Snažím se z každého vytáhnout to nejlepší. Ředitel výchovného ústavu Mojmír Šebek je ze staré školy

Alla Želinská 2020-07-08 19:47:00

Výchovný ústav v Buškovicích již deset let vede Mojmír Šebek, vzděláním pedagog, speciální pedagog, doktor filozofie. V ústavu začínal před dvaceti lety jako asistent pedagoga a postupně se dopracoval až k ředitelské funkci. Letos mu bude pětašedesát, ale do důchodu se nechystá. Je zapálený pro svoji práci a jak říká, neví, co je pracovní doba a co je to syndrom vyhoření. Kde čerpá energii a chuť pracovat dál? Jaké je to pracovat léta ve výchovném ústavu, jak to tam chodí? A věří on sám na šťastné konce? O tom a mnoha jiných věcech jsme si povídali s panem Šebkem v jeho kanceláři i při prohlídce dalších prostor ústavu. Zařízení, které sídlí v krásných, někdy až historických budovách, kde v kancelářích většinou kliky u dveří zvenčí neexistují, ale otevírají je z bezpečnostních důvodů pouze pracovníci.

Pane řediteli, jak dlouho pracujete ve VÚ Buškovice?

To už bude pomálu dvacet let. Ředitelem jsem desátým rokem, teď mi končí druhé funkční období a už jsem chtěl končit, ale protože nám vyhořela jedna z budov a chci svému nástupci či nástupkyni vše předat v pořádku, abych nenechával nedokončenou věc, tak bych rád ještě zůstal a šel do konkurzu na další období. Rád dokončuji započatou práci do konce.

Jak jste tady začínal?

Začínal jsem jednou z nejnižších pozicí, přestože jsem již tenkrát měl jedno z nejvyšších vzdělání. Začal jsem jako asistent pedagoga, později jsem dělal vychovatele, pak vedoucího vychovatele a nakonec ředitele. Postupně jsem šplhal.

Co jste vystudoval?

Já toho mám moc (smích). Do školy jsem chodil za komunistů, nevím, jestli vy, mladý, to víte, ale tenkrát se scházel uliční výbor a ten rozhodoval, jestli může dítě studovat střední či vysokou školu, nebo ne. A já jsem studovat tenkrát nemohl. Protože tatínek byl vyhozený ze strany v 68., chodili jsme do kostela, k nám domů chodil farář vyučovat náboženství – Církev československá husitská… byl jsem režimu nepohodlný, režim se rozhodl, že studovat nemůžu, chtěl jsem studovat gymnázium nebo pedagogickou školu, to mi nepovolili. Naštěstí se našlo pár slušných kantorů, poradili, že bych mohl studovat zemědělskou školu, že to by mohlo projít a režimu to snad nebude vadit. A tak jsem vystudoval střední zemědělskou školu, o vysoké nemohla být řeč. Teprve až se to uvolnilo, začal jsem si vzdělání rozšiřovat. Těsně před revolucí, asi rok. To jsem ještě zažil zkoušky z marxismu – leninismu. Začal jsem na Vysoké škole zemědělské v Praze na katedře pedagogiky studiem pedagogiky a základy psychologie. Později jsem pokračoval na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí n. Labem, kde jsem vystudoval speciální pedagogiku a následovalo rigorózum v Praze a doktorát z filosofie. To jsou moje tři alma mater. To ale zdaleka nebyl konec, studuji vlastně celý život. Mezitím nejrůznější konference, stáže, semináře, školení a kurzy. Třeba terapie, mediace...

Kde jste se narodil, odkud pocházíte?

Mé kořeny sahají linií matky do Prahy a po otci do Nepomyšle a Buškovic. Já se narodil před 65 roky tady v Podbořanech v té hlubanské vile. Tatínek dělal ředitele okresní správy silnic, a když přišla tzv. delimitace okresů, a Podbořany, které dříve byly okres – Karlovarský kraj, se staly běžným městem a Vary se staly okresem, táta přešel do Varů. Takže když mi byly 4 roky, jsme se přestěhovali do Karlových Varů... a po vojně jsem se vrátil zpátky na rodnou hroudu do Podbořan, kde jsem měl prarodiče. Děda byl ruský legionář a prvorepublikový četník, velitel Hradecké pátračky, jen tak mimochodem, také podle něho vznikla postava velitele v seriálu Četnických příběhů. Tady tedy bydlím od roku 1955 – s krátkou přestávkou ve Varech.

A co vaše rodina? Pokud vím, část jí máte přímo na pracovišti...

Ano, není to nic tajného. Zástupkyně ředitele pro útvar vzdělávání Jaroslava Šebková je moje bývalá choť. Svoji současnou manželku Stanislavu jsem si přivezl ze Znojma, před 14 lety. To je strašný, jak to utíká (směje se). Stanislava Šebek působí tady jako speciální pedagog a terapeut.

Pojďme k zařízení, které vedete, kolik tady máte dětí?

Současná kapacita ústavu je 40 dětí od 15 do 18 let, které jsou rozděleny do 5 výchovných skupin. Středisko výchovné péče Čtyřlístek má ubytovací kapacitu 8 dětí, ale v ambulantní péči máme asi kolem 150 dětí… Těch je hodně.

Byly doby, když se rušily ústavy, zažil jste to?

Ve funkci jsem zažil dvě optimalizace, když se snižoval počet zařízení. Tenkrát zaniklo několik ústavů, které teď schází. Pro děvčata úplná katastrofa, manželka s nimi pracuje jako speciální pedagog ve středisku výchovné péče. Pokud je rozhodnuto o dívce, že by měla jít do výchovného ústavu, tak se marně hledá, kde je volná kapacita.

Středisko výchovné péče v Buškovicích vzniklo poměrně nedávno?

Čtyřlístek – to je moje dítě, já jsem si ho vysnil, hodně tehdy pomohl starosta Podbořan Radek Reindl, ten se za mě postavil, že je nutnost, aby tady vzniklo. Všichni starostové mikroregionu, na jeho popud, projekt podpořili. Tenkrát jsme pozvali tehdejšího ministra Marcela Chládka. Sedli jsme si tady u stolu a ptal se: „Co máte za problém?“ – já na to: „Dopisuji si s ministerstvem o středisku výchovné péče, tady celá složka – dokládáme dopravní obslužnost, potřebnost a další a další, vše máme doloženo. Potřebujeme jenom souhlas zřizovatele, máme všechno připravené, místo, lidi se vzděláním, jen souhlas, aby mohlo být zapsáno v rejstříku.“ Byl tady v sobotu. A ve středu jsme měli povolení. Takhle rychle to šlo.

A jde to tak i dál?..

My máme pořád připravené projekty. Bohužel ten koronavirus nám to trochu zbrzdil, ale stejně jedeme, budeme opravovat vyhořelou faru, nakupovat auto do lesa, vyměňujeme na dvou objektech střechu, budujeme terapeutické centrum. V obci máme celkem 13 objektů, vlastně všechny ty baráky jsou v pořádku.

Takže problémy nejsou? A co, když ano?

Já mám štěstí, jsem ve správný čas na správném místě. Něco tam nade mnou drží ochrannou ruku, a vždycky když je nejhůř, když se hroutíme, říkám manželce, devadesát procent problémů se vyřeší samo, a ono to tak je. Je lepší hledat způsob jak to udělat, než hledat důvody proč to nemůže jít.

Jak sháníte zaměstnance?

To je v našem regionu docela problém, do školství se nikdo nežene. Jsou velmi vysoké nároky na vzdělání a finančně jsme dlouhodobě poddimenzováni. Ještě dnes platy pedagogů uváděné ve sdělovacích prostředcích jsou značně zkreslené. Když jsme přijali vzdělané pedagogy, tak selhali v kolektivu, nebo při práci s dětmi a tak jsme se vydali obracenou cestou. Přijímali jsme lidi se základním vzděláním, dnes už někteří mají vysokou, ale věděli jsme, že je na ně spolehnutí. Taky nám někteří odešli když dostudovali. Najednou se s titulem cítili mezi problémovými chlapci nedocenění. Naštěstí někteří zůstali a stali se jádrem našeho týmu.

Zaměstnance si asi nevybíráte sám. Jak to probíhá?

Nikdy to nedělám sám, mám takovou skupinu lidí – sociální pracovnice, speciální pedagog, psycholožka, zástupce ředitele, ekonomka. Vždycky je výběrové řízení a každý, kdo jím prošel, seděl na této židli a my jsme ho tu dusili, abychom zjistili, jak je odolný. Pak odejde – a my rokujeme, pohádáme se mezi sebou, kdo je pro něj, není... Ale zatím musím zaklepat, se nám daří ve výběru pracovníků, jsou tu týmoví hráči, kteří zapadli do naši koncepce.

Jaká je vaše koncepce?

Já jsem ze staré školy. Všichni musíme mít vymezené mantinely, stanovena jasná pravidla, potom se cítíme bezpečně. Uvědomte si, že naši klienti mají našlápnuto, aby skončili ve vězení. Přichází sem z rozhodnutí soudu a všichni mají trestnou činnost. Dělali jsme si průzkum, a všechny kluky, co od nás odešli, můžeme rozdělit na čtyři skupiny. Přibližně čtvrtina z nich skutečně do roka po odchodu od nás v tom vězení skončí, další čtvrtina páchá drobnou trestnou činnost... zatím se na ně nepřišlo a je otázkou času, kdy… Pak je tu další čtvrtina. Taková nešťastná. To jsou ti, co bydlí na ubytovnách, nedopouštějí se trestné činnosti, jezdí s kárkou a pilkou a vyřezávají železo z rozbitých baráků, na podzim češou ovoce, sem tam nějaká brigáda, přežívají... Poslední čtvrtina naprosto splyne se společností, fungují, podnikají, mají výuční list. To je naše priorita, aby se všichni vyučili, získali řidičský průkaz, oprávnění na vysokozdvižný vozík, motorovou pilu. Tihle kluci pak doma učí rodiče vytírat, přezouvat se, mýt okna. Anebo se trhnou od rodiny, založí si vlastní. Přijede za mnou kluk, vystoupí z auta, které si koupil, neukradl. Představí svoji paní, její dceru, kterou vlastně vyženil, ale už je jeho, a kluka mají spolu, a je to radost vidět. Když si založí rodinu a snaží se ji zabezpečit.

Takových je asi minimum?

Budete se divit, ale je jich okolo třiceti až padesáti procent. Můj kolega říkal, že my jsme vlastně zahradníci. Do kluka zasadíme semínko, když jsou dobré podmínky, tak vzejde a kluk rozkvete, někdy to je po měsíci, někdy po roce, po deseti letech. Ale někdy vhodné podmínky nenastanou, a to semínko zpráchniví, a ten kluk skončí v kriminále. A pak píšou srdceryvné dopisy, tady v posledním šuplíku je ukrývám… „Pane, měl jsem vás poslechnout, já jsem takový blbec, nemohl bych se nějak vyučit, prosím pomozte?“ Ale už pro něj nic udělat nemůžeme v tu chvíli…

Jaká je „skladba“ vašich chlapců?

Z 90 procent byli na drogách, máme i výjimky. Ze čtyřiceti třeba 2 nebo 3. Ne že jsou vyloženě na drogách, ale experimentovali či zkusili téměř všichni. A drogy znamenají trestnou činnost. Potřebují peníze, musí krást – doma, v obchodě… Tvrdím, že polovinu z těch kluků zachráníme. Otočíme to, místo, aby stát platil jejich pobyt za mřížemi, aby oni státu platili daně. Všude ve světě, když se snažili omezit sirotčince, ústavy, polepšovny, tak se jim to vrátilo – dětské gangy v Anglii, v Německu – přílišná liberalizace, přílišná svoboda nefunguje. Takže já jsem ze staré školy, zatím držím ty kohouty. Naše výchova se podobá té doma. Když vás doma zlobí dítě, tak ho nepustíte ven, dokud si neudělá úkoly, nesplní své povinnosti. A my jsme v podstatě povinni nahrazovat rodinu. Nejen práva, ale i povinnosti, nejen výhody a odměny, ale i omezení. Ovšem v rovnováze. Naši chlapci jsou překvapivě sociálně zdatní, myslím teoreticky. Jsou citliví na křivdu. Umí však přijmout i oprávněný trest, tedy většinou. Škoda, že tohle si neuvědomují ochránci práv.

Co by si, podle vás, měli uvědomit?

Například to, že obrovská hloupost je inkluze, když všechny děti nahnali do stejné třídy. Když učitel má dítě, které nerozumí, neumí číst ve 4. třídě, ale má ho, protože propadnout nemůže, protože už jednou propadlo, a musí se s ním zdržovat, zatímco mu stojí další děti, a pak je tu skupina talentovaných dětí… Jsem zastánce speciálních škol. Aby se těm dětem pomohlo, nemusí tam být doživotně, jestli zvládá a pomůžou mu, protože mají menší kolektiv, uzpůsobenou výuku, ať přejde do té „intaktní“ školy. Bohužel se více naslouchá těm, kteří si to nepřejí, protože je prý separujeme… A pak máme plné SVP takových dětí. Protože rodiče si s nimi neví rady, učitelé to nemohou obsáhnout, a ty děti jsou nešťastné, protože jsou neúspěšné.

A takové děti se dostanou i k vám?

Ano, je to i náš problém. Dostáváme 15leté děti, které celý život slyšely, že jsou neúspěšné, začalo to ve školce, kdy byl nezvladatelný, a vždy mu říkali „rosteš pro kriminál, jsi k ničemu“. My tu máme například hudební skupinu – v ní ten kluk zažije úspěch a pak má pocit, že je machr, že si může dovolit vše. Přestane respektovat pravidla. My jsme jak na tom laně – v okamžiku, když po 15 letech najednou zažijí úspěch, si myslí, že můžou všechno. Nemůžou. Je třeba vše dělat s pokorou, s laskavostí, s odpovědností, že my jim vstupujeme do života a my vlastně odpovídáme za to, jakým způsobem se budou vyvíjet.

Máte v ústavu kluky, kteří jsou umístěni na žádost rodičů?

Máme. Všichni jsou zde z rozhodnutí soudu, ale jsou případy, kdy návrh podávají rodiče. Je žádoucí, aby se dítě k rodině vrátilo. Nejhorší je, když rodiče zavolají, že ho nechtějí doma: „Ale neříkejte mu to, řekněte, že ho nepustíte,“ žádají do telefonu. Je tady asi jedna třetina dětí původně na návrh rodičů a dvě třetiny z návrhu OSPOD, i když ten má svázané ruce kvůli ministerstvu práce a sociálních věcí, ti musí vyčerpat všechny možnosti, přes střediska výchovné péče atd… a tím to prodlužují. Dostáváme ty děti často pozdě. Teď by měl přijít chlapec, kterému bude 17,5 roku. V prosinci zletí a vrátí se domů, a soud má rozhodovat, že k nám přijde, co to má za význam? Ten tady měl být, ale před 2,5 rokem.

Kolik máte celkem zaměstnanců?

Celkem pracovníků je 59, včetně mě, psycholožky, speciálních pedagogů, uklízeček, kuchařek, řidičů a atd. Vychovatelů je dvacet, máme 5 výchovných skupin a na každé skupině dva vychovatele, kteří se střídají, a téměř každý ten vychovatel má asistenta, dále pak pět učitelů pro deset tříd, velmi důležití jsou i učitelé odborného výcviku. Ti předávají pracovní návyky. Je těžké vyzdvihnout jakoukoli skupinu pracovníků, každá zde má své důležité místo. Jsou dvě zásadní pedagogické zásady, pokud to má fungovat. Jednota a důslednost. Následují poctivost, neublížit, neukřivdit, ta spravedlivost se vine jako zlatá nit celým výchovným procesem.

Máte vlastní střední školu, takže chlapci studují tady. Nebo se dostanou i na střední odbornou třeba do Podbořan?

Máme 5 učebních oborů – stavební práce, zednické práce, zahradníky, lesáky a tesaře – tříleté a dvouleté. V poslední době je trend, aby většina naších dětí navštěvovala učební obory mimo zařízení výchovných ústavů. Mnohdy je to jen vroucí přání nesoudných rodičů. Děti na to často nemají. Takže byli přijati do Podbořan na učiliště, po měsíci, nebo později stejně přestoupila většina k nám. V Podbořanech si ale v současné době učiliště udělalo nové opatření, že kdo má trojku z chování na konci základního vzdělání – a u nás jsou to téměř všichni, protože všichni měli problém – tak je učiliště nepřijme. Je mi to líto, považuji to za chybu. Podle mě, byl lepší ten původní způsob, že děti přijali, a když byl jakýkoliv závažný problém nejen při vlastním vzdělání, přestoupili do naší školy. Teď právě máme tři kluky na učilišti v Podbořanech. Uvidíme.

Zažil jste tu nějaký exces, fyzické napadení?

Dlouho k tomu nedošlo, aby byl fyzický konflikt s kluky. Verbální napadení řešíme poměrně často, ale jsme speciální pedagogové, tak to musíme ustát. Před 15 lety jsem taky dostal pěstí a měl jsem otřes mozku. Čí je to chyba? Jste v nesprávný čas na nesprávném místě. Ty děti jsou emotivní, hodně jich, asi 70 procent, máme léčených psychiatricky. A jednají tak jak jednají, proto jsou u nás, protože je nikdo nezvládá, není kam jinam je dát. Horší je, že v republice neexistuje detenční zařízení pro psychiatricky léčené agresivní mladistvé. Jsou léčebny. Dětské léčebny je logicky nepřijmou, protože tito adolescenti by ohrožovali jejich děti a do léčeben pro dospělé nemohou z důvodu věku. Není v republice zařízení, kde by je vzali. Seděl jsem tady s klukem, záchvat, nezvladatelný, agresivní, pan doktor obtelefonovával, prosil, rychlá záchranka byla blokovaná, kdyby někdo měl infarkt, tak zemře kvůli němu. Nesehnal mu žádné zařízení. A my s takovým klukem musíme pracovat. Dříve, když bylo dítě pod vlivem drog, nebo alkoholu, tak nám ho policie nesměla předat, musel jít na detox, teď ne, my si ho musíme převzít, teď je to všechno na nás. Z mého pohledu je nedostatečná meziresortní spolupráce. Ministerstvo zdravotnictví nepracuje tak, jak bychom potřebovali, zdravotnická zařízení nejsou pro naše děti, takže to odnášíme my. A nejhorší, že jsou omezovány ty OSPODy, až je mi jich líto. Vždyť to víte, jak se to na ministerstvu střídá, já si už ani nepamatuji ministra, který vydržel celé volební období… Ale nejsem politik, nerozumím tomu, nechci kritizovat.

Chtěl jste někdy odejít?

Každý den třikrát! (smích) Doopravdy asi ne. Ale člověk je někdy plně vyšťavený. My máme výhodu doma… je to výhoda – nevýhoda. Že my tím žijeme 24 hodin denně. Stane se, že jedem z práce domů večer, pak stejně doma vyřizujeme telefonáty, rodiče volají. Nebo jsme někde na rodinném výletě a do toho řešíme telefonát, že má problém s vnučkou babička atd.

Máte malou dceru. Vedete ji k samostatnosti?

Tím že máme spolu jedno dítě, tak jsme i chtěli, aby byla samostatná, když už má ten syndrom jedináčka, aby nebyla upnuta na nás. Chtěli jsme, aby se Sára rozvíjela všestranně, tělesně i duševně, ve 4 letech začala na klavír, dělala to s nechutí, manželka už to vzdávala, ale já jsem trval, aby základní hudební vzdělání měla, tak jí to vydrželo 4 roky a pak už ne… Je jí devět, odmalička, co udržela tužku, maluje, máme stovky schovaných malůvek, jak se postupně vyvíjela. Manželka říká, že vyměnila piano za štětec. Miluje lidi, strašně rychle navazuje kontakty, i s dětmi, pomalinku se začne přibližovat, pak se zeptá a už jedou, a nezastaví pusu do večera. To malování ji baví, maluje pro maminku, pro otce Alexandra, pro kostel, do soutěže. Dělá si návrhy oblečení, zkouší postavy, zdokonaluje se v portrétu, který má nejraději. Ale musí mít předlohu. To řeší tak, že předlohu stáhne z internetu, anebo si ji nafotí, potom improvizuje. Třeba když malovala Cyrila na Velehrad, tak já jsem držel Bibli, vyfotila mě, ale že prý mám krátké fousy, tak si našla na internetu Gandalfa, zkombinovala dva obrázky dohromady, a vznikl svatý Cyril, jak překládá Bibli.

Takže i dcera je vaše vzpruha a jistota proti syndromu vyhoření?

Určitě. Ale syndrom vyhoření? Co to je? Věřím, že když už člověk nemá motivaci k další práci, tak to přijde. Samozřejmě musíme relaxovat. Pro mě je velká relaxace dcera, zahrada, anebo jedeme za známými, na památky, poznáváme Česko. No a pak ideální odpočinek, když jezdíme „na chatu“ do Thajska – letos v prosinci vynecháme, ale jezdíme tam každý rok na Vánoce. Bydlíme na ostrově, který je téměř bez turistů, žijeme život domorodců, jíme to, co oni, bavíme se tak jako oni, je to poměrně levné, nejdražší je ta letenka.

Na chatu do Thajska?

Říkáme tomu „chata“. Máme tam domek, do kterého jezdíme pravidelně, ale to není naše, jenom se smějeme, že na chatu. Máme tam okruh svých lidí, známých, jako když jedete do chatové oblasti, tak víte, kdo vás tam bude čekat na tom přístavišti. Jen ta cesta je delší – z domu až na ten bungalov trvá celkem 30 hodin. Ale těšíme se, vždycky víme, kdo nás bude čekat a po tom měsíci se s námi bude loučit. Je to ostrov, který si buď zamilujete, nebo po třech dnech utečete, je to drsná příroda, mezi opicemi, jedovatými kobrami, pavouky, ale na druhou stranu tam máte lidi, kteří nemají nic. Kluk má kraťasy, potrhané tričko a každou botu jinou podle toho, co moře vyplavilo, a je spokojený, šťastný. Nic víc k životu nepotřebuje, má všechno. My sdílíme ty jejich osudy a díky tomu si vyčistíme hlavu. A hlavně jsme hodně daleko a nemůžeme do práce. (směje se)

Tady je to asi úplně něco jiného, že?

Každopádně. Oba nepijeme, kdykoliv je třeba nasednout do auta, tak jedeme, je třeba být připravený – ale to nejen my, všichni kolegové tady. Nevíme, co je pracovní doba. ani tu ponorkovou nemoc nemáme (smích). Když s manželkou přijdeme domů, tak jdu na zahradu, ona maká doma, na chvilku se oddálíme, ale po chvilce… „Mohla bys mi pomoct, potřebuji poradit?“ takže jsme pořád spolu.

Jak to je teď s vnímáním vašeho zařízení okolím, lidmi ze vsi?

Pamatuji časy, kdy jsme byli v obci trpěni. Naši chlapci tehdy nejen poškozovali budovy sprejerstvím, ale chodili stížnosti na jejich vulgarity vůči obyvatelům a dokonce páchali trestnou činnost. Nebylo dne, kdy bychom neřešili nějaký problém. Ta doba je naštěstí dávno pryč. Nejlepší by bylo se zeptat přímo Buškovičáků. Myslím, že dnes jsme vnímáni zcela odlišně. Pomáháme, kde se dá, ať už při zvelebování obce a okolí, nebo při kulturních a společenských akcích. Bubenická skupina Australien Buš-kovice je známá nejen v našem regionu, vystupovali i v pražské Lucerně a při mnoha akcích obchodní sítě Albert. Spolupracujeme se stavebními společnostmi i zemědělci a lesáky v regionu.

Máte nějaké krédo?

Když můžeš někomu pomoci, pomoz mu! A neočekávej, že ti to vrátí, ale ono se ti to vrátí od někoho, od koho to ani nečekáš. Proto říkám, že mám štěstí na lidi, a že jsem ve správný čas na správném místě. Když můžeme, pomůžeme – ve školce fantastická spolupráce s ředitelkou Ivetou Haragovou – udělali jsme herní prvky, máme truhláře, zedníky, co bychom nepomohli! Potřebuje základka – Jarka Kudláčků – ruce truhlářů? Má poškozené lavice, tak opravíme. A ono se nám to třeba vrátí, když my budeme potřebovat. Kantovi z Lubence mají spousty aktivit. Jsme ve spojení, a pokud to jde, vzájemně si pomůžeme. Teď právě vzniká pro Buškovice dřevěný kříž s vitráží. Mělo by to být na náměstí, kde stojí opuštěný, zdevastovaný podstavec a říká se mu U křížku.

Chtěl byste na závěr něco vzkázat?

Lidé, nehodnoťte něco, čemu nerozumíte. Vždy je lepší položit několik otázek, než znát bezpečně všechny odpovědi. Potřebujeme omladit kolektiv. Zjišťuji, že náš kolektiv stárne. Gymnazisté odcházejí do Prahy, Plzně na studia, a už tam zůstanou, sem se nevrátí, najdou nové kamarády, pracovní příležitosti, co by se „zakopávali v Buškovicích“, když můžou být ve městech. Ale pořád se najdou takoví „blázni“ jako my. My asi nejsme normální, jsme jinak nastavení. Jsem vděčný všem z našeho kolektivu. Snažím se v každém ty jeho chyby, které máme všichni, potlačit, ale vytáhnout z něho to nejlepší. Jsme každý úplně jiný a to je přínosné, ale každý svým způsobem praštěný.

Děkuji za rozhovor, ať se vám daří.

Alla Želinská

Komentáře

Nabídky práce

UKLÍZEČKA

Přijmeme pracovnici na úklid v odpoledních hodinách ve škole. Vhodné pro ženy důchodkyně. Zájemci hlaste se v sídle firmy LASSO (Libušina 1314, Chomutov) vždy v pondělí a ve čtvrtek v 11 hodin.


ZEDNÍK

Sháním ZEDNÍKA. Vyžaduji samostatnost, pracovitost. Práce v Chomutově - celoročně. Plat od 130,- Kč/hodina.
Tel.: 776 113 389


ZAMĚSTNANCI

Hledám zaměstnance všeho druhu (pekař, zedník, tesař, dělník, zdravotní sestra atd.) na práci do Německa. Požadujeme základy němčiny. Zajímavé platové ohodnocení, ubytování zajištěno, proplácení pohonných hmot. Možnost pohovoru na uvedeném telefonu.
Tel.: 0049 179 607 373


ČÍŠNÍKŮ/SERVÍRKA

Restaurace a bowling Nový svět přijme číšníka/servírku na HPP. Nástup možný ihned.
Tel.: 603178361
E-mail: info@restaurantlouny.cz

Poslední videa

Uprchlý vězeň

.....

Přehrát video
Minikopaná ve Vroutku má tradici, hrají i ženy

Letos se turnaje v minikopané v sobotu 18. 7. ve Vroutku zúčastnilo sedm týmů, jeden z nich tvořily ženy. Do brány pro jistotu postavily šikovného mladého muže :-)

Přehrát video