Morové epidemie
Zatímco požáry a povodně působí škody především na majetku, nakažlivé nemoci ohrožují obyvatele měst na životech. Oběti epidemií bývaly často mnohem početnější než ve válečných konfliktech a hrůznější mohla být jen kombinace katastrof – např. mor a požár v dobách třicetileté války. Vzhledem k tomu, že středověká a raně novověká medicína nedokázala spolehlivě určit příčinu, obrana proti šíření infekční choroby byla mizivá. Původ nákazy viděli např. ve zkaženém vlhkém vzduchu, ve vlivu hvězd, ale hlavně to vnímali jako Boží trest. Zesílená zbožnost se obracela k protimorovým světcům, kteří měli nemocné chránit. Lidé se proti černé smrti bránili, jak se dalo. Utíkali z měst, zbavovali se vlhkosti pouštěním žilou nebo projímadlem, vykuřovali své domy nebo užívali morové pilulky obalené často i zlatem.
Ve středověkých Lounech není mor přímo doložen. Dá se však předpokládat, že se s ním město v malé míře setkalo již roku 1350. Následující vlny epidemie v letech 1357–1363 a 1380–1382 postihly Čechy mnohem silněji a rovněž 15. století zná asi šest mohutných pandemií. Pro 16. století již máme kronikářské záznamy s pozoruhodnými komentáři. V letech 1542 a 1598 údajně v Lounech zemřelo 900 osob; 1531, 1568, 1607 se počet obětí pohyboval kolem 1200 a v roce 1582 dokonce 2000. Tehdy prý umíralo průměrně 30 osob denně. Pokud by tato těžko uvěřitelná čísla odpovídala skutečnosti, každých přibližně 15 let by vymřela třetina či polovina obyvatel města. Pět morových epidemií během třicetileté války znamenalo pro město téměř naprosté vylidnění. Roku 1680 prý v Lounech zemřelo 864 lidí a musel být založen nový hřbitov v pustém dvoře na kraji Žateckého předměstí. Poslední morová rána proběhla od června 1714 do února 1715, kdy město zaznamenalo 366 mrtvých, což byla asi pětina obyvatel.
Lékařskou péči ve středověkých Lounech zajišťovali ranhojiči či lazebníci, ale možná i vzdělaní duchovní. Zajímavá je vazba města na lékařskou fakultu pražské univerzity: z Loun šel plat pro lektora této fakulty, působil na ní Mistr Reimbot z Hradu (lounský farář a lékař Karla IV.) i Antonín z Loun, kterého Jan Hus přirovnal k antickému lékaři Galénovi. Nejstarší špitál v předhusitské době stával v tzv. Staré obci u kostela sv. Petra. Roku 1437 se na místě kláštera v Benátkách postavil nový špitál pro nejméně 16 chudých osob. Kvůli povodním však budova chátrala a roku 1459 byla postavena nová u mostu, kde v barokní podobě stojí dodnes.
První známý lounský lékárník Matouš Frysius zemřel na mor r. 1582 a také později Filip Lang Rittberger z Rittbergsbergu se svou ženou se stal obětí moru r. 1625. Když pak po třicetileté válce přišel do Loun nový lékárník Zachariáš Holiger, opět zemřel r. 1680 na mor. Teprve Rudolf Koterovský poslední pandemii přežil na rozdíl od felčarů Roberta Nágla a Jana Küttla. Pro boj s nakažlivými chorobami byla vždy důležitá hygiena. V Lounech obvykle při řece fungovaly troje lázně. Dlažba v ulicích pomáhala málo, dokud město nebylo pravidelně čištěno. O moderní kanalizaci pro dešťovou vodu lze mluvit teprve od 70. let 19. století, splašky byly do ní odváděny až za první republiky. Díky starostovi Dr. Josefu Frotzelovi byla na náměstí 1879 vyvrtána studna s nezávadnou vodou a po epidemii neštovic, kdy jako provizorní lazaret posloužila střelnice (dnešní Stromovka), prosadil stavbu nemocniční budovy v Holárkových sadech. Teprve roku 1929 byla vybudována moderní nemocnice na návrší u silnice na Prahu.
+ foto: Alexandr Schamský (1687–1715) lékař, který se v Lounech stal jednou z posledních obětí středoevropské pandemie moru. Ve věku 27 let odešel patrně nejnadanější absolvent pražské medicíny té doby. Je autorem šesti lékařských spisů. Pohřben byl se svými pacienty na morovém hřbitově u 14 sv. Pomocníků.
