Kulturní srdce Postoloprt stále bije

Dětství prožil v Postoloprtech obklopený knihami, hudbou a třemi sourozenci. Vyrůstal ve světě, kde bylo samozřejmé učit se cizí jazyky, hrát na hudební nástroj a zamířit na vysokou školu. Pavel Panenka už jako kluk psal básničky a snil o učitelství či novinařině. Přestože ho osud zavedl na strojní fakultu, humanitní zájem v něm neuhasl – hrál divadlo, v kapelách a hledal svobodu v myšlenkách i činech. Dnes stojí v čele Kulturního zařízení města Postoloprty a za sebou má víc než dekádu práce, která mění tvář města i někdejší názor na to, že by tu někdy „chcípl pes“.

Pavle, kde jste vyrůstal a jaké bylo vaše dětství? Vedla vás už tehdy cesta ke kultuře, nebo to přišlo později?

Jsem sice rodilý Pražák, ale už ve dvou letech jsem se stěhoval do Litvínova a v šesti do Postoloprt, kde jsem prožil dětství. Rodiče nás – děti – vždycky vedli ke knížkám a hudbě. Bylo například nemyslitelné, abychom nehráli na kytaru, neučili se anglicky nebo nešli na vysokou školu.

Jak vzpomínáte na svá školní léta? Měl jste nějakého učitele, který vás zásadně ovlivnil?

Ani ne tak učitele, jako spíš kamarády a spolužáky. S mou první láskou jsme si už v sedmi psali básničky. Kamarádi mě pak od country přivedli k rocku. Zásadní vliv měl ale až spolužák na gymnáziu v Litvínově, kam jsme se v mých čtrnácti znovu přestěhovali. Byl jím Jan Konvalinka, dnešní ředitel Ústavu organické chemie a biochemie, vskutku renesanční člověk. Ve zkratce bych tehdejší cestu s ním a dalšími kolegy popsal asi jako „od Remarqua ke Kantovi, od Tučného k Bachovi“. Já jsem mu zase přiblížil významné jazzové umělce, psali jsme spolu cestopisy...

Co jste původně chtěl v životě dělat? Byl jste odjakživa tak aktivní a společenský jako dnes?

Nějak mě to vždy táhlo k učitelství a novinařině. Humanitní směr ovšem nepřicházel v úvahu vzhledem k politickým škraloupům rodičů. I na strojní fakultě jsem ale hrál divadlo a hodně četl, stejně jako na základní i střední škole. Na studiích v Praze jsem také měl svou první kapelu, potom i na vojně, ačkoli kdovíjaké hudební vlohy nemám.

Jaké bylo vaše studium? A co vám dalo do života nejvíc?

Studium mi dalo především vědomí a potřebu svobody. Už jsem jen neposlouchal s rodiči doma Svobodnou Evropu, ale s kamarády jsme nacházeli vůli svobodu hledat. Na střední i vysoké jsme měli partu, kde se vymýšlely úžasné věci, četly se texty zakázaných autorů... - to by bylo nadlouho. Také jsme od patnácti prošli pěšky několikrát napříč celou republiku – bylo to vždy o prázdninách po trasách Lipno – Sněžka, Sněžka – Gerlach, Břeclav – Aš – Litvínov, Klínovec – Praděd a podobně, chodili jsme po Nízkých Tatrách, Malé Fatře a jinde. To mi dalo hodně. Dost jsem se také naučil v politice, když jsem býval děčínským zastupitelem a také asistentem předsedy hospodářského výboru poslanecké sněmovny.

Pamatujete se na svůj úplně první kulturní počin – ať už jako účinkující nebo organizátor?

Poprvé jsem jako prvňáček účinkoval v pohádce, kterou ve škole připravoval zástupce ředitele. Na gymplu jsem vydával časopis, totéž v zaměstnání v děčínské továrně. V Děčíně jsem zakotvil na čtvrt století a po práci konstruktéra a lektora jsem založil týdeník, který jsme udrželi čtyřiadvacet ročníků. Také jsme dali vzniknout divadelní přehlídce, která letos měla 31. ročník.

Jak se daří skloubit váš profesní a veřejný život s tím soukromým? Máte recept na rovnováhu?

Většinu života jsem působil ve spolcích a veřejných funkcích, a tak jsem soukromí moc neměl. Recept tedy nemám a v mnoha směrech jsem „normálním životem“ nepolíbený. Třeba s cirkulárkou jsem se učil dělat teprve nedávno.

Co vás v životě nejvíc formovalo jako člověka, a co jako pedagoga?

Měl jsem štěstí na dobré kamarády, spolupracovníky i obě manželky. Pedagogem bohužel nejsem, i když jsem učil řidiče, instruktory řidičů i opraváře motorových vozíků, režíroval v divadle a třeba přednášel žákům ve škole, jak se dělají noviny. Dnes už jen vedu takové nezávazné hodiny angličtiny pro kamarády. Přitom ani anglicky moc neumím. Ale někdo to po odcházející kamarádce převzít musel. V práci pořádám pro místní seniory i kursy virtuální univerzity třetího věku. Mám-li jmenovat nějaké učitele, které jsem obdivoval a pomohli mi něco v oboru pochopit, pak na základce Zdeňka Srbecká a Jan Hromádka, v angličtině děčínský Jiří Řezáč, a samozřejmě rodiče – oba byli část života pedagogy a také se živili překládáním.

A když se neřeší kultura ani divadlo – co vás baví? Je něco, co o vás lidé možná netuší, ale co je pro vás důležité?

O mně, zdá se mi, vědí mnozí hodně, jsem pořád na očích. Především mě baví ochotnické divadlo, nemyslím teď jako organizátora, ale jako herce – člena party, která tvoří. Hraji v postoloprtském Klouzáku a také v Rádobydivadle Klapý. Jinak když je teplo, rád někam vyjdu nebo vyjedu, v zimě miluji lyže, v létě vodu, památky, festivaly... Důležitá je pro mě spolehlivost. Mám rád, když je na lidi spolehnutí a dohody platí.

Kulturní zařízení města Postoloprty vedete už přes deset let. Jak se z dnešního pohledu díváte na vývoj kulturního života ve městě?

Podstatné jsou dobré základy kultury a také vůle vedení města, potažmo zastupitelstva. Ve funkci jsem měl štěstí, že mou předchůdkyní byla Dana Poštová, která v možnostech našeho městečka založila skvělou knihovnu. Ta je – spolu s divadlem, kinem a infocentrem v jedné instituci – skutečným centrem kulturního dění. Pracuje v ní malý, ale spolehlivý a kreativní kolektiv mých kolegyň. Daří se nám spolupráce se školami a dalšími organizacemi i spolky. Lidé to oceňují, zastupitelé to vidí a podporují. S programem to samozřejmě nemáme úplně snadné v konkurenci blízkých velkých měst jako Louny, Žatec, Most, Chomutov... Lidé jsou dnes mobilní a zajedou si kamkoli včetně Prahy a klidně i na koncert do zahraničí. Naše prostředky jsou proti těmto místům omezené, ale snad se s tím nepereme úplně marně.

Jednou jste zmínil, že Postoloprty mají výhodu fungujících divadelních souborů. Co právě teď v ochotnickém divadle připravujete a co vás na divadle stále drží?

Činný divadelní soubor (stejně jako jiné spolky, třeba hasiči nebo fotbalisté) jsou pro vesnici nebo malé město požehnáním. Prostě tím, že lidé divadelníky znají osobně. To, že na jevišti vidí místního elektrikáře, učitelku nebo majitele mrazírny, má ohromný význam kulturního souznění. Divadelní tvůrci pak přinášejí nápady i do ostatního života města. To je cenný synergický efekt. Pokud jde o současnou činnost, náš divadelní soubor Klouzák letos slaví pětatřicátiny, a tak nový titul nepřipravil, ale sehraje vícero představení celkem čtyř her ze své historie i současného repertoáru.

Cyklistická Tour de Prty se stala novou tradicí. Jaký má dnes význam pro komunitu a jaký máte vztah k cyklistice vy osobně?

Osobně mám kolo rád a když je čas, vyjedu. Pravidelnou poznávací cyklovyjížďku Tour de Prty organizuje zdejší spolek Porta Apostolorum s pomocí nejen naší, ale i Služeb města, firmy Písky – J. Elsnic, manželů Srbeckých nebo základní umělecké školy. Letos se jede pátý ročník a je dobře, že taková akce existuje. Lidé mají znát své okolí včetně památek, které tu stojí, a pochopitelně se hýbat. Náš kulturák pořádá také turistický pochod Prtský špacír.

Jak dnes využíváte prostorů jako je zámecká zahrada nebo městské kino? Došlo k nějakým novým nápadům?

Zámecká zahrada se svým geniem loci je pro město nenahraditelná a my v ní pořádáme řadu akcí, zábavu, koncerty. To se nemění a doufám, že nezmění. Kino je obecně na ústupu, to naše je však největším městským sálem, a tak se využívá k velkým sešlostem, třeba i školním akademiím, při udělování cen, jako druhé dějiště či zázemí akcí v předzámčí a podobně. V listopadu v něm budeme mít Zdeňka Izera, pro kterého je divadlo malé. Rád bych zmínil i jedinou naši koncertní síň hodnou toho jména, a to je kostel Nanebevzetí Panny Marie. Bez něj by byla řada koncertů ochuzená a některé by se vůbec nemohly konat. Zaplať Pánbůh, že takový kostel máme.

Jak pokročila přestavba náměstí a jaký dopad má nebo bude mít na kulturní dění?

Nové náměstí by mělo být – po dvouletých pracích – hotové letos v říjnu. Kulturu to myslím příliš nezasáhne, ale lze očekávat zvýšení turistického ruchu. Tímto způsobem ztvárněná legenda o Oldřichovi a Boženě by mohla řadu lidí přilákat.

Co vás momentálně nejvíc těší při pohledu na kulturní dění v Postoloprtech? Je něco, na co jste vy osobně obzvlášť hrdý?

Popravdě – kdysi jsem slýchával, že „v Prtech chcípl pes“. To už se léta neříká a já z toho mám radost.

Jaké akce podle vás nejvíce rezonují s místními obyvateli? Je něco, co vás překvapilo, že si lidé oblíbili?

Je dobře, že hlavní městské festivaly zdejší lidé stále považují za hodné návštěvy, a tak na slavnosti i na rozsvícení vánočního stromu vždy přijdou a baví se. Kdysi mě překvapilo, jak moc lidi zajímá místní a regionální tématika. Ať je přednáška nebo promítání o starých Postoloprtech, o zdejší železnici nebo třeba o kostelích v regionu, vždy jich přijde dost. Tohle je patriotismus, jak má být.

Kdybyste měl do budoucna neomezené prostředky, jaký kulturní projekt byste v Postoloprtech nejraději realizoval?

Chtěl bych samozřejmě opravit zámek a zřídit v něm muzeum lovu a expozice přibližující historii benediktinů ve zdejším klášteře Porta Apostolorum a také šlechtických rodů, které se o Postoloprty zasloužily – Veitmilové, Šternberkové, Sinzendorfové, Schwarzenberkové. Pokud jde o živou kulturu, máme koncerty a festivaly, kde slyšíte rock a pop, folk a country, máme festival klasické hudby, koncerty nadaných dětí a jejich sborů, v průvodech nechybí dechovka. Co se u nás ale neuchytilo, je jazz. Zkoušel jsem to – bez úspěchu. Chtěl bych jazzový festival, na který by se sjížděli milovníci téhle hudby z široka daleka. Také bych chtěl aspoň jednou ročně koncert nějaké opravdu velké rockové kapely. A jako třešnička na dortu by se mi líbila velká socha prťáka v centru města. Ne každý ví, že název Postoloprty zřejmě pochází ze staročeského „postole prtati“, tedy podrážet boty – příštipkařit. Zdá se mi, že takový symbol by se sem hodil.

Děkuji za rozhovor a příjemné povídání.

Netradiční sedmička

1. Jakou nežijící osobnost byste chtěl potkat? Churchilla

2. Vaše oblíbené roční období? Zima

3. Vaše oblíbené jídlo? Polévka s játrovými knedlíčky

4. V kolik hodin vstáváte a v kolik chodíte spát? Vstávám kolem sedmé, spát chodím nepravidelně, většinou hodně po půlnoci

5. Jak nejraději odpočíváte? Na výletě se ženou, hraním sudoku a sledováním vědomostních soutěží v televizi

6. Který z členů skupiny Beatles je vám nejsympatičtější? To je opravdu podpásovka, nemám tu preferenci, ale asi tedy Lennon

7. V jakém státě kromě ČR byste asi dokázal žít? Na Slovensku

Podpásová sedmička

1. Rum, nebo whisky? Nic (dám si jen pivo)

2. Čaj, nebo káva? Káva

3. Vlak, nebo letadlo? Letadlo

4. Horko, nebo mráz? Mráz (a lyže)

5. Grilování, nebo opékání? Uf, asi opékání

6. Euro, nebo česká koruna? Euro

7. Pes, nebo kočka? Kočka