Největší vděk patří mé mamince, vypráví Eva z Podbořan, která napsala knížku o svém boji s anorexií

– Jsem 26letá rodačka z Podbořan. Během svého života jsem se věnovala studiu na Obchodní akademii v Žatci, později studiu sociální a mediální komunikace v Praze. Následně jsem studovala i speciální pedagogiku, psychologii a žurnalistiku, ovšem jen v menším měřítku. Závodně jsem tančila i vyučovala tanci děti. Sama, ale také s nimi jsem se několikrát zúčastnila Mistrovství světa, odkud jsme si přivezli několik ocenění.

– Kdo jsem nyní? Sama to netuším. Po všem, co se v mém životě odehrálo, to zřejmě nedokáži dostatečně popsat. Možná si ani nejsem jistá tím, jak se vlastně cítím. Co však vím jistě, je, že jsem rozhodně někdo úplně jiný než před třemi lety. Možná v samém nitru tam kousek ze mě je, a já bych si to moc přála, ale dokud to znovu neobjevím, bude těžké na toto téma mluvit.

– Mám dva nevlastní sourozence, oba jsou již dospělí a mají své vlastní rodiny. Vyrůstala jsem jako jedináček. V Podbořanech jsem se v dětství věnovala hře na flétnu, doma jsem se učila hrát na klávesy a kytaru, ale to spíše sporadicky. Později jsem v Podbořanech v ZUŠ začala také tancovat. Časem, v 15 letech, jsem přestoupila do taneční školy v Chomutově, kde jsem pak tančila i učila tanec do 24 let. V průběhu základní a části střední školy jsem také navštěvovala soukromé hodiny španělštiny, ten jazyk mně učaroval.

– Samozřejmě, nedá se to ani spočítat. Každý rok od počátku jara vždy začala soutěžní sezona, takže jsme opravdu každý víkend soutěžili v jiném městě. Během roku pak různě na místech, kam si nás zrovna přáli. S taneční školou jsme se pak podívali i do Francie, Polska, Chorvatska a podobně.

– Nelze úplně přesně říct, začalo to tehdy a tehdy. Jak to tak bývá, vždy se jedná o souhrn mnoha okolností a nic nepřijde ze dne na den. Dejme tomu, že „k problému“ se schylovalo už dlouho. Roky předtím, než nastal. Bylo jen otázkou, jakou formou se projeví. K poruše příjmu potravy u mě vedl velmi špatný psychický stav a problémy, které jsem pociťovala již od dětství, a bohužel jsme je neřešili. V jednu chvíli přišel obrovský spouštěč, větší stresor než obvykle, který už jsem nedokázala pojmout, a to vyústilo v jednání, které vedlo k anorexii. Mohlo to být i jinak – nemusela u mě propuknout zrovna anorexie, ale jakýkoliv jiný způsob sebepoškozování – protože i porucha příjmu potravy takovým sebepoškozováním je.

– Nahlas jsem si toto nikdy neřekla. Proč také? Já jsem popravdě od začátku věděla, co dělám, a že dělám špatnou věc, ale vlastně jsem nikdy nevěřila tomu, že by to mohlo nakonec dojít až tak daleko, i když jsem pro to vlastně dělala maximum.

– Od základní školy ráda píšu, zúčastnila jsem se i několika literárních soutěží a hlásila se na Literární akademii. Miluji jazyk a tvorbu, a napsat někdy knihu byl asi můj dlouholetý sen. Tato kniha ovšem vznikla celkem neplánovaně. Na ten nápad mě navedla moje terapeutka Gabriela Čanigová, která sama knihy píše. Řekla jsem si – vlastně proč ne. A tak jsem to zkusila. Určitě tomu nahrával i fakt, že jsem měla potřebu toho hodně říct. Nejen o sobě, protože už jsem byla unavená z toho, jak se mě každý ptal „Proč?“, ale také mě tížil ten absolutně zkreslený pohled společnosti na tuto problematiku. Úplně krásně tady jde vidět ten převzatý mediální obraz toho, jak je anorexie a jiné poruchy příjmu potravy důsledkem pouze pokřiveného charakteru lidí, kteří nemají žádné hodnoty, a jediné, na čem jim záleží, je vzhled a postava. Zároveň však jakákoliv obsáhlejší konverzace na toto téma je stále tabu, což ovšem platí o většině psychických poruch. Cítila jsem potřebu na to podat náhled z trochu jiného úhlu.

– Ano, opravdu nerada bych zde popisovala své zážitky z těchto zařízení, protože bych musela opsat polovinu své knihy. Ten nejsilnější moment však přišel právě na JIP v Kladně, kde jsem podstupovala výživu sondou přímo do žaludku a nedostávala jídlo. Anorexie skutečně není o tom, že člověk nemá rád jídlo. Já jsem měla hlad, měla jsem chuť, byla jsem frustrovaná, protože jsem vlastně byla vyživována tak, že jsem nic necítila. Jen číslo na váze bylo den ode dne vyšší. Bez chuti, bez nasycení. Je to zvláštní, ale je to základní fyziologická potřeba, která nebyla roky uspokojená, a nyní už vůbec. Celkově jsem se tak nějak ocitla na společenském dně. Bylo se mnou občas jednáno jako s nesvéprávnou, nemohla jsem o sobě skoro rozhodovat. Začala jsem z toho být psychicky unavená více než předtím. Přála jsem si buď žít normálně anebo vůbec. Zároveň mě k tomu samozřejmě dohnala situace a vztahy v rodině. Viděla jsem svou mámu i tátu úplně na dně, a ten pohled a pocit bych nikomu nepřála zažít.

– Samotný text ke knize vznikl, podle mého názoru, poměrně rychle. Psala jsem ji asi měsíc a půl. Bylo to na konci léta 2016. Poté až do března 2017 putovala kniha mezi nakladatelem, korektorkou a tiskárnou. Fotografii, která je na obálce knihy, jsem zvolila od svého bývalého spolužáka Františka Mocka. Nebyla to úplně nová fotografie, ale měla jsem ji ve svém archivu, když jsem Františka tehdy poprosila, aby se mnou takové fotky nafotil. Bylo to právě v době toho zlomu v mé hlavě, něco jako „sbohem“ anorexii – alespoň v mém odhodlání. Ilustrace pak obstarala moje kamarádka Veronika Hrdličková. Malování se věnuje pouze ve svém volném čase, ale je to opravdu talentovaný člověk. Oslovila jsem ji celkem se studem, nechtěla jsem ji obtěžovat, ale ona se pro ten nápad úplně nadchla. Kresby vymýšlela a malovala sama s obrovským zápalem.

– Prvotní text samozřejmě četl asi nakladatel, ale mezi prvními pak byla moje terapeutka.

– Kniha byla zamýšlena především pro veřejnost, která nemá s nemocí až takové zkušenosti. Chtěla jsem přinést ukázat na problém z trochu jiného pohledu, než z jakého ho předkládá většina médií. Zároveň samozřejmě může být určena i podobně nemocným, aby poznali, že ve svém problému nejsou sami.

– Vím, že plno stejně „postižených“ slečen si již knížku přečetlo, a ohlasy jsou skvělé – jak od nich, tak od nezasvěcených lidí, až mě to samotnou překvapuje. Mám jen samé kladné zpětné vazby, často až dojemné. Samozřejmě je mi jasné, že u toho to nezůstane, protože vždy jsou na všechno reakce kladné i záporné. U takového tématu tím více, každopádně tu zápornou reakci mi ještě nikdo nesdělil ani nenapsal. Nikdy bych si nedovedla představit, že kniha čtenáře opravdu vtáhne, že ji doopravdy dočtou, a že se jim dokonce bude zdát dobrá. Snad to pomůže trochu otevřít oči, snad to nebude pro čtenáře ztráta času, a snad se jednou budu moci ohlédnout a říct si, že jsem možná udělala něco dobrého, že jsem možná něčemu pomohla.

– Jistě je plno lidí, kteří se mi pokusili zachránit život. Logicky se jedná o profesionály v již zmíněných zařízeních VFN v Praze a JIP v Kladně. Všichni si zaslouží obdiv, a určitě dělali to, co nejlépe uměli. Největší vděk ale pociťuji ke své mamince, která musí prokazovat neskutečnou vnitřní sílu a trpělivost v soužití se mnou. To kvůli ní se snažím, i když je to občas málo. Vím, že bych se měla léčit především pro sebe, ale v tento moment tomu tak není. Jestli mě tady ještě něco drží, je to právě ona. Ona a nikdo jiný, protože vím, že by přišla téměř o všechno, kdyby přišla o svou jedinou dceru. Dále bych pak chtěla zmínit své přátele, kteří na mě nezanevřeli až doteď, i když už dávno mohli. Je jich samozřejmě víc, ale pár z nich udělalo opravdu zásadní kroky k tomu, aby mi doslova ten život zachránili. I oni jsou v knize jmenováni.

– Ano, poznala jsem jich spoustu. Ono se přátelství mezi podobně nemocnými moc nedoporučuje, a nedoporučuje se udržovat dlouhodobé kontakty. Může to vést k takovému stahování ve špatných návycích a podobně, což je pravda, a také jsem to už zažila. Ale jsou lidé, se kterými ten kontakt udržuji, a jsem za to ráda.

– Vůbec ne. Ale spíše mě překvapila účast ostatních lidí. Myslela jsem, že přijde jen rodina, že o to nikdo nebude mít zájem.

– Moderátorkou byla Jana Hrůzová a je to člověk, který v mém životě hraje zásadní roli. Naše cesty se střetly už v dětství, ale z té doby já si moc nepamatuji. Mnohem zásadnější to bylo v 9. třídě, kdy Jana nastoupila jako učitelka angličtiny na školu, kam jsem chodila. Vnukla mi obrovskou chuť do jazyků, ale také ke studiu obecně. A nejen to – také do života. Byla tak pozitivně naladěná, že čas strávený s ní byl jako doping. I po základní škole jsme spolu udržovaly kontakt, ale vídaly jsme se málo. Ale pamatuji si ten okamžik, kdy jsem ležela právě na JIP v Kladně, s hadičkou v nose, ubrečená, unavená, prázdná, a Janička mě kontaktovala přes internet, aby mi vyjádřila svoji podporu. To, že je tu vždy pro mě. A neudělala to jednou, ale dělala to stále a stále. Nyní je to jeden z opravdu mála lidí, kteří mi jsou neskutečnou berličkou. Dennodenně. Vím, že kdybych jí zavolala ve tři ráno, zvedne to, a bude se mnou mluvit. Je to někdo, koho ve svém životě každý z nás doopravdy potřebuje.

– Já popravdě ani nevím. Nemám vůbec pocit, že bych vlastně vydala knihu. Celou dobu mám pocit, že jsem jen napsala obyčejnou slohovou práci do školy. Jen je dána do dražšího obalu.

– Nad tím teď ještě nepřemýšlím. Nebráním se tomu, ale zároveň nic neplánuji. A už vůbec ne to, o čem by kniha měla být. Psaní mě baví, ale skvělých spisovatelů je hodně.

– Knihu můžete objednat v internetovém knihkupectví Kosmas.cz. Ovšem když se na ni zeptáte v jakémkoliv kamenném knihkupectví, mohou vám ji objednat na prodejnu.

Co byste vzkázala čtenářům novin i čtenářům vaši knihy?

– Myslím, že nemám právo úplně cokoliv vzkazovat. Snad jen – vnímejte, a mějte oči otevřené. Mějte krásný každý den!