře

Nabídky práce

Samostatná(ý) účetní - Obec Perštejn

Možno na plný či poloviční úvazek, lhůta pro podání přihlášky: do 12.7.2024. Plné znění obsahu výběrového řízení naleznete na www.obec-perstejn.cz či úřední desce OÚ.
Tel.: 474394184
WWW: www.obec-perstejn.cz
E-mail: starosta@obec-perstejn.cz

Poslední videa

Valentýnský koncert v žateckém divadle rozněžnil i rozpálil

Klavír Jiří Knotte a housle Milan Brouček... Bravo!

Přehrát video
V 1.A ZŠ P. Bezruče v Žatci děti s učitelkou v kroužku probíraly první vysvědčení

Ve středu 31. 1. 24 se rozdávaly pololetní vysvědčení - přesněji Výpisy vysvědčení. Třídní učitelka 1.A Nikola Martinovská si se svými prvňáčky v poslední hodině po předání o tom povídala...

Přehrát video