Radek Holodňák: MINIMUM maže hranici mezi člověkem a strojem

Mladé kapely to ve svých začátcích nemají jednoduché. Hudební trh je přehlcený a je skutečně těžké si své posluchače najít. Své o tom ví i kapela MINIMUM, která začala veřejně vystupovat v loňském roce. Jaký hudební žánr kapela hraje, kdo skládá hudbu a texty, jaký přínos mají pro jejich vystoupení videoprojekce a na co se mohou v jejich podání posluchači letos těšit? Na to jsme se zeptali pomyslného ,,šéfa“ kapely Radka Holodňáka.

Členové kapely

• Jsi v čele mladé začínající kapely MINIMUM. Představ nám ji. Kolik čítá členů?

Jsme 3 + 1. To vždycky píšu, když se nás ptají, kolik nás přijede (smích).

Já zpívám, k tomu se doprovázím na elektronické bicí, launchpad a dělám různé ruchy. Používám také těremin, což je takový zajímavý elektronický nástroj. Vypadá jako rádio, má anténu a hraje se na něj tak, že měníš elektromagnetické pole tím, jak se přibližuješ rukama. Je to docela složitý. Používá se ve vážné hudbě, kde zní jako housle nebo vysoký ženský hlas. My ho máme hlavně na ruchy. Dělá to krásnej bordel.

Druhým zásadním členem je Tomáš Karban, který střídá kytaru, basu a sem tam hrábne i do kláves. Je zároveň technickým mozkem kapely. Dělá producentský práce, a když já něco složím, tak tomu dává ve svém studiu Q-Records finální formu. A taky je ten, kdo na koncertech zapojuje ty kilometry kabelů, aby to všechno vůbec fungovalo… (smích)

Doprovází nás moje přítelkyně Martina, která s námi zpívá a funguje též jako estetický prvek (smích). A tím „+ 1“ je Tomáš z Chomutova, zvaný Mot Age. Ten s námi jezdí dělat projekce a mistra světel.

• Jak jste se vlastně dali dohromady?

Úplně nejstarším písničkám, které vznikly pod hlavičkou Minimum, bude letos asi deset let, což znamená, že vlastně skládám zhruba od patnácti, kdy mi naši koupili první MIDI kontroler, což jsou de facto klávesy fungující přes počítačový software. Strašně dlouho jsem byl ale ve fázi, že jsem skládal jen do šuplíku a ani jsem neměl ambice vystupovat. Hrál jsem s několika kapelami na bicí, u toho jsem se vyblbnul dost. Pak, už dávno na vejšce, jsem si nakonec řekl, proč nedat živou formu své vlastní muzice. Začali jsme ve dvou s Karbim dávat dohromady pár písniček. Fungovalo to. Živý nástroje skvěle doplnily syntezátorový základy. Řekli jsme si, proč z toho neudělat živou show, že je to docela dobrý.

Navíc jsme chtěli, aby měl výstup taky svou vizuální stránku a přizvali jsme Mot Age, který do té doby osvětloval hlavně techno a spolupráci s námi vzal jako výzvu. Dohromady je z toho, podle mě, dost zajímavej audiovizuální mix.

• A oficiálně takhle fungujete jak dlouho?

Asi dva roky. V minulém roce jsme poprvé absolvovali šňůru koncertů.

Synthpop – žánr 70./80. let

• Jaký hudební žánr hrajete?

Když se mě na to někdo ptá, tak já obvykle říkám, že je to synthpop. To je žánr, který byl na svém vrcholu během 80. let. Depeche Mode, New Order, Ultravox, Kraftwerk, Gary Numan; to je hudba, která mě inspiruje. Dnes existuje taneční scéna, která z hudby 80. let silně těží, ale používá moderní DJské postupy. Takoví my nejsme. U nás jde pořád o klasické písničky s klasickým schématem sloka, refrén, sloka. Snažíme se držet tu původní „osmdesátkovou“ formu. K té patří silné refrény, cinkavé syntetické melodie, funky kytary a krásné ženy. To všechno mícháme s prvky industrialu a různými hlukovými experimenty. Proto asi chápeš, jak těžko se mi naše hudba zařazuje.

• Kdo je pomyslným ,,šéfem“ kapely?

Asi by se dalo říci, že já, pokud se ptáš na to, kdo rozděluje ty milionové honoráře... (smích).

• Prozraď, kdo skládá hudbu a texty?

Většinu hudby a textů jsem napsal já. Když mám hotovou před-finální verzi skladby, pošlu ji Karbimu, a ten si ji naposlouchá a řekne, jestli do toho chce hrát basu nebo kytaru; pak nahraje svoje party a případně mi je pošle nazpět, abych to třeba ještě přemíchal. Party přestříhám a složím z nich třeba dobře se doplňující kompozici. Musí to lahodit mému uchu.

V tomhle projektu chci být já ten, kdo udává směr a určuje něco jako „celkovou vizáž“. Vyprávím vlastně svoje příběhy, popisuju svět viděný mýma očima, byť obvykle abstraktně a tak, že to nikdo moc nechápe (smích). Písničky se často točí kolem mezilidských vztahů v současné společnosti, o vztahu lidí a strojů a čím dál tím více kolem filozofie a metafyziky. Těžko si představit, že tuhle mou vizi spolupíše ještě někdo jiný. Po stránce produkce ale stráví nad skladbou nejvíce času Karbi jakožto producent a zvukový inženýr. Je to mág. Nemá to lehké… (smích).

• Texty jsou většinou v angličtině. Proč?

Nevím, to by ses musela zeptat mého patnáctiletého já (smích). To se za všechny své umělecké projevy stydělo, protože mělo pocit, že na ně nikdo není zvědavý. Že jde o hudbu, která je strašně vzdálená tomu, co se „běžně“ poslouchá. Říkal jsem si proto, že vyjadřovat se jakýmkoli způsobem v češtině by pro mě bylo ještě horší. Za angličtinu se může člověk svým způsobem trochu schovat.

Kdybych začal dnes, tak bych se na to už takhle nedíval a asi bych psal i česky.

Uvažoval jsem, že do budoucna třeba uděláme český singl. Mám vyhlídnutou perfektní písničku od Evy Hurychové a Jana Neckáře s názvem ,,To chce mít svůj systém“ z roku 1984, což je jedna z mála ukázek fakt dobrýho českýho synthpopu. Když jsem ji slyšel, tak jsem úplně žasnul, že u nás něco takového vzniklo, protože elektronické věci 80. let se pojí spíše s Michalem Davidem a podobně, což není úplně můj šálek kávy. Ale udělat a pojmout nějak nově ,,To chce mít svůj systém“ by bylo skvělý.

• Máš nějaké hudební vzory, co tě motivují a inspirují?

Já bych řekl, že mě nejvíc ovlivnily tři věci - Nine Inch Nails, David Bowie a Gary Numan.

Je možný, že je to v našich písních slyšet. Z těchto tří es těžím, protože je poslouchám celý život. Ovlivnilo mi to značně mozkové dráhy. Bowieho příběh je příběhem neustále se vyvíjejícího uměleckého chameleona, příběh Garyho Numana je zase příběhem píle, tvrdý dřiny a překonávání překážek. NIN zase představují řemeslnou dokonalost a technickou excelenci.

Najít si posluchače, je těžké

• Co bys řekl, že je nejtěžší pro mladou kapelu?

Nejtěžší je najít si posluchače. Dneska je hudby takový strašný množství, že doba, kdy člověk něco vytvořil, pověsil na internet a čekal, že si to své posluchače najde samo, už je dávno pryč. Posluchači jsou přehlcení. Proto je nejtěžší si posluchače najít, oslovit ho a dát mu možnost si tvojí muziku poslechnout. Dneska už nestačí prostě jen vystupovat a čekat, až se ozve nahrávací společnost se smlouvou. To se poštěstí naprostému zlomku muzikantů, byť špičkových. My ostatní se musíme snažit nějak vystoupit z davu a oslovovat lidi s dobrými nápady. Pravdou taky je, že v komerční hudbě je přehršel originality bohužel spíš na škodu. Rádia nechtějí hrát nic, co nesplňuje standardy sezónních hitů. Ale tak to prostě je.

• Kde všude jste již měli možnost vystupovat?

Všechno to začalo koncertem na konci roku 2017 tady v Žatci v Banánu. Tam to bylo skvělý! Klub byl plnej známých i neznámých tváří, přišla spousta lidí a myslím si, že spoustě lidí se naše audiovizuální show líbila. Vloni jsme pak objeli různé menší akce a festivaly po kraji a třikrát zahráli v Praze. Reakce jsou většinou pozitivní, lidem se líbí kombinace elektronické hudby a divokých vizuálních projekcí. Sem tam jen někdo přijde a řekne třeba: „Hele, pěkný, ale ten zpěv bych tam nedával.“. Tak pak mám aspoň radost, že jsem teda nejen zpěvák, ale i autor hudby, jinak bych musel zamáčknout slzu (smích).

• Co pro vás bylo doposud největší poctou?

V repertoáru máme písničku Computer Age od americké kapely Newcleus z roku 1984. Newcleus vydali v půlce 80. let dvě alba zásadní pro žánr electro, což je slepá vývojová větev hip-hopu postavená na tehdy populárních syntezátorech. Před pár lety se mi podařilo spojit se s jejich frontmanem Benem ‚Cosmo-D‘ Cenacem. Poslal jsem mu naší verzi Computer Age a on byl nadšenej. Pochválil nás. Toho si hodně vážíme. Je to uznání od někoho, kdo v žánru dosáhl postavení legendy.

• A co letošní koncerty? Kam na vás můžeme zavítat?

Letošní koncerty jsou zatím v jednání. Máme dost práce ve studiu, vystupovat začneme zase někdy koncem jara. Rádi bychom si v létě dali nějakou kratší šňůru po republice. Určitě se taky vrátíme domů do Žatce. Pro aktuální koncerty je nejlepší sledovat náš facebook.

Videoprojekce

• Součástí vašich živých vystoupení jsou i zmíněné videoprojekce. Jaký přínos pro vystoupení mají?

Když jsem začal přemýšlet o živé formě pro Minimum, tak jsem se bál, že bude celé vystoupení moc statický, a to z důvodu, že na pódiu není moc muzikantů, kteří by se pohybovali, skákali a dělali show. Chtěl jsem proto něco, co tu hudební produkci doplní pohybem – grafickou stránku, která rozhýbe stage a lidi budou moct vystoupení vnímat nejen sluchově, ale i zrakově. Něco, co diváka pohltí tím, jak to smaže rozdíly mezi realitou a videem. To se daří díky Mot Ageovi. Jeho projekce jsou vlastními autorskými díly, za jejichž syntetizací ve výsledný obraz stojí hodiny a hodiny práce.

• Na konci minulého měsíce jste vydali ,,Kino Live Session EP“. O co jde?

EP je zkratka, kterou znají příznivci vinylových desek. Znamená „extended play“ – něco mezi singlem a albem. Na našem EP je sedm písniček vybraných z repertoáru, který jsme vloni hráli živě. Pokusili jsme se zachytit, jak vypadají naše živá vystoupení. Chtěli jsme lidem pustit, jak to zní a co od nás mohou na koncertě čekat. Je to taková ochutnávka, předzvěst něčeho většího, co plánujeme pro letošek. Desku si lidé můžou stáhnout zadarmo na internetu. Fyzická verze pro fajnšmekry se chystá.

A co letos?

• Na co se ve vašem podání mohou posluchači těšit v roce 2019?

Chtěli bychom vydat první regulérní album. Předpokládali jsme, že bude už před dvěma lety, ale materiál stále narůstá a s tím narůstá i čas, který věnujeme nahrávání a postprodukci. Každou písničku je třeba slyšet deset tisíc krát, než bude tak dobrá, aby ji šlo pustit ven.

Album bude pravděpodobně dvoudiskové, protože materiálu je fakt spousta. Postupně kolem alba také vznikl jakýsi příběh, jehož vyprávění je ústřední linkou plánovaného debutu. K tomu by v ideálním případě vyšla i povídková kniha, kde by byl příběh shrnutý. Na desce budeme sledovat příběh robotických mimozemšťanů, kteří v přestrojení za lidi hledají na Zemi emoce, lásku, dobro, prostě něco, co jim pomůže přerůst svá programová omezení. Na Zemi se dostávají v okamžiku bitvy o Aleppo, která v roce 2016 vyvrcholila v Sýrii. Návštěvníci se pak vydávají na putování, během kterého mezi lidmi nacházejí spíše odcizení, zmar, závist, nenávist a touhu po moci. Po zlomovém okamžiku, který nechci prozradit, nakonec poznají, co je láska, ale uvědomí si, že hledat ji mezi lidmi naší současnosti je skoro beznadějné. Opravdová láska se skrývá jinde, je složitější, než vášeň, a znamená mnohá sebeobětování – a právě TO je být člověkem… Pokud tohle pochopí i stroje, hranice mezi člověkem a počítačem je smazána. Počítáme s tím, že album půjde do mezinárodní distribuce skrze Spotify a další streamovací služby.

• Máš na závěr nějakou radu pro začínající kapely?

Jedinou radu, kterou mohu někomu dát, je vytrvat a nestydět se. Kdybych MINIMUM začal brát vážně už tehdy v patnácti, měl bych oproti dnešku deset let náskok na to něco dokázat.

• Chtěli byste něco vzkázat vašim potencionálním fanouškům po přečtení tohoto rozhovoru. Proč by se měli jít podívat zrovna na váš koncert?

Nemám rád lacinou reklamu a prázdné slogany. Prostě si nás poslechněte, a pokud vám atmosféra naší hudby sedne, choďte na naše koncerty, před-objednejte si album a sledujte, kam nás povede náš hudební příběh.