Žatecký příležitostní sbor oslaví třicetiny! V pátek na koncertě v divadle

Vyzpovídali jsme zakládající a současnou sbormistryni Žateckého příležitostního sboru Annu a Alžbětu Urbancovou. Jaké byly začátky sboru, kdo tvoří repertoár, kde všude již koncertovali, na jaké vtipné momenty dodnes vzpomínají a jak bude vypadat oslava jejich jubilea? To se dočtete v následujícím rozhovoru.

• Letos Žatecký příležitostní sbor oslaví 30 let. To už je doba! Zažily jste nějaké kritické období, kdy jste se bály, že by se mohl sbor rozpadnout?

Anna: Bylo, bylo. V době, kdy začal klesat počet členů. Nejhorší je, když jedna sekce, třeba alty nebo tenory, klesne. Nejde je nahradit ničím jiným, čili není možné vystupovat.

• Jaké byly vlastně začátky? Koho napadlo založit sbor?

Anna: Já tenkrát pracovala na radnici. Přišla za mnou dvě děvčata, že chtějí zpívat. Už jsem nepůsobila v Základní umělecké škole Žatec a začala jsem lovit v paměti děti, které zpívaly, když jsem tu měla sbor, hlav-ně chlapecký. Postupně jsem se rozpomínala a poprvé jsme se sešli v patnácti členech.

Alžběta: A tam jsem ještě já nebyla! Dodnes mi předhazují, že nejsem zakládající člen (smích). Jenže, oni začali 11. listopadu roku 1994. První koncert měli o měsíc později, kde už jsem ale byla.

• Iniciátorkami vzniku sboru byly tedy dvě dívky?

Anna: Ano, Kateřina Fárková a Kateřina Illésová.

• Kolik členů aktuálně čítá váš sbor? Kolik vás za tu dobu bylo nejvíce a nejméně?

Anna: Nejvíc nás bylo kolem 23. Zvláště v období adventu, když se všichni vracejí na svátky domů.

Alžběta: A nejméně nás je asi teď. Jedenáct (smích).

• Dokážete spočítat, kolik lidí se za ta léta ve sboru vystřídalo?

Alžběta: Napočítali jsme jednačtyřicet.

• Kdo je ve sboru největší držák a zpívá nejdéle?

Alžběta: Největší držák je maminka (smích).

Anna: To jsem ani netušila (smích).

Alžběta: Pak jsou tam Martin a Lenka Nuhlíčkovi a sestry Michaela Skalická a Zuzana Parpelová.

Anna: Ze zakládajících členů nás tedy vydrželo pět.

Alžběta: Řekla bych, že za tu dobu teď ve sboru zůstalo jádro, za které bych dala ruku do ohně.

• Jaké druhy hlasů ve sboru máte?

Alžběta: Klasická smíšená sazba. To znamená soprán, alt, tenor, bas. A jsou některé písně, které jsou čtyřhlasé, máme však i šesti a osmihlasé skladby.

Anna: Zpíváme některé opravdu hodně těžké věci. Ale s čím složitější věcí přijdeme, tím méně se obecenstvu líbí.

Alžběta: Jak jsou těžké muzikantsky, tak jsou těžké posluchačsky. Abychom si na koncertě mohli zazpívat co chceme, musíme mezi to dát nějaké ,,líbivky“.

Anna: To jsi řekla hezky! Říkáme tomu totiž mnohem hůř (smích).

• Jak je to s rozložením ženských a mužských hlasů?

Alžběta: (smích) Mužů máme strašně málo. Bas zpívají regulérně jenom kluci. Tenor už ale zpívají i některé dámy. Maminka, Michalka a občas Lenička.

Anna: To je u sborů ale normální. Všechny smíšené sbory bojují s nedostatkem mužského elementu, takže je nahrazují ženy.

• Jaké věkové kategorie ve vašem sboru zpívají? Máte nějaký limit?

Anna: Dobrá otázka (smích).

Alžběta: Zkrátka, dokud to zpívá (smích). My se nebráníme přijímání nových členů, akorát nám převažují ženy nad muži. Já bych potřebovala ještě dva muže.

Každopádně máme mezi sebou velký věkový rozpal, který nám dělá Lenka Popovičová. Já ji vychovala jako zpěvačku v ZUŠ, a protože sbor strašně milovala a obdivovala, navíc má obrovský hlas, nabídla jsem jí, že s námi může zpívat. Té je 25 let.

Anna: A nejstarší jsem já. Je mi 77.

• A co dětský hlas? Ten by k vám nepasoval?

Alžběta: Zvukově by to asi bylo slyšet, ale to by nebyl největší problém. Nedostatek chlapů jsme jednu chvíli řešili tím, že s námi zpíval můj syn. Má absolutní sluch a zpíval s námi bas. Pak to narazilo na generační neshody. My se totiž bavíme o věcech, které ho nezajímají.

Anna: Někteří už mají děti a my to všechno prožíváme s nimi. Od narození potomka zpěváků přes jeho úspěchy na základní škole, v hudebce. Prožíváme maturitu, přijetí na vysokou školu.

• Co repertoár? Kdo ho vytváří? Jaké pí-sně zpíváte? Odvíjí se výběr právě od hlasů, kterými disponujete?

Alžběta: Repertoár je na mně. Já s něčím přijdu a ostatní řeknou, že je to hnusný.

Anna: Takže ji převálcujeme.

• Funguje u vás tedy demokracie…

Alžběta: Ano, demokracie. Možná až moc (smích). Při výběru písní se dívám na to, jestli se mi líbí a jestli je to v našich silách. Repertoárově máme velký rozpal žánrů. Za celý můj život, ať jsem byla v orchestru nebo sboru, jsem zjistila, že když se těleso soustředí jen na jeden žánr, po čase vám to přijde všechno stejné a nezábavné. My se snažíme zpívat vše od lidových písní po populární, přes vážnou a chrámovou muziku.

• V různých jazycích?

Alžběta: Samozřejmě, v různých jazycích. Třeba ve švédštině (smích).

Anna: V norštině.

• Až v takhle nám vzdálených jazycích?

Alžběta: My totiž máme v rodině Nora. A my strašně dlouho zpívali norskou lidovou píseň. Měli jsme ji rádi a pak jsme mu ji zazpívali.

• A on vám nerozuměl?

Anna: Rozuměl, ale řekl nám: ,,No, tahle vaše norská píseň je vlastně švédská lidová.“

• Jaké jsou vaše nejoblíbenější písně?

Alžběta: To se asi nedá říci.

• Kterou třeba zpíváte nejdéle a nejčastěji?

Alžběta: To bude asi vánoční. Ty se totiž opakují.

Anna: Čili Adam Michna z Otradovic.

• Kolik koncertů odehrajete ročně? Jsou akce, kterých se zúčastňujete pravidelně?

Anna: Kolem šesti. Hlavně zpíváme pro Město Žatec. Jsme městu nesmírně vděční. Každý rok nás finančně podporují. Na druhou stranu, my vždycky na každé významné akci zazpíváme. Účinkovali jsme na všech oslavách Dnů památek. Taky na 150. výročí založení divadla, při setkání rodáků nebo, když se slavilo milénium. Na adventech, vernisážích,… Napočítali jsme, že jsme v Žatci zpívali na osmnácti různých místech!

Pravidelně děláme jarní a adventní koncert. Každý rok. Mezitím jsou příležitostní akce. Ale hlavně pro město, pro které zpíváme rádi. My totiž zpíváme bez nároku na honorář. Mojí celoživotní zkušeností je, že v kapele jsou největším zlem peníze. Jestliže se nějaké kapely rozpadnou, jsou za tím vždy peníze.

• A za co tedy zpíváte?

Alžběta: Třeba za vánočku a za kakao, za cukroví.

Anna: Za párek. Za večeři. Za pivo. A jednou jsme zpívali na nějaké vesnici, kde nám dali peníze na vlnu, abych celému sboru upletla šály.

• Vy máte ve sboru stejnokroj?

Alžběta: My máme několik stejnokrojů. Začínali jsme v černobílé. Pak jsme měli barevnou hedvábnou šálu. Máme i jednu kroucenou šálu a do kostela bílou. Teď budeme mít ještě malou změnu v divadle. A měli jsme jedno období, kdy jsme si nechali ušít šaty. Mně se ty šaty líbí! Jsou černočervené a jsou na nich růže. Martinovi v žádném případě.

Anna: Martin je přímo nesnáší!

Alžběta: Pak jsme si jeden rok nechali ušít barevné haleny, jenže vybral se špatný materiál, takže jsme v nich zpívali asi jen jednou. A ještě máme jedny vínové, které jsou taky hezké. Ty zase nesnáší jiná část našeho sboru.

Anna: A poslední výkřik jsou korále.

• Kde nejradši zpíváte? Kde je nejlepší akustika?

Alžběta: Bývávala v synagoze. Bohužel současné plechové sloupy celou akustiku rozbily. A pak kapucínský kostel, kde zpíváme jarní a adventní koncert.

Anna: Hlavně chrámové prostory. Se současným panem děkanem je spolupráce fantastická. Trvá mnoho let.

Alžběta: Pan děkan Špaček je neuvěřitelně lidský člověk. Toho do zlata zasadit je málo. Jeho zásluhou máme k dispozici kapucín. My k němu vlastně přišli úplnou náhodou v době, kdy se děkanský kostel opravoval. Sotva jsme vlezli do kapucínu a zjistili, že je tam úžasná akustika, nikam jinam už jsme nechtěli.

Co ale vůbec nemůžeme, je zpívání venku. Ozvučení sboru je strašně velký problém. Jakmile někdo řekne, že by potřeboval, abychom zpívali venku, odmítneme ho.

• Vystupovali jste ještě někde i v zahraničí?

Anna: No jo. Byli jsme na výměnném pobytu v Holandsku. Taky jsme několikrát zpívali na nejrůznějších místech v Německu.

• Účastnili jste se někdy nějakých soutěží? Existují pro příležitostní sbory? S jakým výsledkem?

Alžběta: Nevím, kolik je příležitostních sborů. Soutěží existuje spousta. Byli jsme na několika soutěžích a zpravidla jsme je vyhráli. Jenomže jsme pak došli do věku, kdy naprostá většina našich členů zakládala rodiny a rodila děti. Přestali jsme na soutěže jezdit, protože to bylo časově náročné. Před soutěžemi jsme vždycky hodně trénovali, pak je potřeba dojet na místo konání, tam nějaký čas pobýt.

Anna: A druhá věc jsou finance. Po celém světě jsou nejrůznější festivaly a přehlídky. Platí se zápisné do soutěže, pak výdaje na ubytování, cestu,…

• Zpíváte bez hudebního doprovodu. Zkusili jste to alespoň někdy?

Alžběta: Zpívání a capella je jedna z nejtěžších forem zpívání, ale taky ta nejkrásnější. Zní jenom hlasy. My jsme se rozhodli, že budeme a cappelový sbor a taky, že budeme sbor bez dirigenta.

• Jak často se scházíte a zkoušíte?

Alžběta: Jednou týdně, každou neděli dopoledne během celého roku. Už léta zkoušíme v ZUŠ Žatec.

Anna: My jsme totiž hrozní uličníci, takoví srostlí uličníci. Počínaje tou nejstarší a konče těmi, které jsem si vypiplala od první třídy. Současní členové jsou moje děti.

Alžběta: Musím podotknout, že za ta léta sbor zpívá celkem slušně. Ale zpívávali jsme i lépe. Pro mě je dnes mnohem důležitější lidský faktor, že jsme spolu rádi. Když pak máme zkoušku a oni půlku z ní prokecají, já jsem naštvaná, ale vnitřně si říkám, že je to vlastně dobře. Každého z nás stojí sbor nějakou investici. Určitě časovou, ale také benzínovou, protože z nás všech v Žatci bydlí pouze čtyři. Ostatní bydlí různě po vesnicích – Holedeček, Siřem, Postoloprty, Blšany.

V létě máme taky jeden víkend soustředění, zpravidla u mě doma. A je to prima!

• Za ta léta máte určitě spoustu historek. Vzpomenete si teď na nějakou vtipnou? Třeba na nějakou, které se vždycky společně zasmějete?

Anna: Zpívali jsme třeba v Poperinge, v partnerském městě. Jednou jsme tam zpívali o Vánocích. Měli tam pro děti připravené takové sněhové fukary. My stáli na korbě otevřeného náklaďáku, který byl jako pódium. A když zapnuli fukary, celé nás spláchli vodou, protože jim to nějak nemrazilo.

V roce 2002 jsme zpívali v Praze v Kostele svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí. Než jsme začali, konzultovala jsem s nějakou ženštinou repertoár a nemohla jsem se s ní dohodnout. Buď se to nehodilo, nebo to bylo moc dlouhý. Nakonec jsme se na třech věcech shodly. Nutno podotknout, že byla obrovská bouřka. Před námi byly proslovy a v ten moment, když jsme nastoupili my, vypadla elektřina a byla úplná tma. Někdo tam pohotově zapálil svíčky a na nás už doráželi, ať začneme. A my jsme si za-zpívali, co jsme chtěli.

Alžběta: A oni byli nadšení, že tam někdo zpívá. Protože my jsme a capella sbor, takže nic nepotřebujeme.

Anna: To byla taková satisfakce. A jednou se v Žatci objevil dánský sbor, se kterým jsme neměli vůbec nic společného. Zajímali se, jestli je tu nějaký sbor. Oni byli hrozně pyšní na to, že umějí ryze českou vánoční píseň a když ji zazpívali, byla to lidová Sedlák, sedlák, sedlák.

Alžběta: A taky jsme jednou dostali pozván-ku na Karlovarský filmový festival. Že budeme zpívat v doprovodném programu. Strašně jsme se těšili! Odjeli jsme do Karlových Varů, tam nás čekal člověk, který nás odvedl pod nějaký most.

Anna: Bylo to inzerované jako ,,koncert pod mostem“. Místo sedadel tam byly prázdné kovové sudy. Už byl čas, abychom začali, a nebyla tam ani noha! Když nastala hodina H, řekla jsem, že jedeme domu, že tam zpívat nebudu.

Alžběta: My jsme ji převálcovali. Zazpívali jsem si a strašně si to užili! I jsme si to s Martinem odmoderovali (smích).

Anna: Ale měli jsme jednoho diváka! Kolem totiž prošel pán se psem.

• Jak budou probíhat oslavy?

Alžběta: V pátek 15. listopadu budeme mít v 18 hodin v Městském divadle v Žatci koncert. Dohledáváme bývalé členy, se kterými bychom si chtěli zazpívat dvě věci. Doufáme, že se nám to povede, protože bude na pódiu stát alespoň četnější sbor.

Na narozeninových koncertech máme vždy nějakého hosta. Teď jím bude Roman Vojtek. A ještě máme jedno překvapení, které taky říkat nebudu (smích).

Anna: Zpravidla z našich výročních koncertů odcházejí lidé v dobrém rozmaru. Jak jsem již uvedla, jsme uličníci, a do poslední chvíle nevíte, kdo koho zaskočí. A taky se snažíme vtáhnout a zapojit diváky.

Alžběta: Koncert se odehraje za finančního příspěvku Města Žatec. Vstupné bude dobrovolné a všichni jsou zváni!

Děkuji za rozhovor, už se na koncert moc těším!