Nemůžeme se rovnat zážitkovým bazénům, stačí pohodové prostředí a čistá voda, říká Luboš Podroužek

Plavecký bazén v Žatci se opět po prázdninách otevřel. O tom, co je nového, jak to tam funguje, ale i o sportování, životě, rodině jsme povídali s jeho správcem Lubošem Podroužkem, jenž má na starosti veškerý chod bazénu, obou tělocvičen, pronájmy, údržbu a zaměstnance, kteří se starají o denní provoz. Jak říká, je skvěle, že plno žateckých plavců, ať už bývalých nebo současných, zůstávají sportovci tělem i duší. Sám se věnuje pohybu každý den, vedl k tomu své tři syny a vede i vnoučata.

Jste rodilý Žatečan?

Narodil jsem se před 56 lety v Žatci a město jako takové mám rád. Mrzí mně, že nevyužívá svůj potenciál, starobylost i umístění nad řekou. Tak krásné město je v historické části úplně nevyužité.

Bydlíte na vesnici, že...

Žiji ve vesničce Želeč, kde začínají lesy, jak já s oblibou říkám, a manželka se směje, krása střídá nádheru. Je to krásně položené místo a já vystoupám na Černocký vrch a tam se mohu rozhodnout, kam pojedu, to samé na běhání. Jsem vesničan tělem i duší, vyhovuje mi to tak a ve městě už bych si nezvykl.

Máte dobrou fyzičku, kterou vám může závidět leckterý mladík.

Ona ta fyzička nebyla vždy, ještě asi před jedenácti lety jsem měl skoro sto třicet kilo, nějaké zdravotní problémy a výmluvy, že kvůli těmto problémům to nejde.

Dělal jste nějaký sport? I závodně?

Sportoval jsem od malička, vlastně všechny sporty. Vyrostl jsem na samotě v Sádku na nádraží, mám o víc jak dva roky staršího bráchu, a tak jsem měl co dohánět, abych mu stačil. Když dnes vidím co je sportovišť a jaké jsou podmínky, tak o tom se nám ani nezdálo. Tenis, nohejbal na hrubém asfaltu, síť z provazu a s tím spojené hádky, zda byl nad, nebo pod. Čáry sypané pískem, ometené míčky a když jelo náhodou auto, tak to sbalit a počkat. Atletika v lese, stolní tenis v čekárně na nádraží, na sražených stolech. Fotbal v parku a každý den jsme vezli míč do školy v síťovce a doufali, že to neuvidí táta. Fotbal se hrál vlastně všude, tenisákem, míčem, plechovkou. Za školu jsem jezdil prakticky na všechny závody a fotbal hrál jako dítě v Měcholupech a na černo Holedeč, Deštnice. Když jsme chtěli na fotbal, tak nám táta, neskutečně pracovitý člověk, dal na ráno práci (říkal nejdřív práce, pak zábava) a my s bráchou brzy ráno vstali, abychom to stihli.

Máte speciální vzpomínku na ty časy?..

Vždy se mně vybaví pan Harvánek, jak vykukoval dole od hřiště, jestli už běžíme (měli jsme to čtyři kilometry). Atletiku jsem dělal později trochu v Čáslavi, kam jsem chodil na dopravní do školy, měl jsem to štěstí, že tehdy tam ve Vodrantech 82-85 trénovala paní Jarmila Kratochvílová, nikoho jsem neviděl tak dřít. Zato já jsem procházel obdobím dospívání a zábavy. Ono to v té době nešlo moc skloubit, ani fotbal, ani atletiku. Měl jsem to skoro sto osmdesát km, od pátku do neděle jsem byl prakticky na cestách. Po ostaršení jsem od 16 nastupoval za chlapy v Želči, zápasy jen sobota nebo neděle poločas doma a rovnou z hřiště na vlak. 

Byl jste na vojně, sportoval jste i tam?

Sportu přála vojna, tam na to byl čas, a i lidi, ale po návratu z vojny jsem si hned zničil koleno (s tím jsem měl problémy už od mala). Operace půl roku sádry a další marodění. Po roce místo 68 bylo 100 kg, každý návrat zranění a také jsem měl v dvaceti čtyřech již tři děti, tak nebylo na sport tolik času a převládaly i výmluvy.

Jezdíte na kole – jak dlouho?

Na kole jsem jezdil jako každý kluk, ale pak léta nic, ani už nevím, asi před deseti lety jsem si vzal od syna kolo a zkusil, jestli mně to bude bavit, po třech tisících km jsem si koupil malinko lepší starší kolo, na tom už jsem začal jezdit cca sedm tisíc ročně, asi před třemi zase o dost lepší, starší kolo a na tom je to úplně jiné. Jezdím celý rok, nejedu, když je náledí, sněží, déšť a vichr. Používám kolo jako dopravní prostředek. Potřebuji vybrat peníze, tak se svezu do Rakovníku, nebo vykoupat na Bucek.

Jak daleko jste ujel na jeden „zátah“ ?

Nejvíc na jeden zátah jsem jel 130 km. Určitě by se dalo i víc, ale ráno si jedu zaplavat, pak přijedu domu, no a pak překonávám lenost. Vyjedu v jednu, nebo půl druhé, a to už stihnu do večeře jen těch sto, sto deset kilometrů.

Kde všude jste na kole byl? Kde to máte nejraději a proč?

Mám sjeté okolí do 60 km, jezdím na biku, bez navigace, měřáků většinou sám, má to výhody, nemusím dodržovat žádnou trasu a mohu zastavit, kde chci. Je to takový polokruh, Lány, Křivoklát, U Rozvědčíka, Krakovec, Rabštejn, Chýše, Bochov, Valeč, Doupov, Nechranice, Panenský Týnec, Peruc a pak místa kolem. Často se seberu a jen tak jezdím, Lánskem a Křivoklátskem zkouším různé cesty a kochám se. Žatecko a Lounsko jezdím jen výjimečně, velký provoz, absence přírody. Také jezdím každý rok prakticky od narození jižní Čechy, ke Stráži nad Nežárkou, tam to mám obzvlášť rád, rodiště táty a mé sestry, my s bratrem už se narodili v Žatci.

Také jste otužilec. Jaké mate zkušenosti, kdy jste s tím začal, jak?

K otužování mám kladný vztah od dětství, pamatuji, že jsem se se spolužáky vsadil o dvacet korun, že se vykoupu. V Měcholupech u splavu jsem rozbil led a potopil se, to tam bývala ještě voda a chodilo se tam i bruslit. Jinak celý život se sprchuji studenou vodou a někdy před třemi roky jsem konečně zase překonal výmluvy, jak není kde se v zimě koupat.

Kde se otužujete nejraději, jak často? Máte na to parťáky, nebo většinou sám?

Původně jsem chtěl chodit jednou týdně, ale nějak se to zvrtlo a chodím každý den, takže většinou nejdu ročně tak čtyři dny, loni jeden a letos jsem byl každý den. Chodím sám, mám rád rybníky v přírodě, je to po celém dni krásný relax. Asi jsem cvok, v zimě celý den mrzne, padá sníh a já se těším, až večer zalezu do vody, jsem tam a kolem mně hraje zvonkohra z ledu. Ve vodě trávím tak 12 - 15 minut, to samé venku.

Máte nějakou radu v tomto směru?

U otužování by měl každý vyjít vstříc sám sobě, nekoukat, kdo a jak dlouho tam je, ale dělat to tak, aby z toho měl ten pocit radosti. Jednou se mi stalo, že na druhé straně rybníku u břehu okusovala srna bezinku, tak jsem pomaloučku plaval k ní a doplaval tak na dva, tři metry, ona, když mně po chvíli zaregistrovala, tak se ani nepolekala, jen popošla o pár metrů výš. Nebyl jsem pro ni nebezpečný. Říkám, otužování je absolutní relax, jdu většinou za tmy, rybníky u nás v Želči jsou na kraji lesa, někdy sype sníh a je to vše tak uklidňující.

Jakou profesi jste dělal?

Už jsem tady zmiňoval, že jsem chodil na dopravní do Čáslavi, trošku z ruky cca 180 kilometrů, ale mělo to i pár výhod, rodiče tam nikdy nebyli J, potkal jsem plno zajímavých lidí a procestoval zas kousek republiky, když se mně nechtělo domů, tak Sázava byla na víkend jasná volba. Většinu života jsem spravoval auta a různé stroje, ať už u někoho, nebo hezkých pár let sám.

Jste správce bazénu v Žatci, jak dlouho?

Na bazén jsem přišel úplnou náhodou a jako záskok na dva měsíce, no a už tu jsem devátý rok, cca pět let jako strojník a teď čtvrtý jako správce, strojník, uklízečka.

Mám na starosti bazén, velkou a malou tělocvičnu, pronájmy, údržbu a zaměstnance, kteří se nám tu starají o denní provoz.

Jak funguje bazén?

Bazén se otevírá všední dny v šest ráno, víkendy od desíti, dopoledne jsou většinou pronájmy, sjíždí se sem školy a školky z širokého okolí, nejdál asi Valeč, ale také Kadaň, Chomutov a samozřejmě Podbořansko, Žatecko. Většinu dní máme do otevření pro veřejnost, to je 17 hodin, obsazeno. Mnoho lidí má představu, že když otevíráme ve všední dny v 17 nebo 18 hodin, tak do té doby tu nikdo není, opak je pravdou. Máme otevřeno úplně každý den v roce, k bazénu pronajímáme i tělocvičny. Ty do 22 hodin a třeba velká je vždy časově plná na celý rok.

Přibližte nám trochu historii bazénu.

Jsme menší bazén stavěný jako školní a výukový, s tím, že se provozuje i pro veřejnost. Postaven byl v roce 1996 za tuším 41 milionů korun od Ministerstva školství a města, a je super, že se tak stalo, protože dnes by už nic takového nejspíš v Žatci nevzniklo. Spadáme pod Obchodní akademii v Žatci a díky dotacím kraje a hlavně města můžeme fungovat.

Co všechno obnáší vaše správcovství?

Mám tu na starosti od administrativy až po úklid. Ve chvíli jak napustím bazén, to je někdy půlka srpna, tak až do vypuštění, začátek července, jsem tam úplně každý den, jestli jsou Vánoce, nebo Velikonoce, jsem tam. Bazén je takový různorodý organismus, úprava vody, topení, vzduchotechnika, elektrická zařízení, měření regulace a do toho práce s lidmi. Většinu oprav, údržeb a prací si snažím dělat sám, a ve chvíli, když nestačím, tak mám pár stálých šikovných řemeslníků, kteří mi vždy pomohou. Jako bazén se nemůžeme, a ani to není naše ambice, rovnat zážitkovým bazénům, chceme, abychom udrželi chod v co nejlepších parametrech, co se týče ekonomiky, čistoty, kvality vody a pohodového prostředí.

Kdo jsou vaši nejčastější návštěvníci?

Naši zákazníci jsou hlavně dopoledne děti, co se učí plavat, odpoledne lidi, co si jdou zaplavat a jen tak relaxovat, a zvlášť kategorie jsou závodní plavci. Pro nás je velmi dobré, že Jiří Karas je plavec, sportovec, trenér plavců a hlavně ředitel školy, pod kterou spadáme. Je to velký patron jak plavání, tak bazénu, většinu dní přichází ještě dřív než já, aby se věnoval plavcům. To je po půl šesté ráno.

Rád plavete v bazénu? Kolik uplavete?

Plavat jsem znovu začal asi před jedenácti lety. Měl jsem bolesti zad a nemohl skoro ani chodit, tak mně syn vozil do Postoloprt nejdřív třikrát týdně a pak každý den, přestal jsem kouřit a cena dvou hodin a cesty byla přesně ty mé dvě vykouřené krabičky. Od těch dob nemám žádné problémy se zády. Do Žatce jsem začal jezdit náhodou, protože v Postoloprtech dělali přestavbu a další souhry náhod zajistily, že dělám dnes na bazénu v Žatci. Plavu (u mně se to moc nedá nazvat plavání, když koukám na skutečné plavce, jak to umí) moc rád, prakticky úplně každý den ročně cca 500 km, plaval jsem i víc, ale musel jsem najít nějakou hranici, abych mohl dělat ostatní sportovní aktivity, plavání mám jako rehabilitaci. K tomu plavu ještě každý večer v rybníku, ale těch sto, dvě stě metrů je doopravdy jen lážovka.

Stiháte toho opravdu hodně.

Na každý den mám různé aktivity, plavání je jasné, otužování také, k tomu buď běhám venku 7 - 8 km, na pase 4,5 km, kolo, stolní tenis, fotbal, no na hřišti už toho moc nenahraji, nestačím, ale tělocvična, tam mně to moc baví. Když mám absolutní lenost a ne-chce se mně běžet ven, nebo na kolo, tak si sednu na spinningové kolo, co mám v jednom pokoji a šlapu a koukám na TV, byl tam i orbitrek, ale neslyšel jsem televizi. Jezdil jsem i na koloběžce, ale syn v Mostě to chtěl zkusit, tak má teď místo u něj. Lyže nestíhám, když jsem je vytáhl po letech a postavil se na běžky, tak to byla neskutečná groteska.

Vraťme se k bazénu. Je tam novinka...

Na bazénu je nově relaxační vana, ta je místo kojeneckého bazénu. Ten se prakticky rozpadl a nový s údržbou a chodem by byl dost drahý. Takže byla hledána jiná alternativa a v době energetické krize, kdy nikdo nevěděl, zda vůbec budou energie na chod plaveckého bazénu, ta vana byla taková drobnost, která se zdála udržitelná. Páry myslím fungují parádně, servisuji si převážně sám, takže pokud je porucha, tak se snažím do maximálně druhého dne odstranit.

Kolik stupňů má voda v bazénu?

Teplotu má povolenou hygienickou normou 28, ale udržujeme kolem 27, trochu kvůli plavcům.

Které sportovní osobnosti si zaplavaly v žateckém bazénu?

U nás je jasná tvář našeho bazénu Lucie Svěcená, je škoda, že jí zdraví nedovolilo účast na druhé olympiádě. Myslím ale, že ne-ní český reprezentant plavec, který by si v Žatci nezaplaval. Jinak je tu plno dobrých plavců, nechci nikoho vyzdvihovat, aby se na mě nezlobili. Je důležitější, že obrovská skupina žateckých plavců, ať bývalých, tak současných, zůstává sportovci tělem i duší, a když se člověk podívá na listiny triatlonů, duatlonů, maratónů, tak je tam všude najdete.

Ráda bych se zeptala na vaši rodinu. Žena, děti, vnuci. Také milují pohyb?

Rodina je pro mne vším, je to takový smysl života. Mám krásnou manželku, brali jsme se ještě v socialismu, jsme takový dva rozdílný tipy, manželka je strašně ráda doma, chodí si dělat na zahrádku, ráda uklízí, má přezdívku paní Colombová a já, jak to jde, jsem pořád fuč, jak říká, abych mohl já ně-kde pořád courat, tak se musí o ten chod někdo postarat, je ale pravda, že třeba nákupy obstarávám ze sta procent já. Otužovat se byla letos prvního ledna, líbilo se jí to, ale nedozrála, nenajde si ten čas.

Určitě jste vedli ke sportování své děti...

Máme tři syny, od mala nebyla sportovní činnost, kterou bychom nedělali, kluci prošli všemi kategoriemi fotbalu v Blšanech, v té době si zahráli všechny nejvyšší mládežnické soutěže. Nejstarší syn si zahrál i v Šanghaji a všichni procestovali různá místa, dnes už hraje jen nejmladší, po návratu z Německa už jen dohrává v Chlumčanech, tak je mu 32 let, ten tedy sportuje i jinak, posilovna, běh, kolo i dokonce správná strava. Je pravda, že mi v dospívání trochu vyčítali, že moc neměli dětství, jen fotbal jim zabral čtyři tréninky v týdnu, to jsme ještě večer trénovali navíc doma a víkend zápasy, někdy když šli za jiné kategorie, tak třeba oba dny. Začínalo se začátkem července, kdo nemohl, tak končil a celé prázdniny dvou až třífázově trénink a zápasy. Půl prosince volno a pak už zas tréninky a turnaje. Byla to doba, když jsme byli víc v Blšanech než doma. Já tam trénoval dorosty, a tak se o ničem jiném doma nemluvilo a neřešilo. Nejmladší syn ještě k tomu hrál florbal za Podbořany, takže někdy odehrál florbal, přivezli ho na fotbal, po něm zase na florbal, v neděli večer byl totálně vyřízený. Kluci měli sport rádi. Nejstarší dělal FTVS UK, při škole začal pracovat a tak po pěti letech pobytu říkal, chybí mně dvě zkoušky, ty dodělám za rok, no a jak to bývá. Za rok už k žádné zkoušce nešel.

A co vnoučata?

Všichni tři syny mají syny a prostřední navíc dceru. Vnoučata jsou pro mně vším, ty si užívám a jsou to jediný tvorové, kvůli nimž jsem ochoten nevyjet na kolo. Ty starší dva šli letos do první třídy a ti jsou ve vodě od čtyř měsíců, je to na nich znát, vydrží v bazénu hodiny i v tělocvičnách si to také užívají. Všechny vedou rodiče ke sportu a chodí na kroužky, na kolo, fotbal, atletiku. Chomutovský vnuk se koupe i v studené vodě a občas nějaké vodopády, rodiče se otužují také občas. Žatecký vnuk byl se mnou v rybníku teď, říká, dědo, já si jen sáhnu jak je studená, a pak se vykoupal.

Máte něco na srdci? Vzkaz na závěr?

Na téhle době mně vadí, že jsou lidé neskromní, pořád se za něčím ženou a vůbec si neuvědomují, že si pořizují věci, dovolené, přepychová auta, baráky, které nepotřebují… A místo toho, aby spolu trávili čas a užívali si, tak jen pracují, aby to mohli vše zaplatit.

Děkuji za rozhovor.

Alla Želinská