Učitelství není sprint, je to běh na dlouhou trať

Tak by se dal shrnout přístup Václava Kotrce k profesi, kterou vykonává už téměř dvacet let. Přestože na střední škole jeho tehdejší třídní učitelka předvídala, že skončí ve školství, on sám tehdy ještě netušil, kam ho život zavede. Cestu k tabuli mu ukázaly až okolnosti, které zpočátku nemusely působit jako šťastná volba – dnes ale mluví o své práci s nadhledem, pokorou a jiskrou v oku.

Začínal jako mladý učitel, postupně se stal výchovným poradcem, kariérovým průvodcem deváťáků, a nakonec i zástupcem ředitelky základní školy v Krásném Dvoře. Stále ho ale nejvíc naplňuje běžný kontakt s dětmi, ať už ve třídě při fyzice nebo na hřišti během tělocviku. Přirozený respekt, smysl pro humor, schopnost naslouchat i důslednost – to jsou kvality, které se podle něj v práci s dětmi nejvíc vyplácejí. V rozhovoru mluví nejen o své učitelské dráze, ale i o tom, jak vnímá dnešní školáky, jaké má názory na inkluzi, proč ho stále baví sport a co ho v životě nejvíc těší.

Kdy a proč jste se rozhodl stát se učitelem?

Na střední škole mě o tom, že jednou budu učit, přesvědčovala moje tehdejší třídní paní Šťastná. Ale to jsem jedním uchem chytal a druhým pouštěl. Tehdy jsem asi ani neměl pořádně jasno, co jednou budu dělat. Nakonec mě k učitelování přivedla souhra několika okolností. Tehdy některé z těch okolností nevzbudily příliš pochopení. Časem se ale potvrdilo, že někdy pro někoho nešťastné rozhodnutí může být šťastnou volbou pro jiného. Každopádně, když následně před téměř 20 lety nabídka vyzkoušet si profesi učitele přišla, řekl jsem si, že to zkusím a uvidím. Takže z toho pohledu můžu s nadsázkou říct, že už nějakou dobu přesluhuju ?.

Kromě výuky zastáváte i roli výchovného poradce a zástupce ředitelky. Jak jste se k těmto funkcím dostal? Co vás na nich baví nebo naplňuje?

Během výše zmíněné doby jsem vystřídal hodně předmětů. Postupem času se to ustálilo na zeměpise, fyzice, informatice a tělesné výchově. Plus k tomu mám jednu hodinu pracovních činností. Tu mám vždy s deváťáky jako kariérový poradce. Věnujeme se volbě povolání a všemu, co s tím souvisí. S kariérovým poradenstvím je propojena i funkce výchovného poradce. K té jsem se dostal po odchodu naší tehdejší výchovné poradkyně paní Honzátkové. Na jednu stranu mě potěšila důvěra paní ředitelky, na druhou jsem si uvědomoval důležitost té pozice i to, že bude potřeba si dodělat kurz pro výchovné poradce. Nakonec převážil pocit, že se mohu profesně posunout a byla by škoda to alespoň nezkusit. Takhle jsem uvažoval i při nabídce dělat paní ředitelce zástupce. Dolů můžete sestoupit vždycky, cesta nahoru bývá složitější. Některé příležitosti jsou jen jednou za život.

Když se ohlédnu zpět, dá se říct, že jsem vždy ve škole byl u těch důležitých věcí a tím pádem bylo pro mě i mé kolegy tak nějak přirozené postupovat v těch funkcích i hierarchii. Zatím se na mě ještě pořád usmívají ?.

Z Krásného Dvora jste se s rodinou přestěhoval do Podbořan. Co vás k tomu vedlo a jak se vám tady žije?

Jednoduchá situace. Manželka pochází z Jirkova, já z Krásného Dvora. Mě se nelíbila představa života v Jirkově nebo Chomutově. Manželka se variantě Krásný Dvůr, případně Podbořany nebránila. Díky pomoci mého velmi dobrého kamaráda Kamila Tesaře se nám podařilo tehdy sehnat byt za skvělých podmínek, čímž bylo rozhodnuto a jasno. Později jsme se v Podbořanech přesunuli do rodinného domku a tím pádem asi natrvalo zakořenili. V Podbořanech se nám líbí. Bydlíme na kraji, takže máme blízko k cyklostezkám a přírodě. Z jedné strany Podbořan na druhou přejdete příjemnou procházkou za chvilku. Celkově se nám tady žije pohodlně. I proto nás překvapil nedávný výsledek Podbořan jako nejhoršího města pro život. Asi jsem zaujatý. Na mě to působí jako takové pseudoodborné shrnutí něčeho o ničem. Hodnotit kvalitu různých obcí v různých oblastech podle škatulek, které někdy z logiky věci ani daná obec splnit nemůže. To je ale zase jiná debata.

Jak byste popsal dnešní školáky? Co je jiného oproti generaci, kdy jste sám chodil do školy?

Srovnání s mojí generací asi ani nejde. Dnešní školáci žijí v době internetové. Moje dětství spadá z tohoto pohledu spíš do doby kuličkových počítadel ?. Děti kolem nás jsou odrazem společnosti. Tedy i nás dospělých. Naučili jsme se to schovávat za takovou tu kouzelnou mantru: „Je jiná doba“. Je to spíš o nás, jak k možnostem přistupujeme a jak s nimi chceme naložit. Je to o nabídce možností trávení volného času, kterých je dnes přehršel. Stejně tak záplavy informací, ve kterých se často ztrácíme i my dospělí. Zároveň bohužel převládá trend umetat cestičky, snižovat nároky… Děti kolem sebe často slyší negativní komentáře na všechno (my Češi totiž rozumíme úplně všemu ?, Přijde mi, že ta „havlovská blbá nálada“ ve společnosti se začíná propisovat i do chování dětí. Když si k tomu připočtete dnešní hyperkorektní dobu, snižující se hranice toho, co jsou dnešní školáci schopni udělat… Dnešní generace musí mít v hlavě zmatek, i kdyby nechtěla.

Jaký přístup k dětem a výuce podle vás nejlépe funguje? Máte nějaké zásady nebo „učitelské krédo“?

Do školy jsem nastoupil ve 20 letech. Takže jsem se začal potkávat s žáky, kteří nebyli věkově ode mě příliš odskočení. A někteří si museli zvykat na to, že mi najednou mají vykat. A i dnes se mi stává, že i přes „stříbrný vítr ve vlasech“ mě někdo mezi dětmi přehlédne. O to složitější bylo vyšlapat si tu pomyslnou cestičku u dětí, ale i dospělých. Ze začátku jsem možná nasbíral plusové body trošku odlišnějším, klidnějším přístupem. Tím neříkám, že se taky neumím rozčílit. O problémech se snažím mluvit a rozebrat je. Dokážu naslouchat. Nemám problém si udělat i legraci sám ze sebe. Zároveň jsem ale zastánce jasně nastavených pravidel. To si myslím děti nejvíc docení. A vyplatilo se mi to i později, když jsem začal dělat třídního učitele. Že všichni ví, kde se mohou pohybovat, co si mohou dovolit a že když je dnes něco nějak nastaveno, že to tak bude platit i zítra. A pozítří.

A to pomyslné krédo? I když mi někdy není psychicky nebo fyzicky úplně nejlíp, když projdu dveřmi do třídy, tam jsem profík a děti si mojí bolavé duše nebo těla nesmí všimnout.

Vaše dcera je školou povinná. Jak se vám daří skloubit profesní a rodičovskou roli? Díváte se na školu jinak očima otce než očima učitele?

Věřím, že se mi daří role příliš nemíchat. Ve škole pro ní směrem ke mě platí stejná pravidla jako pro ostatní. Pokud se potkáme někde sami, tyká mi. Pokud je to při vyučování, vyká mi. Nechci, aby měla výhody. Doma pokud potřebuje s něčím ze školy poradit, tak se zeptá. Tím se nelišíme od „neučitelských rodin“. Úkoly ale píše s maminkou. Kačenka mě tím, že jsme spolu neustále, někdy jako učitelé ani nevnímá. Pamatuji si, jak mi jednou řekla, že „tohle tak je, protože to řekla paní učitelka“. Neprošlo mi to ani, když jsem jí s úsměvem řekl, že jsem taky učitel ?.

Přijde mi, že jsem se školou tak provázaný, že už na ní asi nedokážu koukat jinak než očima učitele. Naštěstí mám kolem sebe lidi, kteří se pohybují v jiných oblastech, takže kontakt s mimoškolní realitou neztrácím.

Věnujete se i tématu inkluze. Myslíte, že funguje tak, jak má?

Inkluze bude věčná téma, které nikdy společnost nesjednotí. Chápu argumenty zastánců, rozumím odpůrcům. Odpovím vám otázkou. Vedla by se věčná debata o inkluzi, kdyby fungovala, tak jak by měla?

Co by podle vás školství dnes nejvíc potřebovalo – ze strany státu, vedení škol, rodičů?

Je to opravdu jen můj názor. Školství by potřebovalo na nejvyšších místech lidi, kteří si danou oblastí, o které rozhodují opravdu prošli. Kteří nejsou odtržení od reality a nerozhodují od stolu. A někdy by potřebovalo trošku více selského rozumu.

Máte pocit, že děti mají dnes dost prostoru rozvíjet se podle svých schopností a zájmů, nebo je školství pořád příliš svazující?

Trend je nastavit školství co nejvíce pro rozvoj osobnosti a podporovat individualitu. Těžko se mi to hodnotí obecně. Nevidím do všech škol. Za naší školu věřím tomu, že se snažíme jít správným směrem. Mění se něco, co dlouhá léta fungovalo a bylo nastaveno jinak. Není to sprint, je to běh na dlouhou trať.

Jste sportovec tělem i duší. Jakou roli hraje sport ve vašem životě a jak ho přenášíte do školy nebo do výchovy vlastní dcery?

Sport pro mě hraje významnou roli. Dlouhé roky jsem hrál fotbal. Ten v době covidu ustoupil do pozadí. V té době jsem začal běhat. Zjistil jsem, že mám rád pohyb, a to nutně neznamená jen fotbal. Při běhání nenosím mobil, sluchátka. Užívám si samotu a klid. Pocitu ranního běhu, kdy pak má člověk celý den před sebou, se vyrovná máloco. Ale rozumím i lidem, kteří s tím souhlasit nebudou.

Co vás na fotbale baví nejvíc?

Asi každý kolektivní sportovec odpoví stejně. Nejlepší je fungující parta, legrácky. Můžete mít splín, ale fungující parta je jednou z nejlepších terapií. Jsem rád, že jsem součástí jedné takové v Buškovicích.

Máte čas i na nějaký odpočinek? Co vám dobíjí baterky mimo školu a hřiště?

Nejlepší odpočinek je cestování s rodinou. Naplánuju několikadenní výlet a prostě zmizíme pryč. Máme rádi túry po horách a zříceniny. Dcera by tedy aktuálně nesouhlasila?. Zároveň se snažím pořídit co nejvíc fotografií zajímavých míst v okolí daného místa. To pak používám při hodinách zeměpisu. Ve volném čase se snažím také hodně číst. Mám rád biografie zajímavých lidí a knihy podle skutečných událostí, ideálně z období II. světové války.

Co byste si přál pro děti, které dnes vyrůstají, ať už jako učitel nebo jako táta?

Přál bych jim, aby kolem sebe měli lidi, kteří jim budou naslouchat, kteří je povedou správným směrem a kteří jim předají vzorce, na kterých jednou budou stavět sami a budou je zase předávat dál. Také bych jim přál, aby co nejvíce v dnešním světě plném informací používali selský rozum, aby nebyly jen konzumenty toho, co jim někdo předloží jako jednu jedinou pravdu. A také, aby žili co nejvíce skutečný život a co nejméně ten virtuální.

Máte nějaký profesní nebo osobní sen, který byste si rád splnil?

Rád bych si zaběhl někdy maraton. Mám plán, že odjedu někam autobusem a prostě budu muset domů doběhnout?. A k blížícím se kulatým narozeninám bych si rád nadělil seskok s padákem.

A nakonec – co vám v poslední době udělalo opravdovou radost?

Snažím se radovat z maličkostí. Pak se totiž můžete těšit a radovat prakticky neustále. Kdybych měl ale přece jen něco vypíchnout z poslední doby… Vzkazy a obrázky, kterými mě zásobuje dcera. Třeba vysvědčení za nejlepšího tátu. To mi visí i v kanceláři.

Děkuji za rozhovor. Přeji hodně sil a radosti ve všem, do čeho se pustíte!  

Alla Želinská

„PODPÁSOVÁ“ SEDMIČKA

1. Bílá nebo černá?

Černá

2. Slunce nebo měsíc?

Měsíc

3. Den nebo noc?

Den

4. Město nebo vesnice?

Vesnice

5. Fotbal nebo hokej?

Fotbal

6. Sever nebo jih?

Sever

7. Náhoda nebo osud?

Osud

NETRADIČNÍ SEDMIČKA

1. Nejoblíbenější číslo?

32

2. Nejoblíbenější barva?

Modrá

3. Jste ranní ptáče nebo sova?

Ranní ptáče

4. Nejdůležitější vlastnost?

Důslednost

5. Kam se rád vracíte?

Za rodinou

6. Co jste přečetl naposledy?

El Jefe - Pronásledování "Prcka" Guzmána

7. Máte oblíbený citát?

Ještě se nestalo, aby to nějak nedopadlo. Vlasta Burian