Novou sezónu ve Špejcharu zahájila Berenika Saudková

CHOMUTOV — Za zvuku saxofonu se ve čtvrtek 18. ledna uskutečnila vernisáž obrazů s názvem Ciao Berlína, která potrvá až do konce února. O výstavě a malování, ale i o odkazu slavného otce, jsem si povídala s talentovanou umělkyní Berenikou Saudkovou.

Proč zrovna Ciao Berlína?

„Nechtěla jsem nic důmyslného, nic srdceryvného. Napadlo mě, že by tam mohl zaznít můj pseudonym. Ten používám hlavně ve Spojených státech, kde jsem malovala část expozice. Jméno Berenika Američanům zní nepravděpodobně, nezapamatovatelně. Berlín ten znají, takže Berlína je jim blízká. A Ciao? To je asi z radosti, že budu tu. Kdysi se můj strýc ptal jedné kapely, proč se jmenují tak, jak se jmenují a někdo z nich mu odpověděl, „No, my na začátku ani nevěděli, jak se jmenovat a manažer na nás tenkrát před nějakými novináři tlačil, a zrovna byl na stole nějaký francouzský magazín s názvem Depeche mode, tak jsme řekli, že se jmenujeme Depeche mode.” Tak asi tak nějak to bylo i s tím mým názvem výstavy.”

Jaké obrazy jsou na výstavě k vidění?

„Výstava nebyla plánována dlouho dopředu, tak jak to u velkých galerií bývá. Vše šlo tedy ráz na ráz. V prosinci mě oslovila Romanka Parmová, zda nechci vystavovat v Chomutově v krásné galerii a já hned zajásala. Ano, ano, v Chomutově jsem ještě nikdy nevystavovala, to bych moc ráda! Víte, ony se výstavy běžně připravují nejméně rok dva dopředu. Některé galerie mají i pětileté čekací lhůty, proto říkám narychlo. A protože jsem teď dost vyprodaná, tak jsem to pojala jako průřez tvorbou. Některé obrazy jsou dokonce zapůjčené ze soukromých sbírek. Můžete zde ale narazit i na úplně nové kusy. Jsou to velkoformátová plátna, čistě bílá se zafixovanou lehkou decentní kresbou. Sama jsem překvapena, jak se to ujalo. Než jsem je stačila vystavit v kolekci, jsou téměř pryč. Asi se lidem hodí do dnešních stroze čistých interiérů. Říkám tomu takový Aplee styl. Ale mám zde i barevnější plátna, mé klasické figurálky a ksichtíky jak z obálky. Každopádně všechny ty obrazy spojuje nálada. Nejde mi tolik o portrét spíš o výraz, který zachycuje. Obraz vám musí sloužit. Zútulnit prostor, udělat společnost. Lidé na západ od našich hranic nakupují umění stále ještě více než u nás. A ne vždy je to jen o penězích. Proto jsem na tuto výstavu zařadila takové velké rozpětí technik. Od plakátů, přes grafiky, kombinované techniky až k oleji. Ale vůbec si nechci stěžovat, naopak, zájem o kulturu v naší vlasti je, ať už o divadlo či obrazy. O to víc mě to těší, že tu nenakupují umění jenom obchodníci kvůli dobré investici. Takže jestli mohu jednodušeji odpovědět na otázku jaké obrazy jsou tu k vidění: je to průřez tvorbou a technik, který čítá okolo padesáti obrazů.”

Překvapením výstavy je koutek věnovaný vašemu tátovi Karlovi Saudkovi…

„Věnovala jsem kousek galerijní plochy otci jako malou ochutnávku na výstavu, kterou plánujeme zde v galerii na léto 2018. Ráda bych, aby lidé viděli, že otcova tvorba stojí za to, aby se přišli na výstavu podívat, protože Kája je světový a jedinečný. A bohužel stále tak i trochu nedoceněný, určitě by si zasloužil, aby si lidé z celé republiky i světa udělali výlet a přijeli se podívat sem do Chomutova. Kromě výstavy Káji Saudka, na kterou nezapomenou, uvidí i vaše krásné náměstí.”

Odkaz vašeho táty je i ve Vašich obrazech…

„Snad ano, i když to není záměr. Nás Saudků není tolik, ale všichni jsme si svým způsobem podobní. I bratranci rodilí Francouzi z Paříže, kteří neřeknou slovo česky, mají rukopis Saudek. V dětství jsem dříve kreslila, než mluvila. Ať už to bylo pastelkami na papír nebo po zdech tátova ateliéru. Co si pamatuji od tří čtyř let, tak moje obrazy se příliš nezměnily, jsou pořád vlastně stejné. Jen tenkrát jsem více tváří kreslila. Více dětí kolem a vlastně více všeho kolem sebe.

Téměř na všech obrazech jsou ženy, kdo vám stojí modelem?

„Modelkou jsem si sobě sama. Jsem po všech stránkách výhodná, vždycky ochotná postát, neodmlouvám, poslouchám pokynů a ještě jsem nejlevnější. Vlastně, vůbec nic nestojím!” (Smích) „Pokud je potřeba namalovat ruku, dám si ji před obličej. Jinak používám zrcadlo, nebo je–li to složitější kompozice, udělám si fotku, které se pak držím.

Kde čerpáte inspiraci?

„No přeci v lásce. Na plátně používám fantazii. Pocity převádím do tváří, ve kterých umíme číst. Pak mi mé tělo slouží jen jako technická předloha. Tam se možná odráží jistá podobnost s mou osobou. Někdy se také nechám inspirovat, když vidím nějakou zajímavou situaci či fotografii. Udělám si skicu, kterou následně rozsíťuji a poté přenesu na plátno.”

A poslední dotaz, na vernisáž jste přišla se psem, proč?

„To je fenka Ikea! Veselá psí slečna, která si před příchodem ke mě zažila své. Vyhublá a polámaná, vyděšená. Zlí lidé jí ublížili, ale naštěstí jsou i dobří lidé, a ti jí zachránili. Provozují jeden útulek, a protože kapacita tohoto psího nalezince je vyčerpána, hledají dobrovolníky jako jsem já, kteří si vezmou pejska do dočasné péče a mezitím pro něj hledají domov. A když se nový domov pro něj najde, vím, že můj krátký vztah s psím kamarádem je u konce. Vlítnou mi vždycky slzy do očí, ale pak si znovu a znovu musím říct: I za tuto ztrátu to stojí, protože toho chlupáče posílám do života. Kouknu se jen na něj jak je veselý a uzdravený a nechám to za sebou. Tenhle psí parťák se bude mít tisíckrát lépe než se měl. Už nebude zcela opuštěný někde na řetězu jako hlídač starého haraburdí s jednou patkou plesnivého chleba týdně a pár ranami holí. Takto se nám s kamarádkami Šárkou a Yvon podařilo postupně během roku pomoci přes třiceti psům. Doma mám ještě dva, ale brát je do takové vážené instituce najednou by bylo asi moc. Když to tak pozoruji, psi jsou prostě nejlepší lidé, kdyby se k sobě lidé chovali jako psi, tak by bylo na světě krásně.”

Děkuji za rozhovor. Soňa ŠÍMOVÁ