Jak to vidím já? Nezaměňujme příčiny a následky

Před dvěma měsíci se připomínalo výročí konce 2. světové války, před měsícem jsme si naopak připomněli jednu z nejhrůznějších událostí našich novodobých dějin — vyhlazení Lidic. Právě 10. června jsem se společně se senátním výborem pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice účastnil pietního aktu v řecké vesnici Distomo, která byla ve stejném datu, ale o dva roky později rovněž zničena nacisty. Zavražděno bylo 218 lidí, včetně 54 dětí a několika těhotných žen. Prostě zvěrstvo…

27. června náš výbor navštívil muzeum v Lidicích a společně jsme zasadili pět „Lidických růží“. Tato symbolická akce mi připomněla účast ve stejnojmenné literární soutěži, v níž jsem ještě jako student uspěl se svou básní. Už to bude taky dobrých čtyřicet pět let. Jak ten čas letí…

Proto mi trošku zatrnulo při nedávném výroku kancléřky Merkelové, který v podstatě zpochybnil odsun Němců po válce. Jako by zapomněla na rok 1938, kdy byli vyhnáni Češi z pohraničí do vnitrozemí, a také na dohodu vítězných velmocí, které o odsunu Němců rozhodly. V té době to byla asi jediná možná schůdná cesta poválečného uspořádání v Evropě.

Sleduji současný politický vývoj u našich sousedů a doufám, že při řešení vleklé migrační krize se opět nezamění příčiny a důsledky.

Někomu se to zřejmě hodí, aby se domácí problémy upozadily a ve sdělovacích prostředcích se mluvilo a psalo spíše o něčem jiném, než o vlastních chybných krocích, které zavedly vztahy mezi zeměmi EU na zcestí.

Václav HOMOLKA, senátor