Otec Aleksander Siudzik slaví sedmdesátiny. Kněz, který žije svou službu mezi námi už přes třicet let

Letos v létě slaví významné životní jubileum otec Aleksander Siudzik CSsR, kněz Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele – redemptoristů (kongregace v rámci římskokatolické církve), který již více než tři desetiletí působí v našem regionu. Ve středu 16. července oslavil sedmdesáté narozeniny a o měsíc později si připomene 51 let od svého vstupu do řeholního života.

Do noviciátu vstoupil 15. srpna 1974 v malebné horské vesnici Lomnica-Zdroj nedaleko slovenských hranic. Z původních šest-nácti mladých mužů jich čtyři dosáhli kněžství. Jeden z nich je dnes profesorem bioetiky na římské univerzitě, další působí v USA, třetí je misionářem v Polsku a výpomocným duchovním v Německu – a otec Aleksander už přes 34 let slouží v České republice, z toho 33 let v podbořanském farním obvodu. První řeholní sliby složil 15. srpna 1975. Tento den má pro něj hluboký osobní význam – právě 15. srpna, na slavnost Nanebevzetí Panny Marie, byl totiž také pokřtěn. Jak s úsměvem poznamenává, „Panna Maria mě vede celý život.“

Narodil se 16. července 1955 v přístavním městě Elbląg na severu Polska, v oblasti nedaleko Gdaňsku. Pochází z věřící rodiny, kde se víra žila přirozeně a otevřeně, i navzdory nepříznivé době. Tatínek kvůli rodinným vazbám na Západ přišel o prestižní zaměstnání a pracoval jako dělník. Maminka, ačkoliv měla vystudováno na vedoucí školních družin, nemohla kvůli víře své povolání vykonávat a zůstala doma s dětmi. Ještě donedávna, i ve věku přes 80 let, pravidelně navštěvovala syna v Čechách.

Do Československa o. Aleksander přišel v roce 1991, nejprve na Svatou Horu u Příbrami. V Podbořanech působí od srpna 1992. Tehdy byl v republice teprve krátce po pádu železné opony a začátky nebyly jednoduché. Jak sám říká, přišel tehdy na pomoc do země, kde kněží citelně chyběli – a zůstal. Již 34 let slouží v České republice a jeho jméno je dnes neodmyslitelně spjato právě s Podbořany a širokým okolím. Dnes má na starost celkem 17 farností, mnoho kostelů a kaplí – a věnuje se nejen slavení bohoslužeb, ale také katechezi, duchovní-mu doprovázení a výuce náboženství.

Na každodenní práci kněze nahlíží s pokorou a vděčností. Těší ho, když na náboženství chodí děti i mládež, s velkou láskou do-provází děti k prvnímu svatému přijímání, a radost mu přináší také setkávání mužů při katechezi. Věří, že „v kostele si každý najde něco pro své nitro a v dětech to zanechá stopy“. Mezi jeho oblíbené citáty patří slova polského kněze a básníka Jana Twardowského: Spěchejme milovat lidi – tak rychle odcházejí... zůstávají po nich jen boty a hluchý telefon.

Působení o. Aleksandera oceňují nejen farníci, ale i kolegové. Otec Vilém, kněz z liběšické farnosti, o něm říká: „Otce Aleksandera si moc vážím, jako svého blízkého kolegy a přítele a vždycky jsem obdivoval jeho zapálení pro působení v naší zemi a v našem kraji i jeho pozitivní vztah k lidem. Byla to od něj obrovská odvaha opustit všechno doma, své jistoty, svojí zemi a vydat se k nám. I když jsou nám Poláci velice blízcí, přeci jen kulturní rozdíly tu jsou a začátky jeho působení v naší zemi byly jistě těžké, protože to bylo dávno před naším společným vstupem do Evropské unie, kdy se pro naše národy změnilo a ulehčilo spousta věcí. A tak mu chci především nesmírně poděkovat za to, že tu s námi je, protože on je tu právě proto, že nás, českých kněží je málo a díky tomu může být v Podbořanech a širokém okolí kněz, který by tu jinak chyběl. Přeji mu hojnost Božího požehnání k jeho životnímu jubileu a hodně síly a zdraví do dalších let!“

Své duchovní výročí bude otec Aleksander slavit mezi svými blízkými spolubratry redemptoristy ve své rodné farnosti v Elblągu. Připomene si nejen osobní jubileum, ale i to duchovní – 51 let v kongregaci a desítky let kněžské služby.

Na závěr posílá čtenářům jedno přání: „Přeji všem hodně Božího požehnání. Kdy-bychom si navzájem víc přáli než nadávali, svět kolem nás by byl mnohem lepší.“

Otče Aleksandře, děkujeme, že tu s námi jste. Ad multos annos! – Na mnohá léta!

(až) Foto: Archiv A. Želinské