Svět dětské fantazie mě inspiruje

Už jako malá holčička byla „husopaska“, která raději stavěla bunkry než hlídala hejno. Přesto si Eva Fošenbauerová z dětství odnesla silný vztah k přírodě, lidem a tvořivosti. Vystudovala přírodovědnou větev gymnázia, recitovala na maturitním plese, psala texty pro rozhlas a po maturitě nastoupila jako učitelka do mateřské školy. Od té doby je školství jejím domovem – stejně jako poezie, fotografie a svět dětské fantazie. V roce 2018 se s manželem přestěhovala do Podbořan, kde rychle zapustila kořeny. Ve své práci stále nachází radost, inspiraci i hluboký smysl.

S Evou Fošenbauerovou jsme si povídaly o jejím životním příběhu, knihách a lásce k dětem i o výstavách, tvoření a objevování krásy v každodennosti.

Kde jste se narodila a prožila mládí?

Narodila jsem se ve Slaném a od dětství jsem bydlela s rodiči, bratrem a dědou v rodinném domě v obci Hospozín. Babičku jsem žádnou nezažila, protože moji rodiče se poznali až v pozdějším věku a mému tatínkovi zemřela maminka, když měl jít do první třídy. Protože děda Jaroslav a otec Jiří byli povoláním zahradníci, měli jsme velkou zahradu, kde jsme museli všichni pomáhat. Na jaře se pikýrovala sadba do pařenišť, pomáhali jsme s vytrháváním plevelů, rytím, hrabáním záhonů a zatravněných ploch, úklidem sena pro domácí zvířata. Prasata, kozy, ovce, slepice, krůty, husy… Jako malé dítě jsem byla „husopaska“, ale musím se přiznat, že když jsme vyhnali s bratrem husy na pastvu na pole a měli je hlídat, často přišly napasené husy samy domů, protože jsme stavěli z balíků slámy a dalších přírodních pokladů velkolepé bunkry, kde jsme s dalšími kluky od sousedů „mastili karty“ nebo dělali praky a oštěpy k dalším klukovským hrám.

Do základní školy jsem začala chodit v Kmetiněvsi, vesnice 1 km od Hospozína. Chodili jsme všichni samozřejmě pěšky. Do školy jsem chodila moc ráda, ale protože kluci zlobili, říkala jsem, že bych nikdy nechtěla být učitelka :-)

V Kmetiněvsi bylo jen pět tříd, proto od šesté třídy jezdily všechny děti z okolních vesnic autobusem do Velvar. Také ve Velvarech jsem byla pilnou žákyní a mým oblíbeným předmětem byl český jazyk a přírodopis. Po ukončení ZDŠ jsem jezdila do Slaného na střední školu Gymnasium Slaný, kde jsem byla na přírodovědné větvi. Druhá možnost studia byla humanitní větev.

Po čtyřech letech studia byla maturita. Protože jsem vždy ráda přednášela básně, recitovala jsem i na zahájení maturitního plesu. Na ples jsme se učili Českou besedu.

Už tehdy jste začala zkoušet psaní?

Ano, v době studií jsem psala své první literární texty a zúčastnila jsem se soutěže Českého rozhlasu Zpíváme se Studiem mladých. Můj text o hoře Říp byl zhudebněn a celkem deset textů pak bylo poprvé prezentováno na koncertě v divadle v Táboře. Jeli tam tehdy všichni autoři textů, hudby a zpěváci na živé vysílání do rozhlasu.

Jinak jsem psala příběhy o lidech, básničky a také povídky podle Šimka a Grossmanna, které tehdy dávali v televizi.

Kdy jste začala pracovat s dětmi?

Vlastně hned po maturitě na gymnáziu. To se náhodou uvolnilo místo v mateřské škole v mém bydlišti a já tam nastoupila jako nekvalifikovaná učitelka. Druhou maturitu jsem měla při nástavbovém studiu na Střední pedagogické škole v Praze. Na doby studií v Praze také moc ráda vzpomínám, protože jsem poznávala pamětihodnosti Prahy, chodila do divadel a na další kulturní akce. Maturitní ples jsme měli v Lucerně.

Do mateřské školy jsem se vrátila a učila jsem tam dlouho, ačkoli jsem se pak z Hospozína odstěhovala do Zlonic. Byla jsem tam také 22 let ve funkci ředitelky. Další roky jsem učila a pak bydlela ve Smečně, a to už jsem měla po svatbě příjmení Fošenbauerová.

Jak dlouho už žijete v Podbořanech?

Sedm let. Protože jsme si nechali s manželem v Podbořanech postavit nový dům, odstěhovali jsme se v únoru 2018 do Podbořan a já hned nastoupila do Mateřské školy Bratří Čapků jako asistentka. Byla to tehdy dost rychlá akce: v neděli stěhování a v pondělí nástup do práce.

Jak se jmenuje vaše nejnovější knížka a co vás inspirovalo právě k tomuto formátu?

Poslední kniha je Rok s pohádkami, hádankami a říkadly, která vyšla v nakladatelství Portál Praha v roce 2020. Vždy záleží na tom, jak se autor dohodne s nakladatelstvím a o jaké knihy je na trhu zájem. Jinak do všech svých knih promítám svoji práci učitelky a je tam to, co běžně učím děti. Mám ráda souvislosti a návaznost ve vzdělávání. Takže motivací bývá pohádka, následuje říkanka, hádanky, písnička, omalovánky či jiné výtvarné činnosti, matematické představy. Při opakování a využívání všech smyslů si děti vše procvičí a lépe zapamatují.

Máte za sebou několik dětských knížek - Pohádky a hry z kouzelné skříně, Šimonovy pracovní listy, Parádivá žížala, Veselý rok s pohádkami, Rok s pohádkami, hádankami a říkadly... Která z nich je vám osobně nejbližší a proč?

Nejraději mám asi pohádkovou knihu „Pohádky a hry z kouzelné skříně“. Když jsme se seznámila s ilustrátorkou Renatou Frančíkovou a ta zjistila, že píšu pro děti v mateřské škole svoje pohádky a básničky, přinesla mi obrázek skříně se skřítkem, abych něco napsala… V knize je tedy skřítek, který má své pohádky a stará se o ně. Jsou tam pohádky, které mají autobiografické prvky. Moje zážitky z dětství, z rodiny, ze školky.

Protože jsem ve mateřské škole ráda dělala pro děti čarodějnici Evelínu, je to vlastně pohádka o mém vztahu k lidem. Vždy jsem chtěla ostatním pomáhat a něco je naučit. Takže i jako učitelka mám práci, která mě baví a naplňuje. Neumím si představit, že bych dělala cokoli jiného. Těším se na děti, co si pro ně vymyslím nového, aby je to zajímalo a bavilo. Proto všechny mé knihy mají další činnosti s dětmi, které není pro mne těžké vymyslet: pohybové hry, soutěže, hádanky, říkanky.

Jak jste se v Podbořanech zabydlela a co vás na tomto kraji oslovilo nejvíc?

Zabydlela jsem se tady velice rychle. Hned v prvním roce jsem uspořádala v muzeu výstavu a pokračovala v dalších letech. Poněkud problematické období nastalo v důsledku covidu 19, kdy už jsem měla připravené v rámech fotografie a dva roky musely počkat, než proběhla vernisáž výstavy v kulturním domě. Trochu mne mrzí, že na kulturní akce chodí méně lidí, než jsem byla zvyklá na výstavách ve Velvarech, Smečně nebo ve Slaném. Ve Slaném byla v neděli 25. května vernisáž výstavy fotografů a tam jsem také vystavila svoje fotografie.

V tomto kraji mám ráda památky, už kdysi jsem tady byla se svými dětmi v zámku Líčkov, na rozhledně v Kryrech, v Krásném Dvoře a jinde.

Kam nejraději vyrážíte na procházky, výlety?

Ráda poznávám nová místa a ráda se vracím na místa, která znám.

Pokud mám na prázdninách svoje vnoučata, která bydlí ve středních Čechách, jezdím s nimi na hrady, zámky, rozhledny, do muzeí a všude tam, kde mohou poznávat něco zajímavého. Také s manželem rádi navštěvujeme památky.

Někdy jste zmínila, že báseň Čekání na Malého prince vznikla už během studií. Máte v šuplíku víc takových „pokladů z mládí“?

Čekání na Malého prince – tuhle báseň mám velice ráda, protože vznikla po četbě knihy Malý princ. Vyjadřuje, že bychom si měli hrát i jako dospělí a těšit se ze všech krásných zážitků a uchovat si je ve svých vzpomínkách. Protože hezké vzpomínky jsou pro nás dar, kterého bychom si měli vážit, a pokud mám i fotodokumentaci svých zážitků, měli bychom se k nim vracet. Mám sešit, kde jsem si psala básničky, povídky…Pokud jsem měla výstavy ve Smečně, na které se přišly podívat děti ze základní školy, četla jsem jim ukázky z tohoto sešitu.

Ve školství pracujete téměř padesát let. Co podle vás dětem dnes nejvíc chybí – a co jim naopak můžeme nabídnout?

Ve školství pracuji od 25. srpna 1977. Zní to neuvěřitelně, ale práce s dětmi mne stále baví a považuji za své životní poslání stále děti učit. Dříve jsme neměli v mateřských školách kopírky, počítače a další technické vymoženosti. Pracovní listy si učitelky obkreslovaly nebo vytvářely samy. Ale hodně jsme si s děti povídaly, zpívaly a četly pohádky. Byla spousta učebních pomůcek z Komenia, které dostávaly mateřské školy v celé republice stejné a nebyly to pomůcky špatné. Na jejich tvorbě se podíleli odborníci, kteří ve školství pracovali.

Dnes si myslím, že je taková uspěchaná doba, kdy někteří rodiče nemají na své děti čas a trpělivost. Tím vůbec neříkám, že jsou všichni rodiče stejní. Jako učitelka poznám, kde si maminka a tatínek s dítětem hraje, povídá, zpívá, čte pohádky, prohlíží obrázkové knihy, a hlavně své dítě vychovává.

Když besedujete s dětmi, co je nejčastěji zajímá?

Děti mají velice rády, když jim učitelky povídají něco o sobě, o svých dětech, vnoučatech. Když mi moje děti chodily zahrát do školky na hudební nástroje (zobcová flétna, příčná flétna, klarinet, trubka), děti ze školky se moc těšily.

Pokud jsem měla besedy pro děti v základní škole, byly hodně zvědavé, jak píšu knihy a jak si vymýšlím pohádky. Jak mě vůbec něco napadne. Většinou je to pokračování něčeho, co jsem zažila, viděla, slyšela.

Kde vás mohou zájemci v nejbližší době potkat nebo se seznámit s vaší tvorbou – ať už literární či výtvarnou?

Letos bylo v knihovně v Podbořanech autorské čtení, ve Slaném mám na výstavě fotografie. Až bude opravený kulturní dům, mohla bych tam znovu uspořádat výstavu.

Psaní, tvorba je váš největší koníček, že? Jaké jsou ty další?

Stále něco píšu. O akcí v mateřské škole posílám články do Regionu Podbořanska. Pokud jedu na dovolenou, píšu si deník a přidávám fotografie. Stejně tak píšu, když jedu k dětem a vnoučatům, nebo když přijedou do Podbořan. Stále fotografuji, někdy dělám perokresby, které rozdávám jako dárky. Malovala jsem olejovými barvami, akvarelem, pastelkami… Mám doma spoustu svých obrázků. Píšu si pro děti básničky k týdenním tématům. Mám krásnou barevnou zahradu, aby kvetla po celý rok. Dělám to, co mne baví.

Děkuji za rozhovor. Ať se vám daří!

NETRADIČNÍ SEDMIČKA

Jakou již nežijící osobnost byste chtěla potkat? Českého básníka či spisovatele, možná Fráňu Šrámka a Karla Čapka

Vaše oblíbené zvíře? Žádné vysloveně oblíbené zvíře nemám, mám velký respekt ke koním

Vaše oblíbené jídlo? Řízek

V kolik hodin vstáváte a v kolik hodin chodíte spát? Ráno vstávám hodinu před odchodem do práce, o víkendech v létě za svítání, v zimě třeba v 9 hodin, spát vždy kolem půlnoci

Jak nejraději odpočíváte? Při práci na zahradě nebo aktivně u PS

Který z členů skupiny Beatles je vám nejsympatičtější? Bubeník Ringo Starr

V jakém státě kromě ČR byste asi dokázala žít? V žádném

PODPÁSOVÁ SEDMIČKA

Slané nebo sladké? Sladké ke kávě a jinak cokoli, co mi chutná

Čaj nebo káva? Čaj nebo kakao k snídani, káva pouze při relaxaci

Moře nebo bazén? Moře!

Kopretina nebo frézie? Kopretina a všechny další luční květiny pro holku z vesnice

Sauna nebo pára? Sauna

Euro nebo česká koruna? Česká koruna

Pes nebo kočka? Pes