Mezi statkem, rodinou a florbalem

Rozhovor se ženou farmáře, mámou a florbalovou srdcařkou Veronikou Černíkovou z Vidhostic.

Veronika Černíková je žena, která zvládá spojit rodinný život, podnikání a sportovní nadšení. Se svým manželem a třemi dětmi žije na statku ve Vidhosticích u Vroutku, kde pomáhá s chodem rodinné farmy. Kromě toho se věnuje florbalu a působí jako vedoucí týmu přípravky a elévek v klubu Mocní Tuleni Podbořany. Její život ale nebyl vždy jednoduchý – dcera Magdalenka v šesti letech onemocněla akutní lymfoblastickou leukémií a dva roky bojovala s náročnou léčbou. Dnes je naštěstí zdravá, ale tato zkušenost změnila celou rodinu a naučila je, jak důležité je užívat si každý den. V rozhovoru se Veronika se mnou podělila o svůj příběh, radosti i výzvy každodenního života.

Představte se prosím naším čtenářům.

Letos v květnu mi bude 47 let a spolu s manželem Františkem a našimi třemi dětmi – Magdalenkou (12), Rozárkou (9) a Františkem (7) – žijeme ve Vidhosticích na bývalé faře. Ani já ani manžel ale odtud nepocházíme. Manžel se se svými rodiči do Vidhostic přistěhoval z Prahy, já z Ostrova u Karlových Varů.

Kde jste se tedy vlastně poznali?

Seznámili jsme se v jednom z pětihvězdičkových hotelů v Karlových Varech, kde jsme oba v té době pracovali.

Přestěhovali jste se z města na vesnici. Jaké to bylo?

Naštěstí to pro mě nebyla úplná neznámá, neboť jsem kdysi měla možnost žít a pracovat zhruba dva roky v jižních Čechách na Novohradsku, tedy také na vesnici. Dnes je to již 13 let, co jsem se za manželem do Vidhostic přestěhovala, a myslím, že jsem si na vesnický život celkem dobře zvykla.

Jak vnímáte Vidhostice jako místo k životu?

Myslím, že pro rodinu s dětmi je to ideální volba, alespoň dokud jsou děti malé. Vidhostice leží v „slepém rameni“ silnice z Lubence do Vroutku. Díky tomu je zde velmi slabý provoz a tím pádem i daleko větší klid. S přibývajícím věkem dětí ale člověk musí počítat s tím, že se na několik dlouhých let stane „taxikářem“ :)

A jelikož naše děti vždy měly a mají kromě školky a školy i spousty dalších zájmů, rozhodně se v tomto směru nenudíme. Svého času jsme několikrát týdně s dětmi jezdili do Karlových Varů na plavání v bazénu se slanou vodou, do ZUŠ v Ostrově, později na Gymnathlon. S nástupem dětí do školy se jejich volnočasové aktivity přesunuly převážně do Podbořan. Jak nám děti postupně odrůstají, začínají více využívat autobusovou dopravu a já se upřímně těším na dobu, kdy už maminku - taxikáře nebudou potřebovat vůbec. :)

S manželem a dětmi, spolu s manželovými rodiči, bydlíte na rodinném statku – Černíkův Dvůr. Jaká je jeho historie?

Manželův tatínek je majitelem celého statku. Jeho historie je opravdu bohatá a bohužel i poměrně smutná. Tak jako spousty jiných i vidhostický statek byl vyvlastněn a rodině Černíků byl navrácen až v rámci restituce. Manželova rodina tehdy bydlela v Praze a stála před rozhodnutím, co s navráceným majetkem. Dnes už je to více jak dvacet let, co manžel spolu se svým tatínkem na statku farmaří.

Jak vypadá váš pracovní den na statku?

Naprosto upřímně přiznávám, že jsem nikdy neměla ambice stát se farmářkou a vždycky říkám, že nejsem farmářka, ale žena farmáře. S manželem jsme si tak nějak přirozeně práci rozdělili – on se stará o provoz celého statku, chov zvířat atd. a já mám na starosti veškerou administrativu – od vyřizování objednávek, přes veškerou propagaci a marketing až po logistiku a distribuci našich farmářských produktů našim zákazníkům.

Můj pracovní den tak vypadá hodně podobně jako kterékoli jiné zaměstnané maminky, jen s tím rozdílem, že nejsem vázaná pevnou pracovní dobou a díky tomu si mohu dovolit vozit děti na všechny jejich kroužky, tréninky a jiné aktivity. Na druhou stranu to však pro mě znamená, že to, co nestihnu udělat v „normální“ pracovní době, musím dohánět po večerech a po nocích. A to platí i pro víkendy, prázdniny či svátky. Ale rozhodně si nestěžuji. Moje práce mě baví, a i když je to někdy hodně náročné a jsou období, kdy spím třeba jen čtyři nebo i dvě hodiny denně, abych všechno stihla, neumím si představit, že bych to chtěla jinak.

Jak jste se dostala k florbalu?

Florbal vstoupil naší rodině do života zhruba před třemi lety. Přiznám se, že do té doby jsem sice věděla, že takový sport existuje, ale to bylo asi tak vše. O tom, že je v Podbořanech florbalový klub Mocných Tuleňů jsem se dozvěděla až ve chvíli, kdy naše Magdalenka (tehdy asi devítiletá) přišla s tím, že by ho chtěla hrát také. Až později jsem se dozvěděla, že hlavním důvodem, proč si vybrala zrovna florbal, byl její spolužák a první láska v jedné osobě :) Ta už je dnes pouze minulostí, ale láska k florbalu jí naštěstí zůstala. Myslím, že se Majda ve florbalu opravdu našla a dokonce se nechala slyšet, že by jednou ráda hrála za českou florbalovou reprezentaci.

A postupně začaly hrát florbal i obě naše mladší děti a nakonec i já. Když jsme loni na jaře dostaly s dalšími tuleními maminkami nabídku zúčastnit se turnaje, který byl určený „maminkám“, braly jsme to spíše jen jako legraci a příjemné zpestření, ale všechny nás to chytlo a od té doby chodíme trénovat.

Aby toho nebylo málo, dostala jsem od vedení klubu nabídku dělat vedoucí týmu dvěma nejmladším kategoriím – přípravce a elévkám. Právě v těchto kategoriích hrají naše mladší děti – František a Rozárka. S nabídkou jsem souhlasila, ale musím říct, že označení „vedoucí“ mi přijde trochu nadnesené. Já bych sama sebe označila spíše jako „styčného důstojníka“ mezi vedením klubu, trenéry a rodiči. Takže především zajišťuji komunikaci a předávání důležitých informací a zároveň se snažím vnést trochu zpestření do běžného tréninkového a turnajového programu.

V čem to spočívá?

Spolu s trenéry a rodiči jsme dětem připravili například speciální mikulášský trénink či vánoční turnaj a Ježíšek dětem přinesl putovní tulení maskoty, kteří se po týdnu stěhují vždy k někomu z dětí a o svých zážitcích pak píší do tuleního deníčku. Myslím, že u takto malých dětí je důležité nezapomínat, aby pro ně sport zůstal především zábavou a měly z něj radost.

Před několika lety vám do života vstoupila vážná nemoc Magdalenky...

Před šesti lety naší Magdalence (v té době jí bylo 6 let) diagnostikovali akutní lymfoblastickou leukémii. Náš život se tehdy ze dne na den změnil a celý svět scvrknul do podoby nemocničního pokoje, nekonečných návštěv na hematologickém stacionáři a dvou let chemoterapie. Dnes je tohle všechno naštěstí už jen minulostí, nicméně pravidelné kontroly na hematologii s Magdalenkou stále absolvovat musíme. Zrovna nedávno jsme absolvovali výroční kontrolu po 4 letech od ukončení léčby. I když se to snažím nedávat najevo, před každou kontrolou jsem vždy nervózní a neskutečně se mi uleví, když nám lékař sdělí, že výsledky jsou v naprostém pořádku. Tohle je jedna z věcí, která pro mě byla těžká jak v průběhu léčby, tak i po jejím skončení – nedávat před Magdalenkou najevo svůj strach – nejdříve z toho, že by léčba nemusela být úspěšná, a pak z toho, že by se nemoc mohla vrátit.

Jak vás celá tahle zkušenost změnila jako rodinu?

Magdalenčina nemoc samozřejmě změnila nás jako rodinu, ale především Magdalenku samotnou. Vždycky jsem slýchávala, že děti, které si projdou něčím takovým, hrozně rychle dospějí. Bohužel je to pravda a po všem, čím si Magdalenka musela projít, je to naprosto pochopitelné. Ve spoustě ohledů je dnes Magdalenka „jinde“ než její vrstevníci, ve spoustě věcí je mnohem uvědomělejší, zodpovědnější. Tím neříkám, že jí někdy není taky dost a nechová se jako bláznivá puberťačka. 

Díky Magdalenčině nemoci se dnes na spoustu věcí díváme jinak. Nechci, aby to vyznělo jako otřepaná fráze, ale můžete být sebebohatší a úspěšnější, ale v momentě, kdy chybí zdraví, je všechno z toho absolutně nedůležité. Proto se snažíme užívat si toho, že jsme zdraví, podporovat naše děti v jejich rozletu, těšit se z maličkostí. To, že dnes Majda sportuje a trénuje i pětkrát týdně, je pro nás malý zázrak. Byly doby, kdy měla natolik ochablé svaly, že vyjít schody pro ni bylo nemožné a my ji museli vynést. Nebo když jsme se chtěli jít alespoň na chvíli projít u nás na statku kolem rybníka, brali jsme sebou kočár, protože ani ne v půlce cesty už Majda prostě nemohla. Vím, že ze začátku, když Magdalenka začala florbal hrát, z toho byla nešťastná, protože sama cítila, že jí to neběhá a nejde tak jako ostatním tuleňkám. Ale díky své vrozené cílevědomosti a odhodlání dokázala překonat i to.

Leukémie do určité míry ovlivnila i Magdalenčinu školní docházku?

Zrovna když Majda onemocněla, měla jít k zápisu do 1. třídy. Přiznám se, že o odkladu školní docházky nás ani nenapadlo uvažovat. Magdalenka byla vždy chytrá a velmi ctižádostivá ambiciózní holčička, která měla potřebu být ve všem první a nejlepší a těžko nesla, když tomu tak nebylo (mimochodem, myslím, že i tyhle vlastnosti jí pomohly poprat se s její nemocí). Takže do první třídy na ZŠ Vroutek nastoupila spolu se svými kamarády s tím, že její výuku bude po dobu léčby zastřešovat Základní škola při FN Motol. V praxi to znamenalo, že když jsme byli s Magdalenkou v nemocnici, měla svoji paní učitelku, jinak jsme se učili spolu doma a ze mě se kromě ošetřovatelky (ačkoli bych tomu nikdy předtím nevěřila, musela jsem se mimo jiné naučit píchat Magdalence injekce), kuchařky (v určitých fázích léčby díky kortikoidům měla Magdalenka neustále hlad a z důvodu nízkobakteriální diety muselo být jídlo vždy čerstvě uvařené) a uklízečky (neustálá dezinfekce všeho a všech) stala na celý jeden školní rok i paní učitelka. :-)

Ten pomyslný roční výpadek naštěstí Magdalenčino studium nijak nepoznamenal. Naopak, na základní škole byla ve své třídě vždy nejlepší a před rokem úspěšně složila přijímací zkoušky na osmileté gymnázium v Kadani. Od září tedy dojíždí do Kadaně.

Jak to zvládá?

Začátky byly celkem krušné. Ani ne tak kvůli náročnosti učiva, ale protože jí tam chyběli kamarádi a také kvůli brzkému rannímu vstávání a dlouhému dojíždění. Dnes už je to mnohem lepší a já věřím, že postupem času na nějaké stýskání zapomene úplně. Mezi její nejoblíbenější předměty patří matematika a biologie a celkově ji baví spíše přírodovědné předměty než ty humanitní. Zrovna tento týden se spolu se svojí spolužačkou zúčastnily matematické olympiády v Mostě. Postup do dalšího kola jí utekl asi jen o bod, což ji trochu mrzí, ale i tak to byl krásný výsledek.

Co vám dává energii, když je toho na vás moc?

Máme skvělou partu kamarádek, se kterými se pravidelně scházíme buď jen tak „na pokec“ nebo jednou za dva týdny vyrážíme na Hospodský kvíz. Je to skvělá zábava, při které se člověk jednak dobře pobaví a pokaždé i něco nového dozví. Když si chceme od svých dětí a manželů odpočinout trochu déle, vyrážíme na prodloužený víkend do hor nebo za kulturou a jindy zase naopak vezmeme děti (tedy jen holčičky) a vyrazíme na dámskou jízdu, ideálně na nějaký pobyt se cvičením. Taky jsem vždycky ráda chodila do divadla a na koncerty, takže když už mám pocit, že mi chybí společnost a město, tak nám s manželem naplánuji nějaký víkendový pobyt v příjemném hotýlku v Praze, s nějakou tou masáží a wellnessem, večer zajdeme na večeři a do divadla... a v neděli jsem ráda, že už zase jedeme domů 

Jaké jsou vaše plány do budoucna – ať už v rodinném, nebo sportovním životě?

Myslím, že ještě nějaký ten rok se budu snažit být tu co nejvíce pro děti. Podporovat je a pomoci jim zjistit, co je baví, na co mají talent a co by jednou v životě chtěly dělat. Možná, že někdo bude namítat, že musím myslet i na sebe a na svoji seberealizaci, ale já si nemyslím, že bych na něco z toho rezignovala. S manželem jsme se poznali a rodinu založili relativně pozdě. Na budování kariéry, cestování a užívání si svobodného života jsem měla spoustu času předtím. Teď jsem prostě ráda, že je to tak, jak to je.

Ale jeden sen bych si časem přece jen ještě ráda splnila. Vždycky jsem chtěla mít svou vlastní kavárnu a věřím, že Vroutku by nějaká pěkná útulná kavárna slušela. :-)

Tak ať se vám splní a buďte všichni zdrávi! Děkuji za rozhovor!

„PODPÁSOVÁ“ SEDMIČKA

1. Bylinky nebo květiny? Květiny, ale zahradník jsem mizerný, dokážu umořit i kaktus.

2. Slunce nebo měsíc? Slunce

3. Den nebo noc? Den – i když taková teplá letní noc také není k zahození

4. Město nebo vesnice? Ideálně něco mezi – takže malé město.

5. Fotbal nebo hokej? Z pohledu diváka rozhodně hokej.

6. Sever nebo jih? Jih – evokujeme mi teplo, slunce a prázdniny.

7. Náhoda nebo osud? Náhoda

NETRADIČNÍ SEDMIČKA

1. Nejoblíbenější číslo? 11

2. Jste ranní ptáče nebo sova? Vždy jsem byla spíše sova, teď musím být obojí

3. Nejdůležitější vlastnost? Upřímnost, ohleduplnost a tolerance

4. Který rys u vás převládá? Tvrdohlavost, pečlivost (někdy možná až přehnaná) a obětavost

5. Kam se ráda vracíte? K manželovi a dětem

6. Co jste přečetla naposledy? Skřítka Medovníčka. Už nějakou dobu čtu jen dětské knížky našim dětem před spaním.

7. Máte oblíbený citát? Některý z Malého prince. Ty mi přijdou velice milé a laskavé a neskutečně pravdivé a nadčasové.