„Není důvod být negativní, ba naopak! S pozitivním přístupem se dělá všechno mnohem lépe!“ říká osmnáctiletý Standa Zatloukal

Lucie Steklá 2020-07-06 17:07:00

Valentýn roku 2019. Pro zamilované sváteční den, pro Standu Zatloukala z Lubence den, kdy se mu změnil život. A to během jedné jediné vteřiny. Po nehodě na lyžích zůstal ležet a už se nezvedl. Od té chvíle žije nový život s novým tělem. Ale rozhodně se nevzdává.


Po týdnu hospitalizace v nemocnici v rakouském Linzu, byl převezen do Plzně, kde strávil další týden do převozu na spinální jednotku v Motole. Tady Standa zahájil samotný boj pod rukama úžasných lidí, začínal se znovu hýbat, znovu cvičit, oblékat se atd. Do nemocnice v Motole přijel jako ležák (ne jako ten pivní, jak s úsměvem podotýká) a odjel jako člověk, který byl schopný se s menší pomocí obléknout a přesunout do vozíku. ,,Udělali jsme tady velký pokrok,“ říká Standa Zatloukal, který loni v prosinci oslavil osmnácté narozeniny. V domácím léčení ne-zdolný mladík pilně rehabilituje a cvičí, aby se mohl co nejdříve vrátit k normálnímu životu tak moc, jak jen to bude možné. ,,Uteklo to všechno jako voda. Už rok co sedím na vozíku, na kterém stejně dlouho nebudu!!!” dodává. Jak Standa více než rok od úrazu prožíval, jak se cítí a co ho v budoucnu čeká si přečtěte v rozhovoru, který vznikal v době ,,koronačasu“.

Jak si žil do doby tvého úrazu?

Já jsem byl zvyklý žít život aktivně a naplno. Sportoval jsem a věnoval jsem se hasičskému sportu. Vlastně moc rád jsem běhal, jezdil jsem na kole, posiloval. Prostě jsem žil aktivní život. Doma jsem se snažil pomáhat rodičům. Takže já jsem byl takový ten sportovní typ, který veškerý svůj volný čas věnoval tréninkům a závodům. V roce 2017 jsem se dostal až na mistrovství ČR hry Plamen dorostu v požárním sportu, kde jsem reprezentoval Ústecký kraj. Obhájil jsem celkově 10. místo. V roce 2018 jsem skončil třetí v krajském kole. Běhal jsem také závody TFA - (Toughest Firefighter Alive - nejtvrdší hasič přežije). Podával jsem velké výkony, což se vyplatilo. Vyhrál jsem spoustu krásných umístění. Celou dobu jsem také docházel k dobrovolným hasičům. Studoval jsem obor, který mě bavil nejvíce ze všeho - strojníka požární techniky.

Ale 14. únor 2019 všechno změnil….

Ano. Po nepovedeném skoku na lyžích jsem zůstal ležet a už jsem se nezvedl. Následoval rychlý převoz do nemocnice v Linzu, kde proběhla první operace krční páteře. V dubnu proběhla ve FN Motol druhá operace, kde se ještě vše opravovalo a zpevňovalo. Od té doby co vím, že mě už nic brzdit nebude, cvičím, rehabilituji, zlepšuji si svou fyzickou zdatnost a snažím se opět postavit na nohy a chodit. Říká se, že naděje umírá poslední a já se nevzdávám!

V čem je to teď nejtěžší?

Je to těžké hlavně v tom, že člověk teď nemá takové možnosti, jako měl dřív. Ať už se to týká hasičských závodů a toho sportu celkově. Co se týče třeba cyklistiky, tak na kole nemůže člověk jezdit na běžném, ale momentálně sháním peníze na ruční kolo, tak zvaný handbike, takže bych se chtěl aspoň tomuto věnovat. Přece jenom je dobré, když se člověk hýbe a nějakým způsobem spor-tuje a udržuje se v kondici a neleniví a není pořád doma.

Pamatuješ si na osudný den? Jak proběhl do tvé nehody na lyžích?

Tak ten den probíhal úplně normálně jako každý jiný den. Ráno jsme si prostě dali snídani, oblékli jsme se, vzali jsme si lyže. Byl to vlastně předposlední den před odjezdem z našeho lyžařského výcviku, takže se vlastně všichni už docela těšili, že si zalyžujeme naposledy. Dost jsme se těšili, až budeme zase na svahu a užijeme si lyžovačku. Bylo sluníčko, podmínky přály, bylo to fakt skvělý. Já jsem si celkově to dopoledne do-cela užíval, protože jsem jezdil celý dopoledne s kamarády a spolužáky, byla sranda a zábava. Vždycky jsme si někde odpočinuli, prostě jsme si užívali si takový ten relax na horách, což bylo fakt super. Takže vlastně byl to takový normální typický den a nebylo na tom vlastně vůbec nic zajímavého. Všichni jsme se těšili, až si užijeme tu skoro poslední lyžovačku a další den už pojedeme domů.

Pak ale stačila chvilička a vše bylo jinak... Následující dny byly asi hodně těžké? 

Ty dny po mém úrazu byly nepředstavitelné těžké už jenom v tom, že jsem se sám nenajedl, sám jsem se napil a byl jsem závislý na nějaké pomoci. Potřeboval jsem napít, podat nějaké věci, celkově jsem byl po operacích strašně slabý. Ten týden co jsem byl v Rakousku, jsem měl stálou pečovatelku, která mě krmila, dávala mi napít, dělala za mě osobní hygienu. Takže bylo to dost náročné jak fyzicky tak psychicky, protože člověk jenom ležel a vlastně se z toho vzpamatovával. Já jsem byl strašně unavený, a fakt jsem byl nepředstavitelné oslabený, což bylo dost složité. Co si tak pamatuji, tak jsem byl rád, že jsem vlastně v ruce udržel telefon, abych zavolal rodičům, co se vlastně stalo, takže to bylo dost těžký, ten můj první týden po úrazu.

Další týden jsem trávil ve Fakultní nemocnici v Plzni. To už bylo něco málo lepší. Po těch dvou týdnech si pamatuji, že už jsem byl schopný se aspoň trošku napít z flašky, která pro mě byla přizpůsobena, ale pořád to prostě nebylo jednoduché. Potřeboval jsem prostě nějakou pomoc. Byl jsem na někom závislý do té doby, než se to zlepšilo, než jsem byl schopný znovu začít aspoň nějakým způsobem fungovat.

Jak probíhala léčba?

Po převozu z Linzu do Plzně, jsem na několik týdnů ,,zakotvil“ v Motole. Tam jsem se poprvé seznámil s vozíkem. A seznamování to bylo hodně těžké. Motala se mi hlava a klesal mi rychle tlak. Bylo to pro mé oslabené tělo strašně těžké. Ale i to se časem změnilo k lepšímu. Na tomhle oddělení jsem se cítil jako u své rodiny. Celkem jsem tam strávil úžasných 102 dní. Přijel jsem tam jako opravdový ležák (ne jako ten pivní) a odjel jsem jako člověk, který byl schopný se s menší dopomocí obléknout a přesunout do vozíku. Udělali jsme tam Velký krok!

Moc děkuji všem. Následovala pětiměsíční rehabilitace v RÚ Kladruby. Tahle doba mi strašně moc utekla, ale zvládli jsme toho víc než dost. Tady přišel ještě více obsáhlý program cvičení. Zlepšovali jsme další potřebné svaly, samoobsluhu, úchopy a další hodně důležité věci. Z Kladrub jsem se po 160 dnech dostal na víkend domů a byl to úžasný pocit. Taky jsem se naučil dostat se sám na čtyři a trochu se udržet, na tom je ještě dost práce. Všechno to strašně moc uteklo, a já tak děkuji všem, kteří mi hodně pomáhali v dalším kroku kupředu. Po Kladrubech jsem se vrátil domů, kde jsem měl vše už předělané. Ve cvičení nezahálím ani tady, pořád se snažím zlepšovat a makat na sobě. Přece ten boj NEVZDÁM!

Úraz se ti stal v zahraničí. Když ti lékaři sdělili diagnózu, jak moc těžké pro tebe co by sportovce, bylo ji přijmout?

Já jsem od samého začátku, od mého úrazu, byl docela dost srovnaný s tím. Jediný co jsem řekl, když se mi stal úraz, jsem řekl spolužákovi: už si asi ne zaběhám…. A když si na to tak vzpomínám, tak to jsem řekl úplnou kravinu, protože já si stojím za tím, že v rámci cvičení a rehabilitací a tvrdou prací si zase znova zaběhám. Věřím, že některé závody, které nějakým způsobem půjdou zaběhnout, tak si je určitě ještě v životě zaběhnu. Nebude to hned, nebude to tak jednoduché, budu to těžký, ale věřím, že to zvládnu. Nicméně, když mi lékaři řekli tu diagnózu, vlastně jsem se to dozvěděl něco málo dva dny po operaci, kdy mi to sdělil lékař. Musela u toho být překladatelka, jelikož to byl v Rakousku a všichni mluvili německy, takže paní překladatelka řekla zhruba, co se stalo, že mám ochrnuté tělo – ruce, nohy. Ale celou dobu jsem to nějak neřešil. Celou dobu kolem mě byly fajnový lidi, lidi, kteří byli ochotni pomáhat hlavně rodina, že jo, která se snažila jakkoli mi pomoci, hlavně psychicky. Musím říci, že jsem za celou tu dobu úrazu, vlastně i do nynější doby jsem tak dvakrát brečel. Ale nebylo to kvůli tomu, že se mi stal ten úraz. Od toho úrazu je to strašně pěkné a zajímavé období a potkal jsem strašnou hromadu nových a fajnových lidí, a to je na tom strašně pozitivní.

Jak si na zprávu o svém zdravotním stavu reagoval?  

Když mi paní doktorka v Motole sdělila, že už nikdy nebudu chodit, že budu vozíčkář a že moje ochrnuté ruce se už nezlepší. Já jsem se celou dobu paní doktorce smál. Vůbec co jsem si tohle do své hlavy nepřipustil a ani do dneška si to nepřipouštím a vlastně se tomu pořád směju a stojím si za tím, že ještě jednou chodit prostě budu a že se nevzdám. Když za mnou paní doktorka přišla po deseti minutách a zeptala se mě, jestli nechci prášek na spaní, abych v klidu usnul, aby mi ta diagnóza nedávala nějak psychicky zabrat, tak mě paní doktorka rozesmála. Já jsem se tomu normálně strašně smál, až jsem byl dost překvapený. Tuhle věc si do své hlavy prostě nepřipouštím a ani připouštět nechci. Věřím, že to ještě dotáhnou daleko.

Jak moc jste museli přizpůsobit domácnost tvému životu na vozíku?

Doma jsme museli přizpůsobit vchod do domu. Museli jsme upravit koupelnu, aby se tam člověk na vozíku dostal, aby byl schopný v ní nějakým způsobem udělat svoji osobní hygienu. Já mám pokoj v podkroví, takže jsme museli vyřešit schodišťovou sedačku. Další úpravy už neplánujeme.

Co rodina, jak se k tomu postavila?

Moje rodina to přijala. Rodiče mi velice pomáhají, přizpůsobili mi dům, pečují o mě. Mamka je momentálně doma a stará se o mě, pomáhá mi, taťka je v zaměstnání a ségra studuje.

Spolu s přáteli je ti určitě velkou oporou?  

Jak jsem říkal, rodina celou dobu při mně stála, rodiče mě často navštěvovali. Celou dobu, co jsem ležel v Motole, což bylo po zhruba dvaceti dnech, tak jsem měl denně dejme tomu návštěvu až dvě. Snažili se za mnou dojíždět spolužáci, učitelé za mnou jezdili, rodina za mnou jezdila. Každý mi donesl nějaký kus pozitivní energie a nějakým způsobem mě podpořili. Takže ta podpora od všech lidí kolem mě je neskutečná. A jak se říká - v nouzi poznáš přítele - je to pravdivé. Když se to stalo, tak mě všichni podporovali, chodily mi zprávy i pohledy. Takové věci prostě člověku moc pomohou a nakopnou ho.

Prognóza po roce léčby zní jak? Co vše děláš pro to, aby se znovu postavil na nohy?

Prognóza je pořád stejná a taková, že se to nemění. Pořád jsem kvadruplegik, což znamená, že mám ochrnuté všechny čtyři končetiny na svém těle, nohy a ruce. Na rukou už jen prsty, protože ruce jsem už rozhýbal. V dubnu jsem měl být na kontrole v Motole, ale kvůli koronaviru odpadla, takže další prognózu jsem se ještě nedozvěděl. Nicméně platí to, že budu na vozíčku a nebudu chodit. Co vše dělám pro to, abych se dostal na nohy? Abych se dostal zpět na nohy tak se každý den snažím cvičit, jezdím na různé rehabilitace a snažím se prostě pořád hýbat. Pořád se snažím protahovat a makat na svém těle, aby člověk nezlenivěl, abych to tělo pak snáz rozhýbal. To, že jsem ležel, byl jsem závislý na nějaké podpoře, tak nyní už jsem na tom mnohem líp. Už jsem rozhýbal něco, takže ještě další měsíce a dny rozhýbu další části těla a věřím, že se na ty nohy postavím.

Držíš se stále motta: Že naděje umírá poslední a já se nevzdám!?

Držím se toho motta pořád! Pořád to platí, že se nevzdám, že se zvednu na svoje nohy a ještě s jednou proběhnu. Věřím, že to nevzdám a že pořád budu tak pozitivní a budu k tomu přistupovat s hlavou nahoru.

Jak to máš se studiem?

Momentálně chci v září nastoupit do školy, nejspíš technik požární ochrany.

Tvůj běžný den vypadá jak?

Můj běžný den je úplně primitivní. Ráno hygiena, snídaně, pak následuje protažení po cvičení, což zabere zhruba hoďku až dvě a půl hoďky. Pak jsem většinou venku, mám nějaký ten pohyb, jízdu na vozíku, navečer zase jsem na trenažéru, handbiku nebo na motomedu, což je vlastně prostě kolo poháněné motorem. Snažím se cvičit a protahovat, prostě pořád zlepšovat svoji fyzickou sílu.

Hasičský sport je vášeň

Před úrazem si velice aktivně sportoval a věnoval se hasičskému sportu, ve kterém jsi byl úspěšný. Chtěl by ses k tomu jednou vrátit?

Pokud to bude možné, určitě bych se k tomu chtěl vrátit. Hasičský sport je moje vášeň, je to něco, co mě naplňuje a dělá mě to šťastným. Věřím, že touhle dřinou a každodenním tréninkem se k tomu určitě ještě jednou vrátím a ukážu všem, že když se chce, tak všechno jde!

Nebo si na radu lékařů budeš vybírat jiný tobě dostupný sport?

No, lékaři mi řekli, že budu na vozíku. Tím pádem bych chtěl začít jezdit do Prahy a zkusit kvadrurugby, což je rugby na vozíku. Je to sport pro kvadruplegiky, což znamená, pro lidi, kteří mají ochrnuté všechny čtyři končetiny, ruce a nohy. Je to vyloženě sport dělaný pro nás, takže to bych chtěl vyzkoušet. Doporučovalo mi tento sport i dost lidí.

Podstupuješ ještě nějaké rehabilitace nebo cvičení?

V posledních měsících, vzhledem k situaci, jaká byla a ke karanténě, jsem cvičil doma na trenažérech nebo na žíněnkách. Za běžné situace dojíždím na rehabilitace poblíž domova, dojíždím také na akupunkturu, jinak víceméně cvičím doma.

Zníš, že jsi celou situaci a změnu života přijal dobře, nebo se pletu? 

Já musím říct, ač to zní blbě, já si to užívám. Je to období, kdy jsem poznal strašně moc fajnových přátel, strašně moc hodných se-střiček a lidí, kteří mi byli schopni pomáhat. A vím, že když má člověk kolem sebe hodný kamarády a přátele, tak to, že sedím na vozíku, není vůbec žádný problém. Jsou tam schody - není problém - lidi jsou ochotný a vynesou mě. Od samého úrazu je to pro mě strašně velká změna, ale přistupuje k tomu pozitivně a snažím se přijímat to, co se mi každý den postaví do cesty. Není důvod být negativní, ba naopak - s pozitivním přístupem se dělá všechno mnohem lépe!

Děkuji za rozhovor. Lucie Steklá


Napsal(a): Lucie Steklá

Komentáře

Nabídky práce

UKLÍZEČKA

Přijmeme pracovnici na úklid v odpoledních hodinách ve škole. Vhodné pro ženy důchodkyně. Zájemci hlaste se v sídle firmy LASSO (Libušina 1314, Chomutov) vždy v pondělí a ve čtvrtek v 11 hodin.


ZEDNÍK

Sháním ZEDNÍKA. Vyžaduji samostatnost, pracovitost. Práce v Chomutově - celoročně. Plat od 130,- Kč/hodina.
Tel.: 776 113 389


ZAMĚSTNANCI

Hledám zaměstnance všeho druhu (pekař, zedník, tesař, dělník, zdravotní sestra atd.) na práci do Německa. Požadujeme základy němčiny. Zajímavé platové ohodnocení, ubytování zajištěno, proplácení pohonných hmot. Možnost pohovoru na uvedeném telefonu.
Tel.: 0049 179 607 373


ČÍŠNÍKŮ/SERVÍRKA

Restaurace a bowling Nový svět přijme číšníka/servírku na HPP. Nástup možný ihned.
Tel.: 603178361
E-mail: info@restaurantlouny.cz

Poslední videa

Uprchlý vězeň

.....

Přehrát video
Minikopaná ve Vroutku má tradici, hrají i ženy

Letos se turnaje v minikopané v sobotu 18. 7. ve Vroutku zúčastnilo sedm týmů, jeden z nich tvořily ženy. Do brány pro jistotu postavily šikovného mladého muže :-)

Přehrát video