Z cest po Čechách J. Hiekové 7. díl

Muzeum J.Š. Baara se nám velmi líbilo, ovšem při loučení s paní průvodkyní jsem si postěžovala, že jsme do Klenčí pod Čerchovem vlastně přijeli proto, abychom viděli náhrobník " toho zlého Lomikara". Kostel je však zavřený a tak jsem smutná z toho, že odjedeme s nepořízenou. Paní se mě zeptala, zda to myslím vážně. Na mé přitakání zvedla mobil a zavolala panu faráři. Ten byl velice ochotný a slíbil, že za čtvrthodinku přijde ke kostelu.

Poděkovala jsem paní průvodkyni za vstřícnost, ona se na mě podívala a řekla: " Víte, on Lomikar má sice špatnou pověst, ale tady na Chodsku jsou na něj dva názory. Jedni tvrdí, že byl zlý a odebral Chodům jejich dávná privilegia, druzí zase, že chtěl zdejší zaostalý kraj pozvednout tím, že sem zavedl průmysl. Zaměstnával lidi ve své sklářské huti, v železárně, v textilní manufaktuře i na svém hospodářství. Takže jeho osoba není úplně tak jednoznačná, jak ji známe z Jiráskových Psohlavců. Ale teď už jděte, pan farář právě přichází ke kostelu".

     Očekávám, že přijde důstojný starý pán a nevěřím vlastním očím. Přichází pohledný, sympatický mladý muž v tričku a kraťasech a podáním ruky nás srdečně přivítá. "Tak co chcete o našem kostele vědět?" ptá se. "Něco z historie" odpovídám a pan farář začne vyprávět:

"Současný kostel svatého Martina byl postaven, na místě staršího kostela, ve 40. létech 18. století. Vysvěcen byl na posvícení roku 1746. Stavbu inicioval hrabě Filip Stadion, tehdejší majitel trhanovsko - koutského panství. Stadionové byli na rozdíl od Lamingenů pány mírnějšími. Přišli sem z jihu Německa, kořeny však mají ve Švýcarsku. Nesnažili se kolonizovat Chodsko německými obyvateli a ani nepotlačovali v Chodech jejich silné české cítění. Kostel v Klenčí měl sloužit jako rodinná hrobka Stadionů. Před oltářem, zasvěceném sv. Martinovi je krypta a v ní je pochována většina členů jejich rodu. Filip Stadion do ní nechal přenést ze starého kostela také ostatky předchozího pána, Wolfa Maxmiliána Lamingena. Vstup do hrobky tedy kryje Lomikarův náhrobník se znakem jeho rodu." Teď už jsem spokojená, cíl mé návštěvy v Klenčí byl splněn.

     Při loučení s panem farářem jsem se ho zeptala, zda v Klenčí bydlí. Odpověděl, že ano, že žije ve zdejší faře. Zatím, co pan farář zamyká kos-tel, my míříme k faře. Pan farář nás dochází a pokračuje ve vyprávění:" Fara byla postavena v roce 1754, ale při bombardování ve 2. světové válce ji zasáhla bomba. Stát zůstala pouze barokní brána. Tehdejší pan farář Bohdan, mimo-chodem strýc herečky Blanky Bohdanové, chtěl faru nechat zbourat a postavit novou. Nebylo mu to umožněno, jelikož se v ní v 19. století scházeli národní buditelé a fara by zbouráním ztratila svůj genius loci. Proto byla nakonec vystavěna na svých starých základech. A jak vidíte ve farní zahradě ten vzrostlý strom, tak pod tím národní buditelé sedávali v teplých letních dnech." Nové poznatky o faře a o národních buditelích byly pro nás bonusem navíc a návštěva v Klenčí pod Čerchovem patřila k nejhezčím zážitkům našeho putování po Chodsku. Jindra Hiekov