NAPSALI JSTE NÁM: Za Janem Jírou

Náhoda tomu chtěla, abych se s Honzou potkal při výkonu základní vojenské služby (1958 – 1960) na jaře roku 1959 v olomouckých Žižkových kasárnách. Byli jsme sice každý u jiného útvaru, on posádkový kreslič a já jako frekventant poddůstojnické školy se zaměřením protiletadlového dělostřelce. Už zde se seznámil s filmem a připravoval program filmů z armádní půjčovny, z nichž jsem některé z nich (to víte, vojna) navštívil. Pamatuji se na Simone Signoretovou ve filmu Místo nahoře, pak na film Ben - Hur oscarového režiséra Wylera (podle knihy L. Wallace Příběh Krista), jehož ztvárnil Charlton Heston a z našich filmů na nezapomenutelnou Princeznu se zlatou hvězdou s Marií Kyselkovou a Josefem Zímou.

Oba jsme byli krátce učiteli, nerozebírali jsme tedy při setkání jenom filmovou tvorbu, ale bavili jsme se i o pedagogických záležitostech a inklinovali jsme jak ke knížkám, tak i k vážné hudbě. Honza byl prostě kamarád, naladěný na stejnou notu. A to se cení.

Když jsem se na podzim v roce 1959 vrátil do svého kmenového útvaru v Opavě, Honza v metropoli Hané zůstal a rozloučili jsme se bohužel tak, že jsme si navzájem na sebe do civilu nedali žádný kontakt.

Po návratu z vojny jsem nastoupil na mé bývalé místo učitele v Kralupech n. V. a hned jsem se přihlásil k dálkovému (dnes kombinovanému) studiu M- F na Pedagogickém institutu v Brandýse n. L., které jsem zdárně ukončil v roce 1964. V té době jsem rovněž vstoupil coby barytonový zpěvák do Učitelského smíšeného pěveckého sboru v Kutné Hoře a vedle tuzemských koncertů jsme s ním v roce 1965 absolvovali koncertní turné do univerzitního města Jeny a sousední Gery v tehdejší NDR.

Každoročně jsme mívali o prázdninách pěvecká soustředění, určená k nácviku nového repertoáru. Tak se stalo, že jsme v roce 1967 zavítali do Chebu a v prostorách zdravotnické školy zkoušeli vždy dopoledne a někdy i odpoledne, večer bývalo obvykle volno. A co se přihodilo! Vedoucím dvou kin (Svět a Letní kino) v tomto západočeském městě byl Jan Jíra. Zůstal jsem naprosto stiffe, jak říkal M. Horníček, mé překvapení neznalo mezí, po osmi letech setkání jsme si měli co vyprávět a zjišťovat, co všechno nás za tu dobu potkalo.

Na klášterních hradbách jsem zhlédl jeho zásluhou Formanův film Hoří, má panenko, americký oscarový film Hádej, kdo přijde na večeři s Katharinou Hepburn, Sidney Poitierem a Spencerem Tracym a ještě, pokud si dobře vzpomínám, i Krejčíkův film Svatba jako řemen s Ivou Janžurovou a Vladimírem Pucholtem v hlavních rolích.

Naposledy jsem se s Honzou Jírou viděl v roce 1999, kdy jsem se s ním setkal v kanceláři komorního kina Evald v Praze na Národní třídě. To bylo již po přejmenování Ústřední půjčovny filmů, kterou řídil od roku 1990, na LucernafilmVideo v roce 1992 a pozdější CinemArt a.s. v roce 1995. Navštívil jsem ho před zkouškou Pěveckého sdružení pražských učitelů, kam jsem byl přijat po znalosti repertoáru v roce 1990 a hned v následujícím roce odjel se Sdružením na 15denní koncertní zájezd do Norska, Finska a Švédska.

Při setkání po opravdu dlouhé době jsme s Honzou probrali vše potřebné, ať už z našeho profesního či rodinného života, kdy v tu chvíli vůbec nebral telefony, tak říkajíc neúřadoval a byl moc rád, že jsme byli sobě nablízku.

Velice mě proto rozesmutněla zpráva o tom, když jsem se dozvěděl, že koncem letošního června zemřel učitel, filmový producent, vedoucí kin, příležitostný herec, nositel Českého lva a Čestný občan města Louny Mgr. Jan Jíra, dobrý člověk a můj kamarád. Nikdy na něj nezapomenu. Requiescat in pace. Miloslav Samek