Z Volyně do Žatce. Přes válku, odboj i strach jsem si přinesla sílu a domov. Rozhovor s paní Marií Kočkovou

Marie Vacková Kočková (1926–2025) prožila téměř celý svůj dospělý život na Žatecku. Do našeho kraje dorazila jako mladá žena po válce, s sebou si nesla zkušenost z Volyně, válečná traumata, vzpomínky na odboj i naději na nový život. Rozhovor s ní vznikl v rámci vzdělávacího projektu Příběhy našich sousedů organizace Post Bellum, kdy se studenti Gymnázia Žatec rozhodli zpracovat její vzpomínky a uchovat je pro budoucnost. Paní Kočková zemřela 16. června 2025 v Domově pro seniory v Žatci ve věku 98 let. Její hlas však zůstává slyšet dál.

Paní Kočková, narodila jste se v roce 1926 ve Volyni. Jaké bylo vaše dětství?

Narodila jsem se v Ulbárově, kraji Rovno, ve Volyni. Žili jsme ve společném domě s rodiči a prarodiči, což mě od malička naučilo, jak důležitá je rodina, pospolitost a spolupráce. Když mi bylo šest, narodil se můj bratr Jiří. Byl to krásný čas, i když jednoduchý. Na vše jsme si museli vystačit sami.

Měla jste výjimečnou možnost studovat ve Zdolbunově. Jak na školní léta vzpomínáte?

Chodila jsem na tzv. desítiletku, což bylo v našem kraji neobvyklé, obzvlášť pro děvčata. Z vesnice jsme šly jen dvě. Bylo to náročné – bydlely jsme v pronajatém bytě – ale cítila jsem, že vzdělání má smysl. Jenže když mi bylo čtrnáct, zemřela mi maminka. To byla rána, která mě úplně ochromila. Měla jen třicet osm let. Na čas jsem přestala chodit do školy, prožila jsem těžké období nemoci i psychického vyčerpání. Ale po čase jsem se znovu vzchopila a ke studiu se vrátila.

Jak jste se poznala se svým mužem?

Kdybych vám to ze srdce chtěla říct, tak já nevím. Představte si. Němci zakázali tancovat. To bylo ve válce. Mladým lidem řekněte, ať netancují… Osada byla ve velikých lesích. Já vám teď řeknu a nebudu lhát – nikdy jsem neviděla konec těch lesů. Manžel můj řekl: „Půjdeme lesem,“ protože když jsme šli přes les, byli jsme brzy doma. A právě na těch tajných tancovačkách jsme se poznali.

V dospívání jste poznala nejen první lásku, ale i nebezpečí. Jak se váš život začal měnit?

Byla to zvláštní doba. Potají jsme chodily tancovat k sousedům – což bylo zakázané – a právě tam jsem potkala Vladimíra, svého budoucího muže. Mně bylo sedmnáct, jemu čtyřiadvacet. Byl krásný, čestný a odvážný. Vzali jsme se 14. listopadu 1943, i když jsem byla nezletilá. Pomohl nám německý úředník, za úplatek vystavil potřebné doklady.

Oba jste se zapojili do odboje. Jak jste se do něj dostali?

Můj otec i manžel vstoupili do spolku parašutistických bojovníků Blaník, který vedl generál Ludvík Svoboda. Byli rozhodnuti postavit se nacistům. Bohužel, tatínek padl na Dukle, když vozil potraviny vojákům. Pochovali ho u kostela. Bylo mi tehdy osmnáct a ztratila jsem dalšího milovaného člověka.

Když váš manžel odjel na vojnu, vy jste zůstala na Volyni. Jak dlouho jste se neviděli?

Já jsem vyučovala druhou třídu, protože všichni mladí učitelé museli ke generálovi Svobodovi a nechali nás tam s dětmi, poli a tím vším. Co tomu říkáte? Říkala jsem, že já mluvit nebudu, že já budu poslouchat, co mi ty děti řeknou. To je potom takové povídání, dejte pokoj.

V roce 1944 jste učila ve škole, i když jste sama byla velmi mladá.

Ano, měla jsem čtyřiadvacet dětí. Byl to těžký čas. Po českých usedlostech chodili Banderovci, brali, co chtěli, a vydávali se za Čechy. Někdy jsme slyšeli o vyvražděných polských i židovských rodinách. Žili jsme ve strachu.

Líbilo se vám v ČSR? Jaký byl váš první dojem?

Já jsem nepřijela s lidmi. Nějaký pán chtěl ruské ruble. Kdo mu dal dva ruble, tak on ho přes hranice převezl. A já jsem jela načerno. Ale měla jsem strejdu a on byl velitelem Rovna, která jezdila s Duklou. I přes Rovno šlo, jak brali vojáky do vojska. Nevím, co kde manžel dělal, ale hned dostal odznak parašutisty. On nabíral ženských celý vagón. Měly jsme svůj. Musely jsme jet jen v noci.

Když bylo národní povstání za Němců, vojáci šli pomoct, když to vypuklo na letišti v Bratislavě. Ještě byla pořád válka.

Vojáci byli v uniformách a čekali na hlavním nádraží v Žatci. Manžel ale nevěděl, že já jsem voják, protože kamarád mého táty, kterého zabili na Dukle, dělal velitele v Rovně. A on byl u nás na návštěvě a řekl: „Jestli nepůjde Maruš jako voják, já ji jako civila nevezmu. Když se na hranicích něco stane, vojáka zachráním, ale civila ne.“

A jak na tom nádraží byly ženy v civilu, tak každý si tu svou vzal. Celý kopec civilu. Manžel šel podél celého vlaku a díval se na ty civilistky a nenašel mě mezi nimi. A já šla potichu za ním a zeptala jsem se: „Koho hledáte, vojáčku?“ Jéžišmarjá, já byla umačkaná!

Jaké byly začátky na Žatecku?

Usadili jsme se v Čejkovicích, nejprve u manželova bratra. V lednu 1946 se narodila naše dcera Jaruška, doma, protože byl velký mráz. O tři měsíce později za námi přijeli manželovi rodiče, kteří nám pomáhali. V roce 1950 se narodil syn Vladimír, opět doma. Žili jsme skromně, ale byli jsme spolu.

Po roce 1948 jste zažili těžké chvíle při zakládání družstev.

Ano, manželovi hrozilo vězení za to, že měl majetek. Pomohl mu důstojník z jednotky generála Svobody. V roce 1951 nám zabavili dobytek a začali jsme pracovat v družstvu. Já nejprve na poli, pak v kanceláři. Byla jsem členkou představenstva, poslankyní Národního výboru. Manžel vedl technickou správu zemědělských strojů. Oba jsme pracovali až do důchodu.

Rodina zůstala pevně spojena se Žatcem. Jak se rozrostla?

Dcera Jaruška se vdala za Lubomíra Sulovského, pracovala v zemědělství, narodily se jí tři děti – Luboš, Jaroslav a Iva. Syn Vladimír se oženil s Annou Horníčkovou z Radíčevse. Pracoval v dílnách v Libočanech, jeho žena v Domově s pečovatelskou službou v Žatci. Měli dva syny – Petra a Vladimíra.

Ráda jste cestovala. Co vám cestování přinášelo?

Poznání. Byla jsem v Sovětském svazu, Drážďanech, Maďarsku, Bulharsku, Rumunsku, u Černého i Baltského moře. Bavilo mě poznávat jiné ženy, jejich zvyky, kuchyni, kulturu. Ale vždycky jsem se ráda vracela do Čejkovic a do Žatce.

A jak jste prožila poslední roky života?

Po smrti manžela, který zemřel ve věku 81 let, jsem prodala dům a přestěhovala se do bytu na Písečné, do Domova s pečovatelskou službou. Tam jsem byla 14 let. V roce 2014 mě kvůli zdravotnímu stavu převezli do Domova pro seniory v Žatci.

Rozhovor vznikl jako součást projektu Příběhy našich sousedů, vzdělávacího programu organizace Post Bellum, který přibližuje mladým lidem dějiny skrze osobní svědectví pamětníků. Paní Marie Kočková zemřela 16. června 2025 ve věku 98 let v Domově pro seniory v Žatci. Její příběh zůstává navždy součástí historie našeho regionu.