„Bylo to hustý, že si mě vybrali.“ Studentka práv popsala cestu k darování kostní dřeně

Lucie Rodová ze Žatce je studentkou práv a pravidelnou dárkyní krve. Do registru dárců kostní dřeně se zapsala spíš spontánně a už po několika měsících jí zazvonil telefon. V rozhovoru popisuje, jak probíhá výběr dárce, samotný odběr i to, proč by se lidé neměli zápisu do registru bát.

    • Můžete se prosím na úvod krátce představit?

Jmenuji se Lucie Rodová. Jsem studentka a pocházím ze Žatce.

    • Co studujete?

Studuji práva v Praze.

    • V jaké jste fázi studia?

Jsem ve čtvrtém ročníku, takže už mám skoro hotovo. Studium je pětileté, chybí mi ještě rok a půl.

    • Co vás na oboru nejvíc baví? Proč jste se rozhodla zrovna pro práva?

Chtěla jsem pomáhat lidem, ale medicína mi nikdy blízká nebyla. Spíše jsem tíhla k humanitním oborům.

    • Naplňuje studium vaše očekávání? Už si vybíráte zaměření?

Asi ano, jsem spokojená. Člověk si zaměření úplně nevybírá. Práva vystuduje a pak se teprve profiluje někam dál. Všichni studenti si musí projít stejnými předměty.

    • A máte už nějaké vize?

Ještě nevím.

    • Přejděme tedy k tomu, co mě nejvíc zajímá. Jak dlouho jste byla zapsaná v registru potenciálních dárců, než přišla nabídka darovat kostní dřeň?

Nebyla jsem v registru dlouho, řekla bych, že asi osm měsíců. Bylo to docela rychlé.

    • A jak to funguje? Člověk musí pravidelně chodit darovat krev?

Ani nemusí. Zapsat se může kdykoli. K registraci stačí malý vzorek – buď krev, nebo stěr ze slin. Na základě toho je člověk zapsán do systému jako potenciální dárce kostní dřeně.

    • Vy jste pravidelnou dárkyní krve?

Ano, ale jak jsem říkala, není to podmínkou. Krev daruji pravidelně už od osmnácti let.

    • Zaregistrovala jste se spontánně, nebo vás k tomu někdo přivedl?

Když chodíte darovat krev, bývají tam letáčky, které lidi vyzývají k zápisu do registru potenciálních dárců kostní dřeně. Snaží se hlavně oslovit mladé lidi, protože ti v registru vydrží dlouho. Pro registr je lepší mít zapsaného mladého člověka než staršího. Z českého registru vás po padesátce vyřadí. Do Českého národního registru mohou vstoupit lidé od 18 do 35 let.

Člověk navíc musí být opravdu zcela zdravý. U mladých lidí je větší pravděpodobnost vitality než u starších. Problémem může být třeba vysoký krevní tlak nebo jiná závažná onemocnění.

    • Jak jste se dozvěděla, že jste vhodná dárkyně?

Zavolala mi paní z registru. Byla jsem zrovna na výletě v Praze s kamarádkou a byla jsem v obchodním domě, když mi volala, že jsem vybraná. Zatím to ale bylo ve fázi, že nás bylo víc vhodných adeptů. Ptala se mě, jestli jsem stále zdravá a zda se u mě něco nezměnilo.

    • Byl pak potřeba ještě váš konečný souhlas nebo se tím, že je člověk v registru zavazuje, že kostní dřeň darovat musí, pokud je zcela zdráv a vyhovující?

Člověk může couvnout. Až do poslední minuty si to může rozmyslet. Není to nic závazného, ale samozřejmě čím dřív to řekne, tím je to lepší. Přeci jen jde o záchranu života člověka, který už s pomocí počítá.

    • Jak to po telefonátu probíhalo dál?

Musela jsem podstoupit opravdu hodně vyšetření. Pořád jsem chodila k doktorům. Dělaly se hlavně testy shody, jestli jsme skutečně stoprocentně kompatibilní. Absolvovala jsem také vyšetření na různá onemocnění, rentgen plic a další testy.

    • V čem všem musí být shoda?

Tomu jsem vlastně úplně nerozuměla. Lidé ani nemusí mít stejnou krevní skupinu, důležitá je spíš shoda DNA.

    • Když vám zavolali, měla jste hned jasno nebo jste byla na pochybách?

Byla jsem trochu v šoku, ale přišlo mi to jako zajímavá výzva. Bylo to hustý, že si mě vybrali. Nečekala jsem to.

    • Pravděpodobnost asi není vysoká, že?

Není. Říká se, že z registru osloví zhruba jedno procento lidí.

    • Ale mluvíme tady o celosvětovém registru…

Přesně tak, takže jsem si říkala, že to je fakt něco. Pochybnosti přišly až později, když mi došlo, co všechno to bude obnášet, ale nakonec to dopadlo dobře.

    • Jak reagovala vaše rodina a blízcí, když jste jim oznámila, že jdete darovat kostní dřeň?

Byli z toho taky nadšení. Ségra je totiž také v registru. Myslím si ale, že se máma trochu bála.

    • To je důležité vysvětlit. Vaše sestra je vaše dvojče. Jak to, když je také v registru, ona oslovena nebyla?

To nás taky fascinovalo a vůbec jsme to nechápaly. Nejsme sice jednovaječná dvojčata, ale myslela jsem si, že na začátku oslovují všechny, kteří se alespoň částečně shodují. Čekala bych tedy, že zavolají i jí, ale nestalo se.

    • Jak samotné darování probíhalo – změnilo se něco oproti tomu, co jste si původně představovala?

Je víc způsobů, jak darovat. Buď se kostní dřeň odebírá přímo z pánve, což už se dnes moc nedělá. Člověka uspí, zavedou injekci do pánve a odeberou dřeň. To je ale starší metoda. Dnes se to většinou dělá z krve. Krev člověku cirkuluje přes speciální přístroj, kde se kostní dřeň oddělí. Předtím jsem si musela píchat injekce, aby se kostní dřeň do krve uvolnila.

    • Netrvalo to tedy jen jeden den?

Čtyři dny jsem si píchala injekce. Pak pro mě přijela sanitka a odvezla mě do Všeobecné fakultní nemocnice v Praze na Karlově náměstí. V České republice jsou totiž jen dvě místa, kde lze kostní dřeň darovat.

Většinou se odběr provádí tak, že se napíchnou obě ruce a krev cirkuluje mezi nimi. Jenže když člověk nemá úplně dobré žíly, musí se zavést katetr do stehenní tepny a krev cirkuluje přes něj. Já vhodné žíly neměla, takže mi museli zavést katetr, což byla ta horší varianta, které jsem se obávala. Kvůli tomu jsem musela zůstat v nemocnici do dalšího dne, aby se vše zahojilo.

    • A rekonvalescence proběhla v pořádku?

Víceméně ano. Noha mě ale bolela. Pak jsem byla ještě asi třikrát na kontrolách u lékařů. Teď budu chodit každý rok na celkovou kontrolu. Říkali mi, že je to vlastně skvělé, protože budu mít každý rok potvrzení, že jsem zdravá. (smích)

    • Měla jste z něčeho konkrétně strach?

Největší strach jsem měla právě z katetru, ale člověk to prostě vydrží.

    • Jak jste se cítila bezprostředně po odběru – fyzicky i psychicky?

Byla jsem hodně unavená, ale paradoxně mi nešlo spát. Navíc jsem měla v noze pořád zavedený katetr, což nebylo příjemné. Ležela jsem také na oddělení s onkologickými pacienty. Mohly za mnou chodit i návštěvy.

Taková ta radost z toho, že jsem darovala kostní dřeň, přišla až později.

    • Věděla jste od začátku, komu konkrétně pomáháte? A jaká je jeho diagnóza?

To se vůbec neví. Těsně před odběrem, v den zákroku ráno, mi řekli pohlaví a věk příjemce. A když mi vytahovali katetr, zaslechla jsem, jak se doktorka baví se sestřičkou, že šlo o paní z Francie.

    • A věk té paní?

Okolo padesáti let.

    • Je možné, abyste se s paní nějak spojila? Dají vám kontakt?

Řekli mi, že pokud se vše povede, paní přežije a bude se třeba za rok cítit lépe, může napsat děkovný dopis, ale pouze anonymní. V registru se hodně hlídá, aby informace nebyly příliš konkrétní.

    • Ona se tedy může propojit s vámi, ale vy s ní ne? K tomu jste taky dávala souhlas?

Přesně tak. Říkala jsem, že pokud mě bude chtít kontaktovat, klidně může.

    • Kdyby byla potřeba vaše kostní dřeň znovu – třeba pro jinou nemocnou osobu – bylo by možné, abyste darovala znovu?

Teď už jsem z registru vyřazená. Pokud jednou darujete, vyřadí vás. Můžu darovat už jen rodině, pokud by byla potřeba, a právě této paní, protože už se ví, že máme shodu a proces by netrval tak dlouho. Jsem její primární dárce.

    • Doporučila byste vstup do registru svým vrstevníkům? Proč ano, nebo proč ne?

Určitě bych to doporučila. Není to nic závazného a pravděpodobnost, že se někomu ozvou, je opravdu velmi malá. Když ale zavolají, člověk může odstoupit, a pokud neodstoupí, může zachránit život.

    • A jak jste říkala, nemusí být ani pravidelným dárcem krve. To mě přivádí na otázku, darujete po odebrání kostní dřeně stále krev?

Teď musím půl roku čekat, aby se vše vrátilo do normálu. Pak půjdu na kontrolu a až po ní se budu moct vrátit ke svému běžnému režimu.

    • S jakou pravidelností krev darujete? Kam chodíte darovat?

Jednou za tři až čtyři měsíce. Většinou daruji v nemocnici v Žatci, ale jednou jsem byla i v Praze.

    • Český červený kříž odměňuje pravidelné dárce plaketami. Máte už nějakou?

Teď budu mít desátý odběr, takže bych měla dostat bronzovou plaketu. Na konci roku mě čeká předávání.

    • Jaký vzkaz byste chtěla poslat lidem, kteří se právě teď rozhodují, zda se zapsat do registru dárců kostní dřeně?

Vzkázala bych jim, ať se určitě zapíší. Není to nic strašného a člověk může opravdu pomoct. Pomoc, kterou může nabídnout, výrazně převyšuje nároky, které s sebou nesou čas, nutné kontroly a samotný odběr.

    • Nejde jen o to, že člověk může pomoct, ale zachránit život, což je nejvíc…

Přesně tak.

Děkuji za rozhovor.

Hedvika Mašková