Vzpomínka na úžasnou bytost Kristinu Folprechtovou z Lubence

Na svatého Václava v roce 2024 nás navždy opustila Kristina Folprechtová z Lubence – báječná žena, dáma, všestranná umělkyně. Svou tvorbou se s radostí dělila také s našimi čtenáři, za což nesmírně děkujeme. 14. října 2024 by paní Kristina oslavila 84. narozeniny. 13. října se s ní naposledy rozloučila v kostelíku v Libyni rodina a desítky jejích přátel, kamarádů, sousedů, známých... Na svou dobrou kamarádku, se kterou se přátelila desítky let, krásně zavzpomínala Květa Tošnerová, jejíž projev s dovolením autorky a rodiny přinášíme dnes.

„...Člověk míní, Pán Bůh mění. Místo malé rodinné slavnosti je tu chvíle smuteční se zástupy truchlících lidí. Smutní pro ni nejen dcery Dana a Jitka, zeťové Vladimír a Richard, vnoučata Matěj, Jakub, Martin a Vítek, chybět bude i čtyřem pravnoučátkům. Zarmoucen je snad úplně každý, kdo měl to štěstí Kristinu Folprechtovou poznat blíže.

Připomeňme si klíčové okamžiky jejího života. Narodila se na počátku druhé světové války v Lomu u Mostu manželům Scheinplugovým. Mamince Adelheid bylo přes čtyřicet let, tatínkovi Oswaldovi třiapadesát a za své protifašistické smýšlení byl uvězněn v koncentračním táboře v pevnosti Terezín. Děvčátku utkvělo, jak se před americkými nálety na Hydrowerk s maminkou pokaždé utíkaly schovat do krytu ve skále. Jednou to však nestihly. Zoufale se krčily v mezipatře vylidněného domu. Na pláč, strach a hrůzu, kterou prožily, po celý život nezapomněla.

Jako pětiletá zažila osvobozování Rudoarmějci. Mamince, která jí oblékla sváteční bí-lou blůzičku a červenou sukýnku, se naštěstí podařilo vojákům vysvětlit, že jsou antifašisté a tatínka mají v koncentráku. Rudoarmějci Kristinku popadli, odnesli k tankům a tam jí dali krajíc chleba s marmeládou. Dítě vyrůstající ve válečné chudobě až do té chvíle nic tak dobrého nejedlo, proto se domnívalo, že Rusové jsou ti nejhodnější pánové na světě… Tatínek se zázrakem vrátil živý, s podlomeným zdravím. Po odsunu německého obyvatelstva (odešlo přes dva miliony lidí, v celé ulici zůstali pouze Schenpflugovi. Většina jejich příbuzných a známých byla odsunuta) pracoval jako horník v dole Márinka, maminka uklízela litvínovský Koldom. V rodině mluvili německy, ale Kristina se u kamarádek a ve škole rychle naučila velmi dobře česky. Učení jí šlo tak dobře, že absolvovala chemickou průmyslovku. Ale ze všeho nejvíc ji přitahovalo výtvarné umění. Už na průmyslovce navštěvovala výtvarný kroužek, který tehdy vedl znamenitý výtvarník a filosof Kamil Linhart. Dostala se do okruhu litvínovské výtvarné skupiny Kontakt. Později studovala konzervatoř v Ústí nad Labem u akademického malíře, profesora Václava Rykra, účastnila se kurzů malování se světoznámým Zdeňkem Sýkorou.

Jednou v létě se vypravila se svou partou svazarmových plachtařů na Máchovo jeze-ro, kam bylo ve stejnou dobu za odměnu posláno vítězné mužstvo litvínovských hokejistů, kteří se právě probojovali do první ligy! Mezi nadějemi litvínovského hokeje byl i nepřehlédnutelný Karel Folprecht. Je-ho absolutní sluch pro humor Kristinu okouzlil. To ještě netušila, že se jeho vtipným průpovídkám bude smát více než půl století.

Po svatbě v roce 1962 dostali novomanželé byt v Mostě. Tam se jim narodily obě dcery. Obrovskou radost z Dany a Jitky kalil fakt, že byly děti v nezdravém průmyslovém ovzduší stále nemocné. Manželé se tehdy rozhodli přesídlit do hor – do městečka Vejprty. „Byla tam osm měsíců zima a čtyři měsíce chladno,“ vzpomínala Kristina. V sedmdesátých letech tam byl spad zplodin katastrofický. Z nádherných smrků s větvemi až k zemi staly holé suché pahýly a dcerky marodily ještě víc než v Mostě. Folprechtovi tehdy koupili rekreační objekt v Mukodělích, kde bylo konečně čisto, zdravo, příroda krásná, ale práce žádná a odevšad daleko. V roce 1975 se pro oba manžele našla práce v podniku TOS Lubenec a přestěhovali do zdejší panelové bytovky. Činorodí Folprechtovi se brzy zapojili do místního kulturního života. Kristina vedla výtvarný kroužek, Karel vedl kroužek filmařský a dokumentoval veškerý kulturní život městečka. Ředitel podniku TOS Jaroslav Šiška tehdy pracovníkům nabídl rodinné domky - když si jich dvacet postaví. Během dvou let za cenu veškerého osobního volna vyrostla lubenecká Zahradní ulice.

Někdy tehdy jsem se s manžely Folprechtovými seznámila i já. Byli vstřícní, pohostinní, přátelští. Ráda jsem za nimi jezdívala. Jejich domov, to byla oáza optimismu a vlídného humoru. Zatímco jsme s Kristinkou debatovaly o zkoušené přírodě, o krajině, ale i o moderním umění, o performancích a hepeninzích, o landartu, zatímco Karel naše povídání prokládal situační komikou a neúprosnou politickou satirou. Kristina se roku 1990 stala členkou Unie výtvarných umělců a začala se umění věnovat naplno. Rodinu oslovilo umělecké zpracování skla technikou Tiffany. Dcera Jitka se vitrážím naučila v Německu u svého slavného příbuzného Otto Herberta Hajeka. Spolu s manželem založili firmu Skloart, s jejímiž objekty se nyní můžete setkat po celém světě. Kristina se specializovala spíše na vytváření menších skleněných šperků a malovala obrazy. Domek v Zahradní ulici se proměnil v Ateliér U tří oříšků. Kristina s Karlem tehdy jezdili na nejrůznější středověké trhy, po českých hradech a městských slavnostech, leckde neodmyslitelně dotvářeli romantickou atmosféru pravých staročeských Vánoc. Manželé se skvěle doplňovali. Karel lidi bavil a Kristinka jim moudře radila.

Na přelomu tisíciletí se Kristina zapsala na esoterickou univerzitu, kterou vedl guru Milan Calábek. Přednášky o niterných stavech člověka ji bavily. Po sedm let se dozvídala o kineziologii, hypnóze, numerologii, eneagramech, reflexní terapii, o účincích meditace. Za úderů bubnu putovala šamanskými světy, bosá procházela po střepech. Přední znalec a vykladač tarotu, mystik Zdeněk Neubauer ji zasvětil do tajů výkladu tarotových karet. „Snažím se vždy najít něco pozitivního, co dotyčného člověka, který si nechá vyložit karty, kladně motivuje, pomůže mu. Chci, aby se začal těšit na něco příjemného,“ naznačila o výkladech. Ty její karty jsem vyzkoušela na vlastní kůži. Vše, co předpověděla, se do puntíku splnilo.

Naposledy jsme se viděly v srpnu. Zajímalo mne, co má nyní v plánu. Svěřila se, že by ráda sepsala svoje paměti, a já se nabídla, že za ní budu od září jezdit a s knížkou jí trochu pomohu. Ona ale pojednou zvážněla a jakoby provinile špitla: Ale co když umřu? Kristinko, tím se netrap, to přece není v naší moci. Vždyť na ten druhý břeh jednou odejdeme úplně všichni. Ona to už ale tušila...

Jejím životním krédem bylo: když chcete žít, je třeba se pořád na něco těšit, pořád něco dělat. Činorodý člověk nemá čas na problémy! A skutečně doposledka malovala svoje kouzelně barevné snové obrazy. Má za sebou desítky samostatných i společných výstav v České republice i zahraničí. Její obrazy figurují v soukromých sbírkách v ČR, Německu, Kanadě. A také neustále vytvářela nové a nové půvabné šperky…

Musím zmínit i její dráhu spisovatelskou. Na obranu Lubenecka spolu s dcerou Jitkou vytvořily publikaci Z kapsáře tetky Dejmalky – pověsti a pohádky Lubenecka, jak se tradovaly mezi obyvateli. Knížkou zdůraznila, jak je tento kraj významný a cenný – že výstavba úložiště radioaktivního odpadu v této lokalitě by byl neodpustitelný hřích. Výtěžek z prodeje knížky byl beze zbytku věnován na záchranu kostela sv. Jiljí.

Dlužna nezůstala ani rodným Krušným horám. Ty ji inspirovaly ke knížce Čarozemě aneb čarodějnicí proti své vůli. Bylinky jmenované v tomto dívčím sci-fi, mají skutečně uvedené účinky. Rodný kraj figuruje také v knížkách Dejmalka - Pohádky a pověsti z kraje pod Čertovkou a Stříbrné rolničky aneb Zvěrokruh v pověstech a příbězích Krušných hor.

Loučíme se s opravdu všestrannou umělkyní – malířkou, výtvarnicí, návrhářkou, vitrážistkou, šperkařkou, spisovatelkou. A protože se v češtině největší důraz klade na konec, loučíme se především s obětavou maminkou, s tou nejhodnější a nejlaskavější babičkou a prababičkou, která po řadu let pečlivě archivovala veškeré rodinné události.

Je symbolické, že se v tento smutný den ocitáme právě tady. V kostele s gotickými základy, který se před třiceti lety rozpadal a jehož věž hrozila zřícením. Objekt byl komunisty zařazen mezi devatenáct kostelů našeho okresu, které měly být strženy. Díky Spolku Za záchranu kostela sv. Jiljí, v němž figurují zejména manželé Kantovi, samozřejmě spolu s Kristinou, se polorozpadlý kostel proměnil v unikátní Muzeum vitráží, v jedinečný klenot, který nemá v Evropě obdoby.

Kristinko drahá, věřím, že Tvoje duše teď spočívá v náruči Boží, v paralelních světech, kde ses opět setkala se svou maminkou, s Karlem… Jsi úžasná bytost, Kristinko. Milujeme Tě a děkujeme, že jsi s námi byla, že jsme se s Tebou mohli poznat, potkávat Tě, být Ti nablízku. Děkujeme za onu velkolepou štafetu dobra, kterou jsi nám během života beze zbytku předala. To je to nejkrásnější myslitelné dědictví. Energie Tvé lásky nadlouho překoná Tvoji pozemskou existenci. Děkujeme!!!”