Na Lounsku se nejspíš nenajde mnoho lidí, kteří by neznali osobu Miroslava Plazíka BLAŽKA. Tento významný perucký rodák se rozhodl vdechnout nový život prostorám bývalého řeznictví svého dědečka a založil na Peruci Galerii u Plazíka. V této galerii již téměř dvacet let dává prostor amatérským fotografům, aby mohli vystavit své práce a ukázat svůj talent.
Miroslav Blažek přišel na svět 17. listopadu 1948, tedy v den kdy se slaví Sametová revoluce a v roce Vítězného února, jak s oblibou sám vtipkuje.
O Vás už toho bylo hodně napsáno. Mnozí lidé Vás znají velmi dobře. Je něco, co o Vás lidé moc nevědí. Nějaký Váš nešvar, hobby, záliba?
Od poloviny sedmdesátých let až do devadesátých mě naplňoval motorismus. Sám jsem jezdil a stavěl automobilové orientační soutěže, ale od poloviny osmdesátých let jsem vedl i oddíl bikrosu a vozil kluky na závody v našem okresu. Dokonce jsme společně vybudovali bikrosovou dráhu, přesně na místě, kde dnes stojí Státní okresní archiv v Lounech. A pokud jde o můj nešvar, musím přiznat, že často nedotáhnu věci do konce. Když mi něco nejde, radši to nechám být a vrhnu se na něco jiného.
Co jste například nedokončil?
Hodně se věnuji historii, ať už regionální, nebo rodinné. Dokonce jsem o tom psal i články do novin. Doma mám spoustu materiálů, ale bohužel je nemám roztříděné ani popsané. Pořád si říkám, že bych to měl jednou dát do pořádku, ale zatím jsem se k tomu nedostal. Hodně z toho jsem sice zveřejnil na svých webových stránkách, ale až tu nebudu, obávám se, že se k těmto informacím už nikdo nedostane. Moje práce by tak mohla přijít vniveč. Naštěstí od roku 2015 ukládá mé stránky do svého archivu Národní knihovna v Praze, takže je tu šance, že něco zůstane zachováno i pro budoucnost.
Galerii provozujete už delší dobu. Máte představu, kolik amatérských fotografů u Vás mělo výstavu?
Když jste mi poslala otázky, tak jsem se na to podíval. Měl jsem tu 69 výstav těch mých včetně. A autorů v mé galerii vystavovalo kolem osmdesátky, protože na některých výstavách byli někdy dva i tři dohromady. Nejvíce jich tu bylo, když jsme spolu s Kateřinou Suchou (jednou z lektorek Třetího věku lounské knihovny) připravili výstavu studentů Kreativní fotografie. To nás bylo myslím dvanáct najednou.
Na které autory rád vzpomínáte a proč?
Jednu dobu tady byli amatérští fotografové z Kladna Ivan Šulek a Pavla Sirůčková, výborná dvojka fotografů. Velmi blízcí jsme si byli s Ludvíkem Erdmanem, který měl na Peruci chalupu. Fotil krásně přírodu i lidi a u mě vystavoval třikrát nebo čtyřikrát. Na něho vzpomínám hodně. Fotografii rozuměl velmi dobře. Často jsme spolu sedávali a povídali si o focení. Název mé galerie byl vlastně jeho nápad. Byl také prezidentem fotoklubu v Sokolově, pocházel z Karlových Varů.
Jak dlouho fotíte Vy sám a čím jsou Vaše fotografie charakteristické?
Fotím od sedmi let. Nejsem nijak zaměřený. Mé fotky jsou různorodé. Fotím jak kulturu, koncerty, tak i přírodu, rodinu. Je to taková pestrá směs z mého života. Dá se říci, že tím dokumentuji svůj život a mé okolí. Zkrátka fotím téměř vše až na portréty.
Proč nefotíte portréty? To je jednoduché.
Nemám rád nic naaranžovaného. Nebudu někomu říkat, aby dal bradu kousek doleva či doprava. Rád zachycuji reálné dění, nikoliv nastavené prvky do předem utvořeného rámce. Párkrát jsem to na přání udělal, ale fotografování v ateliéru určitě není moje parketa. Nemám k tomu vztah.
Takže jste neměl ambice být druhý Jan Saudek?
Spíš druhý Josef Sudek. Dříve jsem si při akcích nebo na cestách do zahraničí s chutí fotil lidi na ulicích. Dnes už mě to ale kvůli GDPR přešlo. Člověk má stále obavy, aby ho někdo nezažaloval. Momentálně fotím jen lidi na undergroundových koncertech, kde se scházejí výborní, pohodoví a kamarádští lidé, kterým focení nevadí.
Z jaké zahraniční země jste si přivezl ty nejhezčí nebo Vám nejmilejší fotografie?
Paní Vorudová často pořádala zájezdy pro nás, starší ročníky, do Francie. Využil jsem toho a tuto nádhernou zemi jsem navštívil hned několikrát. Během našich cest jsme se podívali i do Švýcarska a Holandska, ale moje srdce si získala právě Francie. Pokud bych měl být konkrétní, nejvíc mě okouzlila Bretaň. Je to trochu jiná Francie, svérázná, s jedinečnou krajinou i charakterem místních lidí. Kdybych mohl, hned bych se tam vrátil.
Chodíte si pro inspiraci do galerií?
Dříve jsem hodně jezdíval do Prahy. Za celý den jsem stihl i pět až šest galerií. Vyhledával jsem převážně autory starších fotografií jako je Koudelka nebo Holomíček, kteří fotili od padesátých do devadesátých let. Černobílou fotku mám velmi rád. Dnes už mi nohy tolik galerií za den navštívit nedovolují, tak projdu spíše jednu či dvě. Jezdívám tam jednou za čtvrt roku. Letos bych se chtěl podívat na Czech Press Photo, které se koná v Národním muzeu v Praze.
Zúčastnil jste se někdy soutěže Czech Press Photo?
Na to bych neměl. Tam se neposílají fotky obyčejné vesničky. Na této soutěži se vystavují jen propracované fotky na určitá témata, ať už je to válka, život v místech, kam se člověk běžně nedostane. Ale v roce 2011 jsem se zúčastnil soutěže „Evropa je nádherná“. Poslal jsem tam svou fotku z Holandska, jak místní suší sledě ve skanzenu, který jsme navštívili. Moje fotka skončila na 23. místě z třiceti tisíc fotek z dvaceti osmi zemí Evropy. Což nebylo vůbec špatné a já to považuji za svůj velký úspěch.
Když Vás fotografie jako médium tak zaujalo, nezabýval jste se myšlenkou, že se vrhnete i do filmu? A proč?
To jsem nikdy nezkoušel a ani mě to nepřitahovalo. K tomu bych se musel hodně vzdělat, načíst si nové věci. Já chci věci dělat dobře a nejsem si jist, že bych uměl udělat dobrý scénář, vyzdvihnout určité záběry, aby film sdělil to, co bych jím chtěl vyjádřit.
Jaký rozdíl vidíte mezi fotografiemi amatérů a profesionálů?
Jediný velký rozdíl mezi profesionály a amatéry je většinou v technice. Profesionálové mívají lepší vybavení. Ale upřímně, i mezi profesionálními fotkami najdete takové, které bych bez váhání vyhodil, a naopak mnohé amatérské snímky bych klidně vyzdvihl i v prestižních soutěžích. Profesionál může mít školy, rozumět technice, světlu a kompozici. Ale zkušený amatér s talentem se tohle všechno dokáže naučit také. Rozdíl je spíš v přístupu: profesionál může vytvořit nádherný snímek, který ale postrádá duši nebo sdělení. Zatímco šikovný amatér, i s obyčejným fotoaparátem, dokáže zachytit něco, co diváka opravdu osloví a zanechá dojem.
Čeho si na lidech ceníte?
Oceňuji pravdomluvnost a upřímnost. Mám rád lidi, kteří dokážou na svět pohlížet lidským a laskavým pohledem. Bohužel často narážím na ty, kteří všechno vidí jen skrz oči kritika. Nemám rád provokativní a agresivní chování. Člověk by se měl snažit vycházet s každým, i když to ne vždycky jde. Nehodlám však nikoho odsuzovat jen proto, že má jiný názor. Je rozdíl mezi tím, co si člověk myslí, a tím, jaký je uvnitř. Lidská duše je pro mě mnohem důležitější než rozdílné mínění.
Převážnou většinu svého života jste strávil na Peruci. Nikdy Vás to netáhlo někam jinam?
Stále mě to někam táhne. Ale vždy jen podívat, nikoli tam žít. Tady jsem se narodil a jsem rád, že tu mohu žít. Je to to nejhezčí místo, co znám a doufám, že tu i dožiji.
Fotil jste někdy něco nebo někoho, kdo se Vám zrovna nelíbil? Když ano, tak proč jste to neodmítl?
Několikrát jsem fotil svatby, i když dnes už to není můj šálek kávy. Moderní svatební fotografie mají úplně jiný styl, klade se důraz na detaily, jako jsou prstýnky, náušnice, nebo hrníčky se snítkou. Je to sice krásné, ale vzdálené tomu, co jsem obvykle fotil já. Co jsem však téměř vždy odmítal, byly pohřby. Za svou kariéru jsem udělal jen tři výjimky, ale pokaždé to pro mě bylo emocionálně velmi náročné. Právě proto jsem se nakonec rozhodl takové zakázky nepřijímat.
Na jaké téma byste výstavu nikdy neuspořádal a proč?
Nikdy bych nepořádal výstavu s vyhraněným politickým tématem. Nechtěl bych, aby někdo využíval mou práci k propagaci svého kandidáta nebo politické strany. Jinak ale autorům ponechávám naprostou svobodu volby. Samozřejmě, pokud by šlo o něco skutečně nevhodného nebo velmi nekvalitního, asi bych to odmítl. Většinou však u mě vystavují mladí lidé, často náctiletí, kteří teprve začínají s fotografií, a těm rád dávám prostor.
Máte rád dnešní dobu? Líbí se Vám na ní něco?
Současná doba mě fascinuje zejména množstvím příležitostí, které lidem nabízí. Mám ale pocit, že si společnost tyto možnosti často ani neuvědomuje a bere je jako samozřejmost. Mezilidské vztahy mi připadají povrchní a odcizené. Nejsem vůči dnešku vyloženě negativní, ale nadšený z něj také nejsem. Co mi navíc vadí, je závratná rychlost šíření informací. Zprávy o tragédiích, které se udály sotva před minutou, podle mě nepřispívají k lepší kvalitě života, spíše zbytečně zatěžují mysl.
Jak si myslíte, že ovlivní vývoj fotografie umělá inteligence?
Velmi to ovlivní její vývoj. Digitální fotografie už způsobila velký skok v kvalitě i kvantitě. Umělá inteligence bude další skok, ve kterém už vlastně udělám fotku doma na počítači a nebudu se muset zvednout ze židle. To už ale bude úplně jiná disciplína. Mně to určitě nic říkat nebude. Podle mě už to nebude o fotografování.
Čemu se nyní nejvíce věnujete? Co Vám dělá radost?
Už deset let jsem aktivním člen Třetího věku lounské knihovny. Pravidelně jezdím s „Českopisem" za zajímavostmi Česka. Část mého času také patří zkouškám našeho pěveckého sboru Senior Melody pod vedením Evy Maťátko. Příležitostně někde vystupujeme, naposledy například o Adventu v Orasicích, Košticích a v Praze na náplavce. To mě nesmírně těší. Kromě svých zájmů si nejvíce užívám chvíle s rodinou, především se svými pravnoučaty, kterých mám šest. Rodina pro mě znamená nejvíc a překonává všechny koncerty i fotografické vzpomínky.
Můžete naše čtenáře pozvat na Vaši nejbližší výstavu?
Zatím mám nasmlouvané čtyři výstavy na celý rok. Doufám, že mi žádný z autorů neodřekne, což se také někdy stává. Osmého března začíná u mě v galerii výstava tří studentů ze slánského gymnázia. Ta potrvá až do konce dubna. Květen až červen obohatí svými fotkami studentka z lounského gymnázia, která fotí ráda motoristická témata a koncerty např. Antikotel. V létě zde bude působit zkušenější fotograf, který se věnuje experimentální fotografii. A na podzim sem zavítá opět studentka lounského gymnázia.
Napsal(a): Denisa Bukvajová
Pozvání Mirky Farkasové na Štědrý den 24. 12. 2024.
Přehrát videoZlatá neděle 22. 12. se nesla v Žatci ve znamení zpívání koled - v podloubí u Ramon café, tradice, za kterou stojí mj. ŽOK :-)
Přehrát video