Každoročně si v červenci u pomníku 400 obětí před žateckým městským hřbitovem připomínáme datum 13. července 1943 – poslední den Českého Malína na Ukrajině. Tuto obec, kde sídlili čeští obyvatelé, vyvraždili a zapálili nacisté. Na obdobný osud jako českých Lidic i letos vzpomenuli zástupce pravoslavné církve pan farář Ladislav Čejka, za Ministerstvo obrany pan plukovník generálního štábu Vítězslav Křiček, za Krajského vojenské velitelství nadporučík Radek Kokšál, zástupce 4. brigády rychlého nasazení a zástupce 41. mechanizovaného praporu, za Ústecký kraj a město Louny Milan Rychtařík, za Památník Lidice Lucie Laskovská a několik dalších.
Letos je to již 81 let, kdy německá armáda vypálila a vyvraždila vesnici Český Malín na Volyni, kterou v roce 1871 v carském Rusku založili čeští přistěhovalci především ze Žatecka, Lounska a Rakovnicka.
Úvodního projevu se při pietní akci zhostil starosta města Žatec Radim Laibl: ,,Některé věci je potřeba si neustále připomínat. Opakování je matkou moudrosti. Ve skutečnosti je cestou moudrosti především sepjetí věků, inteligence, zkušeností a míra prožitého. Nicméně opakování má i tak svou nezastupitelnou roli ve vývoji lidstva. Tuto skutečnost lze jak využívat, tak bohužel i zneužívat. (…) Po jednaosmdesáté rozjímáme nad hroby malínských mučedníků. Čím se provinili proti nacismu. Bouřili se? Odpírali po-slušnost? Ne. Žili mírně a klidně. (...) Rozjímejte nad Malínem. Rozjímejte nad kostmi matek a dětí. Rozjímejte nad ohořelými knihami, ale vězte, že ani my si nenecháme sáhnout na naši zemi. Na náš život. Na naši svobodu. (...) Na konci války byli Volyňští Češi dislokováni v Žatci, kde byla velká posádka. Mnoho z nich projevilo přání na Žatecku zůstat.(...) Válka nikdy nic nevyřešila. Nikdy nikomu nepomohla. Nikdy nikomu nic nedala.”
Velmi osobní projev poté pronesla Edita Šebesta Langpaulová ze Sdružení Volyňských Čechů a jejich přátel: ,,Bylo mi asi deset let, když jsem poprvé slyšela o vypálení Českého Malína. Prababička říkala: ,,Ve vesnici Český Malín jsme měli příbuznou, dědečkovu sestru. Byla mladá a měla krásnou čtyřletou holčičku. Často jsme ji navštěvovali a měli jsme ji moc rádi. Jednou do té vesnice přišli Němci. Vyhnali všechny lidi ven z domů. Pak je nahnali do stodol a tam je zaživa upálili. Ani tu malou holčičku neušetřili. Když někdo chtěl utéct ze stodoly ven, tak ho zastřelili.”. Ptala jsem se tenkrát prababičky, proč je upálili. ,,To nikdo neví,” říkávala mi vždy, když o Malíně mluvila. Tenkrát jsem to vnímala jako šokující událost. Něco neuvěřitelného a krutého. Ovšem vzdáleně krutého. Tento příběh mi ve stejném znění vyprávěla i její dcera, moje babička. Když jsem byla dospělá, ptala jsem se sama sebe, proč mi to babičky říkaly, vždyť jsem byla ještě malé dítě. Později jsem si odpověděla, že to pro ně bylo životní trauma. Zážitek, na který nemohly zapomenout. Ani po tolika letech, v novém domově, v Československu.”
Na závěr promluvila Olga Nepivodová ze Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel Žatec, která přítomné pozvala k bustě prezidenta Edvarda Beneše na Kruhovém náměstí a do Podměstí k pamětní desce Libuše Mrázkové-Novotné. Tam byly rovněž položeny kytice.
