Chmelový kamarád nejen do deště

Spisovatel Aleš Stroukal zpovídá osobnosti našeho regionu: Dělat rozhovor s člověkem, který patří mezi ty nejbližší přátele, je sakra těžký úkol. Nejprve jsme se chtěli s Jirkou VANÍČKEM potkat nahoře na Chmelovém Majáku, ale nakonec já za ním zajel domů do Podbořan.

Ahoj Jirko.

Čau Aldo, dáš si pivo?

Dám si, ale dobře víš, že jsem na kvalitní pivní moky.

Neboj, vím, že jsi Pivomls, tak je v ledničce pár dobrejch piv. Ledacos z chladničky proto muselo dočasně do exilu do sklepa.

Než se dostaneme k Tvojí architektuře, začnu úplně od píky. Jsi rodilý Žatečák?

No jo, to jsem. Fakt od narození. Narodila se tu v roce 1905 i moje babička.Každý z nás absolvoval základní školu.

Na jaké základce jsi zapustil kořeny ty?

Chodil jsem na 5. ZDŠ v Komenského aleji. Naproti škole jsme měli družinu a školní jídelnu, kam jsme po vyučování letěli, odhodili tašky do regálu, zblajzli to, co zrovna bylo, abychom mohli být už venku s kamarády.

Maturoval jsi na žateckém gymnáziu, to vím a pak jsi studoval na Fakultě architektury v Praze. Proč právě tam?

Jó, to byly dobrý roky. Stavby mě přitahovaly už na základce. Původně jsem chtěl studovat stavební průmku v Kadani, zkoušky jsem udělal, ale tenkrát, v roce 1975, se ještě hodně přihlíželo k politickému profilu rodičů a ten nebyl pro tehdejší dobu vyhovující a o školu byl velký zájem. Tak mě nevzali a já se chtěl vyučit zedníkem, tehdy v OSP. Spolužák Franta Kinter to dal a dneska je super zedník. Já ho zradil, protože mě na odvolání přijali na Gymnázium v Žatci, což bylo nakonec to nejlepší, co se mohlo stát. Potkal jsem tam nejlepší pedagogy a kamarády. Z gymplu pak vedla moje cesta přes talentové a technické zkoušky na zmíněnou Fakultu architektury na ČVUT v Praze. Optám se na tvé spolužáky, protože někteří, tak jako ty, dosáhli obecního až státního věhlasu.

Jmenuješ nějaké prosím?

Aleši, to bude složitý, každý z naší třídy dělá nějakou důležitou práci. Nejtěžší práci má asi Jarda Pantůček, který vede státní firmu Mero a stará se o to, aby měla Česká republika dostatek ropy. A jde mu to dobře!

No a po študiích nastávala vždycky práce. Kde bylo tvoje první angažmá?

Na studiích mě začaly bavit kulturní a divadelní stavby a scénografie. Jako diplomku jsem si vybral návrh a projekt divadla a po škole mě čekali ve Filmových atelierech v Barrandově, ale člověk míní a život mění. Nastoupil jsem v Krajském projektovém ústavu Ústí nad Labem, kde jsem si pár let odpracoval, než mi v roce 1989 zlákal tehdejší starosta Josef Zábranský do Žatce, protože hledal městského architekta a já se do Žatce chtěl vrátit.

Kdy přišla, Jirko, ta myšlenka, že architektonicky ovlivníš podobu města Žatec?

Myšlenka jako taková nepřišla vlastně nikdy a jak se říká, všechno přišlo tak nějak samo, když jsme jako mladí třicetiletí kluci založili s Pavlem Humlem a dalšími spolupracovníky vlastní projekční atelier a první naše stavby vznikaly převážně právě v Žatci. Ne každý v Žatci je tvými návrhy nadšen, znám i osoby, kterým se přímo nelíbí.

Jak snášíš kritiku?

Já docela blbě. Tak to prostě je. Když je kritika oprávněná, tak se opravdu zamyslím. Třeba může mít dotyčný pravdu, protože je zkušenější a víc toho v životě dokázal. Architektura je věcí veřejnou a je vystavena veřejné debatě. Stavby, které nikoho nenaštvou nebo nenadchnou, jako by nebyly, protože to znamená, že si jich nikdo ani nevšiml.

Jednou v zimě se u nás na chatě rozfajrovaly kamna, šli jsme proto spát na půdu a tys mi tam vyprávěl sen, že jednou se v Žatci postaví maják a že schody budou tvořit takové železné rohožky, či jak to nazvat a my budeme stoupajícím ženám koukat pod sukně…pamatuješ?

Aby si tenkrát pochopil, co je to průhledná podlaha, dodnes to nevíš (smích). Měli bychom si jít jednou k Majáku stoupnout a dobře se koukat, dokud ještě vidíme (ještě větší smích).

Ještě než se dostaneme ke všem těm tvým žateckým projektům, zabrousil bych chvilku do tvé rodiny. Jsi ženatý, máš dva vynikající kluky – Honzu a Jirku, a i bezva snachy – Áňu a Evu. A už jsi i dědkem. Tak se pochlub.

Aleši, jako tripldědek mám dva skvělý syny a oni skvělý rodiny. Tak si přeju, aby jim to vydrželo navěky.

A co tví rodiče? Podporovali tě v tom architektování?

Bez nich by to nešlo. Studium stojí spousty peněz, které si tehdy museli odřeknout. Jim patří dík. I mojí sestře Ivě, která se mnou sdílela pokojík a musela tak vydržet moje noční rýsování.

Byli jsme spolu s rodinami na spoustě dovolených. Která byla pro Tebe top? (Aspoň dáš tip čtenářům na dovolenou.)

Mně se líbily naše opakované prázdninové pobyty v osadě v Křišťanovicích u Prachatic na Šumavě, kde byl rybník, les, stánek s pivem a prostor pro řádění dětí i nás, větších a přerostlých dětí.

V Křišťanovicích i jinde jsme spolu natáčeli, tehdy ještě na videokameru, různé ozvučené klipy a úžasně jsme si to užívali. Pouštíš si je?

Pouštím. Byla to nekonečná sranda, která se jen tak už nevrátí. Ten pocit zná asi každý.

Jirko, ty jsi i houbař, že jo. Pochlub se.

Vždyť ty to víš, Aldo, naučil jsem tě sbírat krásnoporku mlynářku. A pamatuješ na tu smaženici z hřibů hořčáků na Šumavě?

No, jé je. To byla úžasná hořká mňamka po ránu. Dovol ještě zásah do soukromí. Jsi vzdáleným příbuzným pana Jiřího Suchého, máš jeho písně rád?

Písničky od Jiřího Suchého jsou už klasikou, co? Setkal jsem se s ním, ale často se setkáváme s jeho synem Jakubem a Kubovou ženou Tamarou.

A jaké kapely či zpěváci jsou tvým šálkem čaje?

Ty mi dáváš, víš, že nejsem Hudbožrout jako Ty. Mě se líbí různé písničky a od různých kapel, které často ani nevím, jak se jmenují. Jsem stará škola, pro mladý už takový dechovkář, líbil se mi Jiří Schelinger, chtěl bych ještě naživo zažít koncert Ozzyho Osbourna, což už se mi asi nepovede. Poslouchám Uriah Heep, Franka Zappu a tak…

Konečně k projektům. Máš svého favorita mezi Tvými návrhy?

Pokladnu na koupališti v Podbořanech.

Telecom, Synagoga, Mládí, Radnice… A co Sladovna? To byla ruina. Co je Sladovna dnes?

Dnes je to obnovený, opravený a fungující dům, který by měly následovat další ruiny v Žatci.

Chrám chmele a piva. Kapitola sama pro sebe. Prozraď něco ze zákulisí.

To je povídání na celou knížku. Nebýt party lidí seskupených do stejnojmenného občanského sdružení a pochopení tehdejšího vedení radnice, tak ten projekt nikdy nevznikl. Podařilo se revitalizovat celou zapomenutou rozblácenou městskou čtvrť, která je dnes docela oblíbeným místem. V rámci stavby se opravilo celé náměstí Prokopa Malého, obnovila se Kapucínská zahrada. Povedlo se postavit repliku Renesanční sladovny, Chmelový maják, Informační centrum ve skladu chmele, pivovar s restaurací a dětské hřiště. Nově byla zastavěna i proluka před Chmelařským muzeem.

Chmelový maják. Pro mě skvost, pro někoho chvost. Eiffelovku ale také místní nechtěli.

To je pravda.

Kašnu na náměstí někteří lidé kritizují a má nelichotivou přezdívku.

S kašnou na náměstí nemám nic společného. Nelíbí se mi tam.

Autobusové nádraží se vám povedlo, nemýlím-li se?

Snad ano. Projekt byl vypracován ve spolupráci s žateckým Designprojektem. Předchozí stav nádraží byl ostudou pro město.

Na Nerudově náměstí jsi chtěl sochu koně, který místo na podkovách stojí na půllitrech. Já byl pro, ale návrh neprošel. Proč?

Měl to být symbol chmelařství a pivovarnictví podaný recesním způsobem od sochaře profesora Michala Gabriela. Bomba! Chceš vidět fotku? Návrh se hodně líbil, ale našel si i své odpůrce. Pro investora je těžké najít odvahu a rozhodnout o návrhu, který může být později někým kritizován. Chápu. Jinde to ale jde. Ještě, že o stavbách Chrámu Chmele a Piva rozhodovali jiní…, jinak by teď nestály.

Mederův dům. Bydlím kousíček od něj a kolikrát občas z okna slyším nadšení lidí, kteří jej navštívili.

Díky, Aleši. O obnovu domu se plně zasloužil spolek Mederova domu, jmenovitě Petr Antoni.

Co je tvým dalším plánem v Žatci?

Nevím, člověče. Plány už teď vytváří jiní.

Žatec je součástí UNESCO. Máš z toho radost?

Je to vyznamenání být po boku památek, jako je Paříž, Barcelona, Benátky či Velká čínská zeď nebo třeba pyramidy v Egyptě. Obyvatelům města, regionu i celé České republice může členství v tomto klubu přinést hrdost, prestiž, věhlas a spoustu odpovědnosti a práce!

V Žatci, podobně jako i v jiných městech je v centru problém parkování. Měl bys řešení?

Problém desetiletí, který se nikomu nechce řešit, a tak se odsunuje úspěšně skoro 20 let na příští generaci. Ti nám ale poděkují, propásli jsme už spousty příležitostí. Řešení vidím jediné. Vybudovat odstavnou kapacitu minimálně pro 500 aut. Menší nemá smysl, to by byly vyhozené peníze. To je ale na samostatný článek. Nevím, jestli to téma Tvoje čtenáře detailně zajímá. Ostatně si nejsem jistý, jestli zajímá odpovědné lidi a mnohé členy různých místních komisí.Jirko, moc díky za odpovědi na moje otázky. O Chmelobraně až příště.

Tak jo. Taky díky.