Romana Havrdová: Nejlepší výchova je láska a vzor

Pedagožka, předsedkyně podbořanské Komise pro kulturu, dobrovolnice, která pomáhá spojovat lidi napříč generacemi i zeměmi. Romana Havrdová působí na Gymnáziu a SOŠ v Podbořanech a o své práci říká, že ji naplňuje a že díky interakci se žáky neustále učí. Zapojila se také do projektů připomínajících historii volyňských Čechů a podporuje spolupráci s bývalými německými rodáky z Podbořanska.

Jste učitelka na Gymnáziu a SOŠ v Podbořanech. Co vás na práci se studenty i po 13 letech v této škole nejvíc baví?

Jsem ráda v kolektivu mladých. Podle mne je učitel ten, který se svou zkušeností a svými znalostmi předkládá studentům možnosti. Na základě jeho nasměrování se můžou posouvat dál. Je to práce kreativní, baví mě si připravovat nová témata. Nebaví mě učit látku, kterou neshledávám pro život důležitou, ale je součástí maturitní zkoušky.

Kam jste sama chodila do školy? Ovlivnil vás nějaký pedagog, který se pro vás stal vzorem?

Pocházím z Podbořan, navštěvovala jsem zde základní školu a gymnázium. Na střední školu jsem nastoupila po revoluci, výuka byla jen frontální, žáci do ní nevstupovali. Nové formy výuky jsem si hledala sama.

Benefiční koncerty, výstavy, které s žáky pořádáte, už mají tradici. Co vám na těchto akcích připadá nejcennější?

Charitativní koncerty na gymnáziu začala pořádat má kolegyně Marcela Svejkovská, později jsem začala pomáhat i já a mnohému jsem se od ní naučila. Učitel je tady v pozici pevného bodu, který stojí v pozadí, připomíná, radí, je připraven pomoci, trochu tahá za nitky, ale hlavním úkolem je, aby se žáci naučili spolupracovat, organizovat, pracovat i s tím, že také třeba někdo něco nesplní, že se mnoho věcí nepovede podle prvotního plánu. Mnozí z nich dostanou úkol, který může ovlivnit jejich další životní cestu, některé začne bavit focení akce, jiné moderování, další vytvoří plakát, oslovují sponzory apod. To je vlastně ideální podoba vzdělávání.

Co by podle vás českému školství pomohlo, aby bylo pro studenty praktičtější a propojenější s reálným životem?

Hodně o tom přemýšlím. Nedokážu navrhnout funkční koncept, k tomu mám málo zkušeností. Ráda bych navštívila školy v zahraničí a viděla jejich vzdělávací procesy, pak bych mohla říct více. Já jednoduše učím podle toho, že si představím, jak v té lavici sedím já, co by mě mohlo bavit, zda bych vydržela 6 hodin poslouchat frontální výuku. Někteří žáci to dokáží, ale je to velmi malé procento. Samé jedničky z dětí silné osobnosti neudělají. Určitě by měly mít možnost se dříve profilovat a dělat to, co je baví. Úplně nevidím smysl v přijímacích zkouškách, které stojí na těžkém testu z českého jazyka a matematiky, v tom se jiné nadání neodhalí. Děti jsou pod tlakem a k tomu se přidává obludný svět sociálních sítí, médií, konzumu, nedostatku lásky od těch nejbližších. Všichni vidíme, jak roste počet těch, kteří se sebepoškozují a mají psychické problémy. My se s nimi nemůžeme vůbec srovnávat, doba, ve které jsem vyrůstala já, není srovnatelná s dnešním tlakem společnosti. Tím vším ale nechci děti zbavit zodpovědnosti, disciplíny a hranic. Děti v nás potřebují cítit oporu, bezpodmínečné přijetí, aby měly dobrý základ a ustály vnější svět. Nyní jsme ve fázi, že se z něj hroutí.

V minulosti jste zmiňovala, že chcete „směřovat společnost k jiným hodnotám“. Daří se vám to naplňovat?

Již si přesně nepamatuji, v jaké souvislosti to bylo, ale dnes bych k tomu řekla, že mým cílem není změnit společnost, ale žít v co největším souladu sama se sebou, nepodléhat konzumní společnosti a nejrůznějším hrám na důležitost, které lidi mezi sebou hrají.

Před lety jste stála u zrodu sdružení OKAP, které přinášelo kulturu do Podbořan. Jak na to období vzpomínáte?

Sdružení jsme založily s kamarádkou Editou Langpaulovou - Šebestovou a několik let jsme aktivně organizovaly představení ochotnických divadel, nějaké akce pro veřejnost v prostoru a také ve spolupráci s kostelem Božího Spasitele v Podbořanech. Bylo to moc fajn, ale vyčerpávající, protože jsme dlouho nemohly sehnat do sdružení další posily, proto vlastně sdružení svou činnost ukončilo. S Editou jsme stále v kontaktu, ona je se svým manželem Davidem Šebestou velmi aktivní. Momentálně spolupracujeme na projektu, který zpracovává pamětnické výpovědi lidí z našeho regionu. S Davidem jsme před 2 lety podnikli také cestu za pamětníky do Německa. K dispozici máme také pamětnické výpovědi, které jsme s pamětníky natočili před několika lety se Stanislavem Sabolem ze Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel.

Jak vnímáte současný kulturní život v Podbořanech a okolí? Přibývá podle vás lidí, kteří mají chuť něco dělat?

Chci poděkovat městu Podbořany, panu starostovi a paní místostarostce, za velkou podporu kultury. Nestalo se mi, že bychom přišli s návrhem, který by nepodpořili. Velkou oporou jsou mi PhDr. V. Peksa a Hana Oktábcová z Informačního centra, jsme tým, vymýšlíme a realizujeme. Myslím, že nadšenců, kteří mají chuť něco dělat, tolik nepřibývá, ale věřím, že to naučíme další generace. Cestu vidím v tom, že budeme vzory pro mladé. Když mám možnost, beru studenty na místa zničených kostelů, zapojuji je do kulturních akcí a věřím, že v tom jednou budou pokračovat. Jen bych na vše potřebovala více času.

Nyní máme rozděláno mnoho práce, připravuje se oslava výročí 450 let od udělení městských práv. Navázali jsme spolupráci s muzeem Němců z Volyně v Linstow, dokonce se byli podívat v našem muzeu na expozici o volyňských Češích. Stále spolupracujeme s muzeem Heimatstube v Kronachu, které příští rok bude slavit 40 let od svého založení a rádi bychom se s městem Podbořany aktivně na oslavě výročí podíleli. Máme již dlouhodoběji v plánu udělat výstavu o podbořanském rodákovi, malíři Karlu Stankovi, který žil v Radebergu a pravidelně se vracel za rodiči do Podbořan, tak se nám zachovalo několik jeho kreseb. Jeho úžasná díla z města jsou uchována na zámku Klippenstein, který jsem v únoru navštívila, setkala jsem se s kurátorem těchto sbírek a chceme společně v budoucnu Stankovu práci představit veřejnosti u nás. Pro novou expozici Na křídlech RAF jsem připravila program pro školy v rámci muzejní pedagogiky, těším se, že se děti brzy přijdou podívat.

Pomáháte spolku Za záchranu kostela sv. Jiljí v Libyni, který dává nový život krásné památce. A dobrovolničíte nejen tam. Co vás na té práci těší nejvíc?

Manželé Kantovi, rodiče projektů v Libyni a v okolí, nesmírně obdivuji, jsou to moji přátelé a zažili jsme spolu krásných asi už skoro 20 let spolupráce. Při záchraně kostela muži pracovali fyzicky, ženy krášlily a vymýšlely a já jsem jim v doprovodu tehdy mých malých dětí vařila. Byla to krásná setkání a pro náš region vzniklo něco unikátního. Nadále se setkáváme a Jitka a Richard Kantovi mají stále v rukávu plno úžasných nápadů. Pokud to tedy shrnu, baví mě čas strávený s lidmi, kteří mají podobné životní priority a se kterými můžu tvořit smysluplné věci.

Vedla jste výtvarné kurzy pro dospělé, zpíváte ve sboru Egeria. Máte ještě čas na vlastní umělecké vyžití?

Velmi málo, tak ráda bych si sedla a malovala. Někdy chodíme fotit do přírody s mou kamarádkou malířkou Janou Šindelářovou, ale také už jsme delší dobu nebyly.

Co vám osobně dává umění – ať už výtvarné, nebo hudební?

To je prostě zdroj života, možnost kreativity, něco, co nám bylo darováno. Nedávno jsem byla na nádherném koncertě Západočeského symfonického orchestru, vibrace z hudby vás úplně prostoupí, je to taková nabíjející koupel a lze to zažít jen naživo, zprostředkovaný záznam hudby je krásný, ale už tam není ten aktuální náboj. Podobně to vnímám na koncertech Egerie, prostory kostelů, které rozezvučí hlasy, má to velkou sílu. Zároveň je zpěv léčivý.

Daří se vám skloubit všechny vaše role – učitelku, organizátorku, zpěvačku, maminku?

Daří, ale na každou roli bych potřebovala ještě více času ?. Mám skvělé děti, Jonáše a Johanku, už si začínají žít svůj život, tak si vážím toho, když jsme spolu.

Co pro vás znamenají Podbořany?

Narodila jsem se v Podbořanech, mám zde rodinu, mnoho přátel a zděděný hezký dům, nezvládla bych život ve velkoměstě, to jsem si chvíli vyzkoušela v Bratislavě a v Praze. Jsem zvyklá na maloměsto, kde mám možnost se za humny dostat do přírody. Baví mě má práce, na gymnáziu máme skvělý tým a fajn děti, jsme malá škola, opravdu škola rodinného typu, což mi velmi vyhovuje. Pokud se vyjádřím z pozice historika, tak žiji na místě, kde dějiny zanechaly hluboké bolestivé šrámy a kde je stále co objevovat a zachraňovat.

Když se ohlédnete, co považujete za svůj největší profesní nebo osobní úspěch?

Že jsem se vrátila sama k sobě, dlouhou dobu jsem se vůbec nevnímala a jen se rozdávala kolem.

Je něco, co byste ještě ráda uskutečnila nebo si splnila v blízké době?

Chci pokračovat v některých aktivitách, které dělám, a přestat s těmi, které jsou pro mě vyčerpávající. Ráda bych více cestovala s mými dětmi i s přáteli. Také chci pracovat v užším kruhu lidí, kdy bychom se zaměřili na odbourávání stresu z našeho života, uvědomovali si, jaké vzorce chování jsme se naučili, zda je chceme vidět a podobně.

Děkuji za rozhovor. Ať se vám daří ve všem, čemu se věnujete.

PODPÁSOVÁ SEDMIČKA

    1. Vzpomínáte si na svou první pětku ve škole? Ne, ale v první třídě jsem prý hrozně psala, maminka mi dělala různé pomocné linky, které jsem ignorovala.

    2. Co vás dokáže spolehlivě vytočit během pěti sekund? Když náš pes vběhne do chodby, kterou jsem zrovna vytřela.

    3. Kterou školní povinnost byste nejraději zrušila jedním lusknutím? Tak třeba délku vyučovací hodiny 45 min, je to stresující...

    4. Co je vaše skrytá slabost, o které málokdo ví? Nevím, jestli to mám prozradit. Dokážu rychle poznat, jaký člověk ve skutečnosti je, nakolik je upřímný.

    5. Kdy jste naposledy řekla „už toho mám dost“ – a stejně šla dál? Když jsem v práci řešila psychické obtíže dětí, tam nad tím nemůžete mávnout rukou, potřebují, abyste tam pro ně plně byli a respektovali je.

    6. Jaké drobné pravidlo porušujete nejčastěji? Dnes půjdu brzy spát.

    7. Co vás dostane „do kolen“ v dobrém slova smyslu? Ráda se směji a vtipkuji, takový vtipálek je můj taťka, zdědila jsem to. S kamarádkami máme záchvaty smíchu. Dělám si legraci i při vyučování a těší mě, když studenty rozesměji. Nedávno jsem se zasmála nad odpověďmi v písemné práci. Zadání: Přelož do současné češtiny název duchovní písně Hospodine pomiluj ny. Odpověď studenta: Hospodine (Bože) pomiluj ji.

NETRADIČNÍ SEDMIČKA

    1. Jaká barva vystihuje vaše aktuální životní období? Lila.

    2. Kdybyste měla popsat své děti jedním slovem, jaké by to bylo? Dar.

    3. Co vás naposledy rozesmálo úplně spontánně? Když mi syn včera vyprávěl, že psal olympiádu z dějepisu, ale na výsledkové listině nebylo jeho jméno, ale byl tam nějaký J. Hrouda.

    4. Kdy se cítíte nejvíc „doma“? Teď.

    5. Jaký zvuk máte nejraději? Zvuky vody (kromě kapajícího kohoutku).

    6. Kdybyste měla volný celý den jen pro sebe, jak by vypadal? Šla bych na Kozí hřbet, Mlýnský kopec, Rubín nebo k lípě do Nepomyšle. Dívala bych se do krajiny, propojila se se zemí, vykoupala se v rybníce a večer bych se dívala do ohně a na hvězdy.

    7. Které lidské vlastnosti si na druhých nejvíc vážíte? Otevřenost, čestnost, pokora.