Čeština a škola

Byl jsem nedávno požádán, zda bych nepomohl s úlohou z českého jazyka, kterou mělo řešit dítko na prvním stupni základní školy. Dítko, jeho matka, ba ani její kamarádka, která mě o radu poprosila, netušily, co s tím. Po přečtení zadání jsem se ocitl v téže pasti. Hledal jsem odpověď na internetu, ale byl jsem spíš zmaten, než poučen. Úkol zněl: Nahraďte v textu (samosebou co nejvíc nezáživném) „přísudek slovesný přísudkem jmenným se sponou“. Zíral jsem a nepochopil ani zbla.

Za mých školních let bylo přísudkem sloveso (i kdyby se nějak maskovalo nebo dokonce chybělo) a hotovo: „Jan je žák“. Podmět: „Jan“. Přísudek: „je“. Předmět: „žák“. Takhle nás to učili. 

Nebo si to tak přinejmenším pamatuju. Pomůcka: Předmět lze „ohnout“ do jiného tvaru bez ohledu na pořadí ve větě: „Jan je žákem“; „Žákem je Jan“. Ovšem pozor! Ve větě „Žák je Jan“ si podmět a předmět vymění místo, jinak platí táž pravidla…

Pokud se čtenář této úvahy už teď ztrácí, není to nic proti tomu, co musí řešit dnešní děti. Tvůrci učebnic spolu s jazykovědci dospěli k existenci přísudku jmenného: „Duben měsíc knihy“ (přísudkem je — řekl bych — „měsíc knihy“); a přísudku jmenného se sponou, což představuje naše věta „Jan je žák“. Sloveso „je“ je zde sponou a „žák“ přísudkem.

Ptáte se, jaký význam mají tyto mluvnické hrátky? Nu, v běžném životě nulový. Jen to má ospravedlnit práci jazykovědců, protože jinak by se přišlo na to, že i bez nich umíme užívat rodný jazyk a vyjadřovat myšlenky; a že jazykozpytné ústavy a fakulty v dnešní podobě by měly jít co nejdříve do kopru. Protože čeština patří lidem, ne jim. A že se jazyk umí rozvíjet a měnit i bez jejich přičinění sám od sebe, jak ostatně dokazuje po staletí.

Má horší, poťouchlejší polovina, k tomu dodává: Co je účelem terorizování dětských duší v souvislosti s užíváním jejich vlastního jazyka? Jakým právem nařizuje jakýsi Ústav pro jazyk český či Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, jak mají lidé zacházet se svým nejbytostnějším vlastnictvím, mluvou, jíž se naučili od vlastní matky?! Je snad smyslem vést děti od útlého věku k odporu vůči mateřštině, protože hrůzně roztaženým chapadlům pravidel, výjimek z pravidel a výjimek z výjimek nerozumějí?! Proč jsou nuceny prokousávat se vyčpělými texty „klasiků“, které jim nemají co říct?

Budeme jim sveřepě tajit, že četba může být zábavou? Chceme snad ty bezelstné „objekty vzdělávání“ donutit najít si jiný, přátelský jazyk (například angličtinu), jímž se lze vyjadřovat rychle, naprosto svobodně a pro ně srozumitelně? WTF? IDGI! Poslední dvě zkratky, kterým mladí normálně rozumí, znamenají (volně a s vynecháním, ehm, sprostého slova): O co jde? Nechápu to…

Kdysi jsem někde četl slova Jana Wericha, jimiž češtinu vynášel do nebes. Jako příklad použil spojení „kulaťoučké jablíčko“, jež anglicky hovořící nedokáže přeložit jinak, než jako „malé kulaté jablko“. Jinými možnostmi ta světová řeč nevládne. Všechnu tu šťavnatost a radost z plodu jabloně musí uživatel dohánět tónem řeči, otrockým popisem a tak všelijak…

Naučit děti cítit ten rozdíl na jazyku — a nejen při ochutnávání jablka, ale i při „ochutnávání“ češtiny a jiných, cizích řečí —, to by mělo být náplní vyučovacích hodin! Ale mnohem důležitějším cílem by mělo být naučit je vyjadřovat vlastní myšlenky! Ne je při tom mást zvrácenostmi typu „jmenný přísudek se sponou“! A už vůbec ne jim dávat najevo, že na tom stojí svět!

A když to nechápou, jsou hloupé!

Vyvolávání takových pocitů v dosud nepopsaných lidských makovičkách by mělo podléhat snad i tělesným trestům! Tomáš SKŘIPSKÝ