Pro nevidomého člověka nejsou největší bariérou obrubníky, ale lidé

Rozhovor s Miroslavou Mečířovou ze Žatce jsme domlouvaly na den, kdy se město zahalilo do sněhu. Chodníky, obrubníky, schody i silnice se proměnily v neviditelnou past. Zvlášť pro člověka, který se nemůže spolehnout na zrak. Paní Mečířová dnes čeká na nového vodicího psa a i ten by ve sněhu měl omezené možnosti. Cestu domů jsme proto absolvovaly spolu. Ve sněhu jsem si zkusila vnímat město jejíma očima a uvědomila si překážky, které běžně bez povšimnutí obejdu, jako jsou popelnice uprostřed chodníků, vysoké obrubníky nebo díry v dlažbě.

• Můžete se čtenářům představit? Jak dlouho žijete v Žatci a čím se živíte?

V Žatci žiji od roku 1998. Živím se jako masérka.

• Narodila jste se tedy jinde. Co vás přivedlo právě do Žatce?

Původně jsem z jižní Moravy, od Veselí nad Moravou. Manžel byl voják z povolání, takže jsem taková náplava.

• Jak jste se dostala k masážím?

Co se povolání týče, moc jsem na výběr neměla. Odmalička jsem zrakově postižená, chodila jsem do školy pro slabozraké a tam jsme měli na výběr stát se čalouníkem, knihařem nebo jít na gymnázium, na které jsem ale já neměla. Lákalo mě zdravotnictví, protože maminka je zdravotní sestra, tak jsem si zvolila masáže. Studovala jsem tehdy v Levoči na východním Slovensku.

• Co vás na této práci nejvíc baví?

To, že mohu pomáhat lidem. Jsem ten typ, který raději třikrát pomůže někomu jinému, než aby si sám řekl o pomoc.

• Jak se vám v Žatci žije z pohledu nevidomého člověka?

Já nejsem úplně nevidomá. Jsem prakticky nevidomá a Žatec už mám hodně „prošlápnutý“. Jsou tu ale věci, které nám nevidomým nepomáhají. V poslední době hlavně moderní vymoženosti, jako je digitalizace a přihlašování přes tlačítka, jako třeba na poště nebo samoobslužné pokladny v supermarketech.

Naštěstí už někde pochopili, že nemohou zavřít všechny klasické pokladny a nechat jen samoobslužné. Já jsem konkrétně byla hodně nepříjemný zákazník, protože jsem si pokaždé vynutila, aby někdo k pokladně přišel. Pro mě je to nepřekonatelná překážka.

• Samoobslužné pokladny nejsou uzpůsobené pro nevidomé? Třeba na zvuk?

Ne, bohužel.

• Co vám ve městě funguje naopak dobře?

Teď mě hned nic konkrétního nenapadá. Existuje systém ozvučení pro nevidomé, kdy mám vysílačku a po zmáčknutí by mě zvukové majáčky měly navigovat. Říct, v jaké jsem ulici, u jaké budovy nebo kde je vstup. Já jsem to ale nikdy nepoužila.

V Žatci jsem jen slyšela, že si nevidomý může zavolat a někdo mu to spustí. Ve větších městech, třeba v Praze, to funguje automaticky. Možná jste někdy zažili, že stojíte na zastávce a tramvaj začne hlásit své číslo a směr – to znamená, že tam někde v davu stojí nevidomý, který si to zapnul.

• Narážíte tedy spíš na problémy?

Hlavním problémem je lidský faktor. Lidé tady nejsou moc všímaví. Jinak se ale město snaží být bezbariérové, což je fajn.

Napadá mě třeba přechod u nemocnice, kde dělali nové veřejné osvětlení a lampu umístili přesně doprostřed dlažby s vodícími liniemi. Člověk pak přechází rovně a rovnou narazí do sloupu.

• Pohybujete se po Žatci spíš po osvědčených trasách, nebo vám nevadí jít i novou cestou?

Nevadí mi to, Žatec mám opravdu hodně prošlápnutý. Problémem jsou překážky, jako třeba špatně zaparkované auto na chodníku, kdy nevím, z které strany ho obejít. A to je zase ten lidský faktor.

• A pak, když jsou nějaké výkopy a rekonstrukce…

Ano, to jsem měla poslední roky veselé, protože bydlím na Husovce.

• To se asi většinou nemyslí na nevidomé, když se dělají můstky a ohrazení…

Vůbec. Jednou mi dokonce pomáhal pán, když tam stála nastartovaná Tatra, dodávka s otevřenými dveřmi a uvnitř seděl pracovník stavby. Já vůbec netušila, kudy projít. Ten pán mě provedl a dokonce u té dodávky zabouchl dveře. Ale aby vystoupil řidič a řekl, kudy jít…

• ...nebo se alespoň omluvil…

To vůbec.

• Máte v Žatci „kritická místa“, kde se necítíte bezpečně?

Kritický je každý přechod. I když naznačím, že chci přejít – tedy zvednu bílou hůl – reaguje až třetí nebo čtvrté auto. Učili nás, že stačí hůl zvednout a můžeme jít, ale to bych si v Žatci rozhodně netroufla.

• Jak vnímáte chování řidičů?

Velmi málokdy někdo zastaví. Když jsem měla psa, bylo to lepší. Lidé si ho chtěli prohlédnout. Jakmile jsem byla bez psa, nikdo nereagoval. Na hůlku nereaguje téměř nikdo.

• Jaký je nejlepší způsob, jak nabídnout nevidomému pomoc?

Oslovit ho a zeptat se. Ne ho chytit za ruku a táhnout přes přechod, což se mi také stalo. Když se někdo zeptá: „Mohu vám nějak pomoci?“, odpovím buď ano, nebo ne. Je to o komunikaci a nebát se oslovit. Naštěstí je v Žatci dost ochotných lidí, kteří v nouzi pomůžou. Jak se říká, všude je chleba o dvou kůrkách a všude jsou dobří i zlý.

Vodicí pes byl v tomhle výborný, lidé komunikovali přes něj. Problém ale byl, že měli tendenci na psa sahat a vyrušovat ho z práce. Pes se hodně soustředí, aby se mi nic nestalo. Když ale někdo začne mlaskat nebo ho volat, u královského pudla stačí úsměv a on už se chce mazlit. To je nebezpečné, protože pak můžu špatně došlápnout.

• Jaký je tedy nejlepší způsob?

Ideální je si psa vůbec nevšímat. A taky bych měla vzkaz pro majitele pejsků. Ráda bych je požádala, aby si své mazlíčky při setkání s námi drželi u sebe a nedovolili jim vodicího nebo asistenčního psa rušit při práci.

• Co lidé dělají v dobré víře, ale nevidomým to spíš komplikuje?

To, že mě chytí za ruku a chtějí mě někam odvést. Nebo, a to už se mi osobně nestalo, že chytnou vodicího psa za obojek a táhnou ho. To se opravdu nesmí.

• A když třeba někdo přistoupí zezadu…

To se mi stalo v Kauflandu. Pes seděl u nohy a zezadu přiletěla paní a začala ho hladit. Naštěstí byl klidný, ale já jsem se strašně lekla. K žádnému psovi se nesmí přistupovat zezadu. Paní se hájila tím, že je taky pejskařka.

• Tohle nepochopím…

Přesně tak. A když jsem se ozvala, byla jsem označená za přecitlivělou.

• V čem pejsek pomáhá nejvíc?

Uvědomila jsem si to nejvíc po jeho smrti. Najednou jsem viděla, kolik je na chodnících děr, obrubníků a rozbitých dlaždiček. Pes vás před překážkami zastaví, vyhledá přechody, dveře, schody,...

Když mu dám povel „dveře“, najde vstup. V lékárně mě dovede k okýnku, stejně tak na poště nebo na úřadě. U schodů mi dává jasné signály. Když jdeme nahoru, položí přední packy na první schod, při schodech dolů zůstane stát a čeká, až se zorientuji.

S vodicím psem je chůze klidná a bezpečná. Když jdu bez něj, i se zbytky zraku, je pro mě problém třeba malé dítě, které mám v místě, kde nevidím vůbec. Naštěstí jsou děti slyšet, ale mrzí mě, že málokterý dospělý na bílou hůl reaguje a dítěti řekne, aby šlo stranou.

Právě proto jsem s mým pudlíkem Ashleym chodila do školek a dětem ukazovala, co vodicí pes umí a jak se k nevidomému chovat. O to víc mě překvapilo, že se o tom na školách zřejmě moc nemluví. Jednou jsem na schodišti málem narazila do dvou mladých slečen. Naštěstí jedna ze slečen něčím zašustila, takže jsem zareagovala. Jinak bych je převálcovala. Přitom jsem měla v ruce bílou hůlku. Když jsem se jich zeptala, jestli vědí, co ta hůl znamená, nevěděly. Říkala jsem si, že to snad není v dnešní době ani možný.

• Jak dlouho jste měla vodicího pejska?

Osm let.

• Je stanoveno, jak dlouho může pes vodicím psem být?

Pejska si můžu nechat do dožití, ale obecně se říká, že by měl pracovat zhruba osm až devět let, potom jde většinou do „důchodu“. Můj Ashley bohužel zemřel kvůli nemoci přenesené klíštětem. Bylo mu deset let, měla jsem ho od jeho dvou.

• Jak dlouho trvá, než si s vodicím psem vytvoříte sehranou dvojici?

Celý proces je dlouhý. Samotný výcvik trvá rok a půl až dva roky. Štěňata jsou buď z vlastních chovů, nebo od chovatelů a od půl roku do roku a půl jsou u předvychovatelů. Pravidelně se setkává s hlavními trenéry a pokud štěně projde celým procesem a neprojeví se u něj žádné lovecké pudy – většinou jde o labradory, retrívry nebo border kolie – ani výrazná agresivita či naopak bázlivost, může pokračovat dál. Pes musí být vyrovnaný, nesmí být příliš bázlivý ani přehnaně hravý. Vybrat takového jedince je velmi náročné.

Právě kolem roku až roku a půl, kdy se psi dostávají do puberty, se jich hodně vyřazuje, protože nezvládnou svůj temperament. Zhruba z deseti štěňat projdou třeba jen tři, kteří pak nastupují na samostatný výcvik – buď jako asistenční psi k vozíku, nebo jako vodicí. Samotný výcvik trvá přibližně půl roku až osm měsíců.

Už v jeho průběhu za psem dojíždím, abychom mezi sebou navázali kontakt. Já jsem znovu chtěla královského pudla, který potřebuje blízký kontakt s člověkem víc – labradora si, obrazně řečeno, „koupíte za buřta“, u něj to takový problém není. Když se ale pudlík na člověka naváže, vzniká velmi silné pouto. Poté, co si ho vezmu domů, trvá alespoň tři měsíce, než najdeme společné tempo a pejsek si uvědomí, že už u mě bude natrvalo.

• Stalo se vám někdy, že vás pes „zachránil“ před nebezpečnou situací ve městě?

To úplně ne, protože on na překážku vždy upozorní. Je totiž naučený neuposlechnout v případě, že bych mohla přijít k úrazu. Kdybych mu dala povel, na který musí zareagovat, a byla tam překážka, postaví se mi šikmo před nohy. Já už pak vím, že tudy ne, dám mu jiný povel a on mě vyvede.

Je také naučený rozpoznat výškovou překážku. Když je třeba větev, která by mě mohla praštit do čela, pejsek se mi postaví před nohy a já si buď hůlkou nahmatám prostor nad hlavou a sehnu se. Když je to závora nebo vykopaná díra, obejde to se mnou.

• Zmiňujete povely. Kolik jich vodicí pes umí?

Měl by umět šedesát povelů. Rozlišuje třeba schody a eskalátory. „Okýnko“ znamená bankomat nebo okýnko na úřadech. Já jsem snad ani všechny povely nepoužila.

• A co doma? Dá se pejsek použít jako „podej mi“, „přines mi“?

Když mi něco spadne, tak mi to podá. Aby mi něco přinesl, to by se asi dalo naučit.

• Třeba kdyby uměl povel „najdi klíče“. To by se hodilo, ne?

To by se hodilo. Řeknu trenérce, ať ho to naučí (smích).

• Má vodicí pes někdy „volno“ a může se chovat jako normální pes?

Má. Proto jsou občas lidé zmatení, že někdy mě pes vede a někdy jdeme do parku jen na vodítku. Ale s Ashleym jsme byli už tak sehraní, že i na tom vodítku mě vedl, když byla nějaká překážka.

• Jinak ho máte na čem?

Na speciálním postroji, který je bílý, kožený a nahoře má takový zvláštní úchyt, přes který vnímám, kam se pes otáčí a dívá.

• Má na sobě nějakou značku?

Má postroj a nahoře má napsáno „vodicí pes“. Měla jsem i ušitý postroj, na kterém bylo napsáno: „vodicí pes, pracuji, nerušit“. Ale nikdo to nečetl.

• Až dostanete nového pejska, chystáte se zase navštěvovat besedy ve školkách, případně na školách?

Určitě, není problém. Možná ale až od příštího září, až se s novým pejskem sžijeme.

• Co byste si přála, aby si o vás lidé po tomto rozhovoru zapamatovali?

Já to nechci vztahovat jen k nevidomým, ale přála bych si mezi lidmi větší toleranci a ohleduplnost. Aby vnímali, co se kolem nich děje. Pro mě je třeba katastrofa, když začnou po chodnících jezdit koloběžky a elektrokola, to mám opravdu velký strach.

A přála bych si, aby bylo víc osvěty ve školách. Samotnou mě totiž překvapilo, jaká je mezi lidmi nevědomost o tom, jak se chovat k nevidomým. Rozumím tomu, že v 80. letech, kdy jsme byli na internátu tak trochu „schovaní“, aby o nás společnost moc nevěděla, se s nevidomým člověkem mnoho lidí nikdy nesetkalo. Dnes se ale pohybujeme mezi lidmi docela běžně a stejně vůbec netuší.

Jeden pán se mě dokonce zeptal, jak se mi s tou hůlkou chodí. Odpověděla jsem mu, že dobře, že mi pomáhá. A on se zeptal, jestli bych neměla mít náhodou dvě. Myslel si, že to jsou hůlky na nordic walking.

Závěrečný odstavec

Také by lidé měli vědět, že ne každý, kdo má bílou hůlku, je stoprocentně nevidomý. Stačí, když má člověk zúžené zorné pole – do dálky vidí dobře, ale nemá periferii. Já mám degeneraci sítnice, kdy na střed nevidím, periferii trochu ano, ale pod nohama mám úhel, kde mám pocit, že tam nic není.

Existují také pruhované červeno-bílé hůlky, které znamenají, že má člověk kromě zrakového postižení i problém se sluchem.

Děkuji za rozhovor.

Hedvika Mašková