Duben potměšilý…

Pamatuji velikonoce na blátě, na mrazu, ale i v letních šatičkách, jo jo. A nějaký ten rok zpátky jsem už touhle dobou nedočkavě chytala bronz, stejně jako pampelišky první sluníčkový doping. A letos, zatímco pampeliškám je to tak nějak fuk, přenáším venkovní květenu dovnitř a ven, do výšky a zpět k zemi jako kočka koťata, uštípávám konečky listů a květy líznuté mrazíkem a je mi smutno. Ráno mínusáci, odpoledne nadnuláci, žádná sláva, já už ty otravné teplé svršky a rukavice vážně nechci.

Chci sluníčko, ostatně jako všichni. A do tohohle dubnového blázince se nám ještě narodila koťata, avšak jejich útočiště je mi doposud neznámé. I pro ně bych si přála konečně teploučko, tedy, vydržela-li všechny nástrahy divočiny a počasí. Dubne, ty jeden potměšilý a vrtkavý, tak si nám to ukázal, tak snad květen k nám bude přívětivější, nechceme toho přece zase tak moc, jen trochu toho tepla… Ivana Žačková