Z cest po Čechách J. Hiekové - Chodové, strážci hranic

Jak jsme slíbili v prosincovém rozhovoru s Jindřiškou Hiekovou, tak plníme. Dnes si přečtete první z jejích článků z cest po krajině české.

     Když se řekne Chodsko, jako první se mi vybaví památná Kozinova věta . ,,Lomikare, Lomikare! Do roka ha do dne budeme spolu stát před súdnú stolicí boží, hin sa hukáže, hdo z nás...“ O chodském povstání mi často v dětství vyprávěla moje babička. Pocházela od Plzně a právě v Plzni, v místě zdejšího pivovaru, kde dříve stávala šibenice, byl jeden z hlavních iniciátorů povstání, Jan Sladký Kozina, oběšen. Už tehdy jsem si řekla, že Chodsko určitě musím navštívit. A ta správná chvíle přišla až letos v létě.

   Chodové žili v západočeském kraji, zhruba ve dvaceti vesnicích mezi Domažlicemi, Tachovem a Přimdou. Odhaduje se, že to bylo asi 320 českých sedláků, kteří hospodařili na svých statcích spolu se svými rodinami. Při tom měli za úkol ,,po hranicích choditi a hlídati“, odtud pochází jejich pojmenování - Chodové. Střežili českou hranici s Bavorskem, kterou od dávných dob napadala bavorská vojska. Bavoři se též snažili obsazovat a kolonizovat území za naší hranicí či vnikat do našich lesů, těžit v nich dřevo a bez dovolení ho vyvážet. Všem těmto nepřístojnostem se Chodové snažili zabránit. Neméně důležitým úkolem pro ně bylo střežit dvě obchodní stezky z Bavor do Čech. Doprovázeli cizí obchodníky na celnici v Domažlicích, aby náhodou nezapomněli své zboží proclít. A pokud některou ze stezek právě projížděl pan král, bylo pro ně ctí jej doprovázet. Za svou ozbrojenou strážní službu získali od krále, kterému byli přímo podřízeni, zvláštní privilegia. K hlavním patřilo osvobození od roboty, možnost svobodně nakládat se svým majetkem, volně se stěhovat, možnost těžit dřevo a lovit zvěř v lesích a také využívat louky k pastvě svého dobytka. Nejvíce výsad jim bylo uděleno v době vlády Jana Lucemburského, Karla IV. a Václava IV. Král vlastnil v Domažlicích hrad, ve kterém sídlil královský purkrabí. Odtud dohlížel na všechny chodské vesnice, které měly svou vlastní samosprávu, společnou pečeť a prapor, na kterém byl vyobrazen pár plstěných bot. Ptáte se, kde je ta psí hlava, kterou známe z Jiráskových Psohlavců? Ta se na něm objevila až v době Národního obrození.

     V 15. století, v období husitských válek se Domažlice přidaly na stranu husitů, tedy proti králi. Ten přestal držet nad Chody ochrannou ruku a předal je do pravomoci Švamberků. Pro ty přestala být služba strážců hranic důležitá. Začali Chodům jejich královské výsady postupně omezovat. Konec všech privilegií pak přišel po třicetileté válce. Chodové se s tím odmítali smířit, což vedlo na začátku 90. let 17. století k chodskému povstání. Tehdejší majitel panství, Wolf Maxmilián Lammingen (nám všem známý jako Lomikar), odsoudil tři z vůdců povstání k tres-tu smrti. Dvěma z nich byly císařem tresty zmírněny a jako jediný byl popraven Jan Sladký Kozina. Stalo se to dne 28. listopadu 1695 v Plzni. Povstání bylo potlačeno. Chodům byly odebrány veškeré jejich výsady a jejich postavení se dostalo na stejnou úroveň, jako měli ostatní poddaní v Čechách. J. Hieková