Jana Šindelářová: Barvy jsou jako řeč, které rozumím

Malířka, ilustrátorka i fotografka Jana Šindelářová z Podbořan patří k těm, pro které je tvorba přirozenou součástí života. Od prvních dětských kreseb až po současnou pestrou tvorbu, ve které se prolínají barvy, fantazie i inspirace přírodou, si postupně hledala vlastní cestu k výtvarnému umění. Dnes ji mohou lidé znát jako členku spolku amatérských výtvarníků, z výstav v regionu – v Kulturním domě v Podbořanech a nově i ve Sladovně v Žatci, kde představí průřez svou tvorbou.

V rozhovoru jsme si povídaly nejen o malování, ale i o snech, inspiraci a radosti z obyčejných věcí.

Kde jste se narodila a kde jste vyrůstala? Vedlo vás k výtvarnému umění už rodinné prostředí?

Do svých čtyř let jsem bydlela na Bouzově, přímo s krásným výhledem na známý pohádkový hrad. Mám tam v podstatě celou rodinu z tátovy strany. Poté jsme se přestěhovali do nedaleké vesnice, kde jsem strávila celé dětství. U nás v rodině malovala jen moje teta, ale opravdu krásně. Kdykoli jsem byla u ní na prázdninách, učila nás se sestřenicí malovat, a mě to moc bavilo. Vždy jsem obdivovala její obrázky, které visely všude na stěnách.

Vzpomínáte si na okamžik nebo období, kdy jste si uvědomila, že kreslení a malování je něco, čemu se chcete věnovat naplno?

Mám pocit, že jsem vždycky věděla, že chci kreslit a malovat. Kreslila jsem už na základní škole, a kresbičky rozdávala spolužákům. Moje sešity byly celé pokreslené. Plyne to postupně se mnou celý život. Šlo to ale velmi pomalu. Učila jsem se, zkoušela techniky a kreslila obrázky podle jiných ilustrátorů. Moc jsem si nevěřila. Také tehdy, ta doba byla taková, že malování nebylo právě rentabilní povolání. Což vlastně není ani dnes. Chápala jsem to, ale dlouho mi trvalo, než jsem to zpracovala.

Kdy začala vaše cesta k výtvarnu? Jak na své první výtvarné krůčky vzpomínáte?

V páté třídě k nám přišla paní učitelka do třídy, zda bychom nechtěli navštěvovat LŠU výtvarný obor. Přihlásili jsme se s několika spolužáky. Byli jsme skvělá parta. Měli jsme velmi mladou paní učitelku Zemánkovou, která nás naučila spoustu výtvarných technik, a vypěstovala v nás lásku k výtvarnu. Jezdili jsme i na týdenní soustředění, na chatu do přírody a malovali v plenéru. Chodili jsme tam až do osmé třídy. Moc ráda na to období vzpomínám.

Co jste vystudovala? Co vám tato studia dala a jak vás formovala jako výtvarnici?

Zvolila jsem školu, která měla blízko k výtvarnu a slibovala pevný základ – mediální grafiku a polygrafii v Rumburku. Vystudovala jsem obor tiskař, kde jsem poznala, jak se s kresbou a malbou pracuje dál – od fotografování a úprav až po tvorbu knih a grafických návrhů. Už na škole jsme tiskli noviny, občas se v nich objevily i moje obrázky, nebo jsem tvořila plakáty a vstupenky.

Po škole jsem nastoupila do reklamní agentury jako grafička. Tam jsem se naučila nejvíc a čerpám z toho dodnes. Byla to doba krátce po revoluci, práce bylo hodně a měli jsme velkou volnost. Jedním z prvních úkolů bylo třeba vymalovat dětský koutek v nově otevřeném Kauflandu.

Později jsem ještě vystudovala soukromou školu grafického designu v Praze, kde jsem díky propojeným ateliérům mohla nahlédnout i do tvorby hraček, loutek, šperků nebo sochařství. Hodně mi to rozšířilo obzory.

Působila jste jako učitelka výtvarné výchovy na gymnáziu. Snažila jste se studenty vést spíše k technice, nebo k vlastní kreativitě a odvaze tvořit?

To je otázka na delší odpověď. Jsem ráda, že jsem tuto zkušenost mohla mít, i já jsem se od studentů učila. Každý má vlastní osobnost a přístup, a to je potřeba respektovat. Práce s nimi mě opravdu bavila a snažila jsem se jim předat co nejvíc, včetně technik, které se dnes už nepoužívají.

Například dnešní děti už neznají kopírák – uhlový papír, nebo inkoust a zmizík. V době tiskáren si prostě jen zadají počet kopií. Učili jsme se různé techniky, ale hlavně jsem dbala na to, aby používali vlastní fantazii a nebáli se zkoušet nové věci. Myslím, že jsem je pořád jen chválila, abych v nich vypěstovala sebedůvěru a potlačila strach z prázdného papíru.

Chtěla jsem, aby věděli, že cokoli vytvoří, je správně – protože je to jejich svobodný pohled na svět.

Věnujete se celé řadě výtvarných technik – od malby a ilustrace přes fotografii až po airbrush nebo grafiku. Máte nějakou, která je vašemu srdci nejbližší?

Ono asi umění vždycky souvisí se vším. Znám lidi, kteří malují, a zároveň tvoří věnce, keramiku nebo šijí krásné věci. Když je někdo zručný a nadaný, je vlastně jedno, čemu se právě věnuje. U mě je to koníček a ráda zkouším nové věci. Když mě něco zaujme, ať už na internetu nebo na výstavě, inspiruje mě to a mám chuť si to vyzkoušet po svém, tak jak to vidím ve své hlavě.

Mám období, kdy se věnuji jedné technice a snažím se ji víc zdokonalit. Ráda maluji akrylem, hlavně zvířata – fascinuje mě pohled do jejich očí. Baví mě i odlehčený akvarel s fantazií a vtipem. Fotím si přírodu a podle fotek pak kreslím, je to rychlejší než skicovat.

Grafika zase nabízí jiné možnosti než papír, ve volných chvílích zkouším i ilustraci na tabletu. Na airbrush jsem si udělala kurz, ale brzy jsem od něj upustila. Hned po něm jsem ale malovala kamarádovi chmel na Harley Davidson – měla jsem z toho velký respekt, ale nakonec to dopadlo docela dobře ?.

Jedním z vašich snů je ilustrovat dětskou knihu. Máte už nějaký konkrétní příběh nebo autora, s nímž byste si takovou spolupráci dokázala představit?

Mám několik desítek obrázků, ke kterým bych chtěla napsat krátké pohádky. Ještě jsem to ale nezkoušela, tak ani nevím, jestli bych to uměla?. Možná by bylo lepší, kdyby je napsal někdo jiný. Měla jsem i dvě nabídky na ilustrování dětské knihy, ale obě byly o zvířátkách v lese a nejsem si jistá, jestli bych dokázala pokaždé nakreslit stejnou hlavní postavu. Nedávno jsem se seznámila s Evou Fošenbauerovou z podbořanského spolku. Má už několik vydaných knih pro děti a píše krásné příběhy i básničky. Třeba z toho vznikne nějaký společný projekt.

Inspiraci často nacházíte v přírodě. Promítá se příroda do vašich obrazů nebo ilustrací?

Ano, neustále si všímám, a pozoruji všechno kolem sebe. Zvířata, rostliny, stromy, trávy, kameny, i všechny barvy oblohy. Dívám se na tvary a kombinaci barev, a přemýšlím, jak bych to ztvárnila na některém ze svých dalších obrazů.

Do konce března vystavujete společně se spolkem amatérských výtvarníků v Kulturním domě v Podbořanech. Jak tato výstava vznikla a co na ní mohou návštěvníci vidět z vaší tvorby?

To by vám spíše zodpověděli paní Oktábcová a pan Mašín, kteří jsou hlavními iniciátory spolku. Smyslem výstavy je dát veřejnosti vědět, že spolek vznikl a chce dál rozvíjet kulturní dění v Podbořanech. Scházíme se jednou měsíčně, naše řady se postupně rozšiřují a předáváme si zkušenosti i plány na společné tvoření.

Na výstavě prezentujeme každý zhruba pět obrázků, abychom se představili. Já jsem zvolila jarní tématiku. Výstavu je možné zhlédnout do konce března a věřím, že rozhodně není poslední.

Na duben chystáte také výstavu ve Sladovně v Žatci. Co na ní plánujete představit?

Na tuhle výstavu se připravuji již dva roky, a moc se na ni těším. Tímto bych také moc chtěla poděkovat Renesanční sladovně za možnost vystavovat a obrovskou vstřícnost při organizaci. Také se mi moc líbí jejich vize, kdy upřednostňují vystavování děl regionálních umělců a podporují tak region. Představím tam od každého něco. Je to vlastně takový průřez mojí tvorbou. Návštěvníci uvidí jako hlavní téma exotická zvířata, pak také mandaly, které jsou v současné době dost populární, také nějaké fantazie, a v neposlední řadě akvarelové ilustrace pro děti.

Kde všude jste už své práce vystavovala a jaké ohlasy od návštěvníků vám nejvíce utkvěly v paměti?

Jelikož jsem spíš introvert, tak jsem dlouho moc nevystavovala. Poprvé asi před dvaceti lety v jedné prodejně v Žatci, pak vloni v Podbořanech v muzeu dětské ilustrace a v létě obrazy zvířat. Ještě jsem se zúčastnila setkání rodáků v Očihově, kde se po mých obrázcích jen zaprášilo, takže ohlas byl asi dobrý ?. Nyní vznikl Spolek amatérských malířů, a tak jsem se připojila k výstavě.

Nedávno jsem si také spočítala svá plátna a s překvapením zjistila, že jsem jich vytvořila už přes stovku. Mnoho jsem jich rozdala, ale dost se jich i prodalo, takže dnes jsou v soukromých sbírkách nejen u nás, ale i na Slovensku nebo třeba ve Skotsku.

Vedle volné tvorby se věnujete také zakázkám – malbě domácích mazlíčků podle fotografie nebo grafickým pracím. Jak vás tyto zakázky obohacují a baví vás i tato forma tvorby?

Vlastně když maluji obraz už pro někoho na prodej, vzdám se ho mnohem lehčeji, než obrazu, se kterým jsem vnitřně propojená a malovala jsem ho ze své touhy po vyjádření. Ale když maluji mazlíčky na přání, jsem ráda, že jsou pak zákazníci spokojení. Grafické zakázky už tolik nedělám, jen občas něco drobnějšího. Ale také mě to baví. Je to jiný druh tvorby, práce na počítači nebo tabletu. Jen je to větší zodpovědnost.

Když zrovna netvoříte, čemu ráda věnujete svůj volný čas?

Dost mě baví chůze a turistika. Letos jsem se přihlásila do podbořanského klubu turistů, mají zajímavé výlety, tak se těším. S jednou kamarádkou chodíme po okolí s fotoaparátem a s další jsme se pustily do sbírání turistických vizitek – vždy si naplánujeme několikadenní „maraton“ po zajímavých místech. Ráda trávím čas i na zahradě a hlídám si rovnováhu mezi prací a odpočinkem, ideálně u kávy na terase. Synové – Erik a Robin – už jsou dospělí, tak mě potřebují spíš jen v kuchyni ?.

Máte nějaký výtvarný sen nebo projekt, který byste si v budoucnu ráda splnila?

Mám v hlavě takový seznam obrazů, hlavně zvířat, které bych ještě chtěla namalovat. Také si pohrávám s myšlenkou, že bych si založila vlastní e-shop, a prodávala tam různé skládačky a vystřihovánky mnou malované. Jen je s tím spojeno tolik náležitostí, marketing, fakturace a technické znalosti, že se obávám, že bych pak na samotné malování neměla čas. V neposlední řadě je to ilustrace knihy, to by byla pro mě docela výzva a zároveň splněný sen.

Na závěr – proč by podle vás lidé měli přijít na vaši výstavu v Žatci? Co by si z ní měli odnést?

Na výstavu se určitě přijďte podívat, pokud máte rádi barvy. Barevné je to opravdu hodně. Také jsou mé malby dost detailní. Což nebyl úplně můj záměr, ale nejspíš tak o sobě zjišťuji, že jsem perfekcionista. Budu ráda, když si na chvíli uděláte čas, a v tomto kouzelném prostředí Sladovny zapomenete na své všední starosti, a odnesete si úsměv na tváři.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho inspirace do další tvorby.

PODPÁSOVÁ SEDMIČKA

    1. Tužka nebo štětec? Dříve tužka, dnes raději štětec.

    2. Ateliér doma – nebo malování venku v přírodě? Doma, kvůli všem věcem, které k malování potřebuji.

    3. Skicák plný nápadů – nebo čisté plátno? Náčrtů plná police, zbytek v hlavě ?.

    4. Káva u tvorby – nebo úplné ticho? Káva a hudba, většinou soundtracky, nejraději Barbra Streisand.

    5. Ilustrace pro děti – nebo velký obraz na plátno? Spíše plátno, ale je to hodně vyrovnané.

    6. Realita – nebo fantazie? U pláten “moje“ realita, pro děti fantazie.

    7. Tvořivý chaos – nebo pečlivě uklizený stůl? Naprostý chaos, a pak velký úklid?.

NETRADIČNÍ SEDMIČKA

    1. Kdy jste naposledy měla opravdovou radost – a z čeho? Asi před týdnem – Eva Fošenbauerová mi napsala básničky k mým obrazům.

    2. Jaké místo vás vždycky dokáže uklidnit? Lípa na Šibeničním vrchu v Nepomyšli, ten výhled a genius loci.

    3. Co vám nejvíc připomíná vaše dětství? Tvarohové koláče, chrpy a vlčí máky, zlátnoucí obilí.

    4. Jaký kompliment vás v poslední době nejvíc potěšil? Když mým synům chutná, co uvařím. A také ohlas na kurzy mandal.

    5. Kdy jste si naposledy dovolila „nic nedělat“? Včera v neděli, po turistické túře relaxační odpoledne.

    6. Co vás spolehlivě dokáže rozesmát? Můj syn Robin a jeho historky.

    7. Bez čeho si nedokážete představit obyčejný den? Bez kávy. A v létě bez kávy na zahradě.

Foto: Romana Havrdová; archiv Jany Šindelářové