Příběh, který neměl zmizet. Vilém Löbl: život po záchraně

Rozhovor studentky Emy Lorencové s dcerou jednoho z Wintonových dětí.

Osudy židovských rodin z Podbořan byly dlouho málo známé. Jedním z nich je i příběh Viléma Löbla, rodáka z Podbořan, který se díky záchranným transportům Nicholase Wintona dostal před druhou světovou válkou do Anglie a přežil. Jeho dcera Carol Noble se dnes systematicky věnuje mapování rodinné i místní historie a opakovaně se do Podbořan vrací.

Studentka gymnázia Ema Lorencová s ní vedla v září 2025 rozhovor při její návštěvě Podbořan. Setkání proběhlo přímo na místech spjatých s rodinnou historií a následně v neformálním prostředí místní restaurace. Rozhovor vznikl původně jako součást ročníkové práce, nyní jej – s minimálními redakčními úpravami – přinášíme čtenářům v podobě autentického svědectví dcery o životě jejího otce.

„Život začal znovu. Dopředu, ne zpátky.“

Ptala jsem se, zda otec mluvil se svými dětmi o válce a svém dětství.

„Nikdy sám nezačínal. Neměl potřebu se k minulosti vracet. Pro něj tehdy život začal znovu a díval se už jen dopředu. Vytvořil mně a mé sestře krásný život, protože nežil v minulosti, neoživoval bolest ani těžkosti. To všechno tam bylo, ale velmi, velmi hluboko to pohřbil a začal úplně nový život,“ vypráví Carol Noble.

Dodává, že otec se o svém životě začal otevírat až tehdy, když byla starší – a i tehdy spíš na přímé otázky. Často odpovídal, že už si nepamatuje, nebo že si pamatovat ne-chce.

Vilém Löbl si po příchodu do Anglie změnil jméno na William Noble. Podle dcery byl „angličtější než Angličané“ – měl dokonalý přízvuk, vystudoval anglickou školu a lidem tvrdil, že pochází z Yorkshiru, stejně jako jeho manželka.

Kontakty s Československem a ztracená rodina

Zajímalo mě, zda si psal deník nebo zůstal v kontaktu s příbuznými.

„Žádný deník neexistoval. V Praze ale žila jeho teta s manželem. Oba byli za války deportováni do Terezína a přežili. Později jsem se s nimi dokonce setkala, ale neměli děti, takže po jejich smrti už žádný další kontakt nezůstal,“ říká Carol.

O smrti svých rodičů se podle ní Vilém nikdy nedozvěděl přímo. „V Anglii už během války věděli, že se Židům dějí strašné věci. Myslím, že to tušil od začátku. Ale nebyl žádný okamžik, kdy by mu to někdo jasně řekl. Prostě se nikdo nevrátil.“

Sourozenci rozdělení válkou

Vilém a jeho sestra Marianne se do Anglie dostali každý jiným transportem. „Každý měl jiného poručníka a bydleli daleko od sebe. Otec byl na severu Anglie, teta v Cornwallu. Nevídali se často, ale psali si dopi-sy a věděli o sobě,“ popisuje Carol.

Původně měla být zachráněna jen Marianne. Když se však situace v Praze zhoršila, podařilo se tetě zajistit místo i pro Viléma na jednom z Wintonových vlaků.

První roky v Anglii

Rodiny, které se sourozenců ujaly, byly velmi rozdílné. Marianne našla v Anglii skutečný domov. Vilém takové štěstí neměl. „Jeho ručitel mu domov neposkytl. Poslal ho do školy, později mu našel práci a ubytování. Zachránil mu život – a za to mu budeme vždycky vděční,“ říká Carol.

Vilém si do Anglie přivezl jen malý kufr a akordeon. Hudba pro něj zůstala důležitá – hrál na klavír a už ve dvanácti letech byl bubeníkem v kapele.

Návraty do Podbořan

Poprvé se Vilém Löbl vrátil do Podbořan v roce 1989, na dceřiny čtyřicáté narozeniny. „Bylo to plné obav. Co tam najdu? Co uvidím? Dům tam pořád stál, dvůr taky. Muselo to být hodně silné,“ vzpomíná Carol. Podruhé přijel v roce 2002 na pozvání města k oslavám osvobození. „Řekl, že by rád přijel. A myslím, že to pro něj hodně znamenalo.“

RAF, válka a přátelství

Vilém nejprve vstoupil do britského Královského letectva. „Byl Žid, mluvil německy a česky jen jako druhým jazykem. V RAF si našel spoustu přátel na celý život, i když vojenská služba mu nebyla úplně blízká,“ usmívá se dcera.

Vzpomíná i na historky z výcviku – nebezpečné lety, testování bomb nebo průvod vojáků, který její otec vedl s akordeonem v ruce.

Proč se už nevrátil

Po válce o návratu do Československa uvažoval. Plány však překazily rodinné okolnosti, únor 1948 i fakt, že už byl pevně zakořeněný v Anglii. „Byl to německy mluvící Žid s německým jménem. Návrat by byl plný hrozných vzpomínek. Myslím, že se rozhodli správně,“ říká Carol.

Otec, jakého si pamatuje

„Ach, milovala jsem ho nade vše. Byl pracovitý, zajistil nám krásný rodinný život. Hodně mu dlužíme,“ říká Carol o svém otci. Sama se začala věnovat historii proto, aby příběhy její rodiny nezmizely.

Carol Noble se dlouhodobě věnuje psaní a mapování historie Podbořan a osudů zdejších židovských rodin.

Zajímalo mě proto, co bylo impulzem k jejímu bádání.

„Začala jsem rodinnou historií z matčiny strany. A pak jsem si uvědomila, že o svém otci vlastně skoro nic nevím. Věděla jsem jen, že pocházeli z Československa a že byl Žid. Nikdy se o tom nemluvilo. Řekla jsem si, že to musím zjistit,“ popisuje.

Postupně se Carol, podle svých slov, stále víc utvrzovala v tom, že je potřeba pří-běhy zaznamenat. „Čím víc jsem objevovala, tím silnější byla moje potřeba všechno zapsat, aby nebyli zapomenuti. Je tak snadné, aby lidé úplně zmizeli z dějin. Nikdo jiný už nikdy neudělá takové množství výzkumu, jaké jsem udělala já,“ říká dcera Viléma Löbla.

Své bádání dnes vnímá jako závazek vůči dalším generacím. „Píšu to pro své nete-ře a snad i pro další potomky. Aby se nikdy nezapomnělo, kdo byli, co se jim stalo a jaký byl jejich život tady i v této zemi. Stala se z toho moje naprostá vášeň zaznamenat to pro budoucnost.“

Vzkaz dnešku

Na závěr rozhovoru má Carol Noble i její manžel Vick jednoduchý vzkaz: „Buďte tolerantní. Tolerance je všechno. Každý má právo být tím, kým je. O rozdílech bychom měli přemýšlet pozitivně, ne negativně, abychom spolu vycházeli a nebojovali. Respektujme právo druhých být odlišní.“