Řídí ráda a ráda vozí lidi. To je důvod, proč je Barbora Moravec Rösslerová řidičkou autobusu

Není až tak časté, aby za volantem linkového autobusu seděla usměvavá šarmantní žena. Právě takovou ale můžete potkat na spojích mezi Žatcem, Podbořany a dalšími obci a městy v regionu. Řidičce Barboře Moravec Rösslerové právě skončila dopolední směna, dnes jezdila linku 743 Žatec – Libořice – Podbořany.

V depu společnosti Autobusová doprava Podbořany v Dělnické ulici v Podbořanech zručně parkuje téměř dvanáctimetrový autobus a jde si se mnou popovídat o své práci. „Páni, tak já ještě budu slavná…“ Poněkud rozpačitě se směje a usedá do křesla v malé kanceláři Barbora. Velmi sympatická a usměvavá dáma, kterou, jak tuším, řízení moc baví. Náš rozhovor to potvrdil, a prozradil mnoho jejích dalších zajímavých koníčků.

Jak dlouho vlastníte řidičský průkaz skupiny D?

Asi tři čtvrtě roku. Tady pracuji od září 2018…

Jak jste se k této, i v dnešní době přece jen mužské, práci dostala?

To se musíme vrátit tak o patnáct let zpátky (smích). Pocházím z Prahy, dvanáct let jsem pracovala v Drink SOS, odvážela vozy a motorky. Znáte to, někdo pil nebo je unavený řídit, nechce nechat auto zaparkované někde daleko přes noc, aby neriskovali nehodu, ztrátu řidičského průkazu či poškození vozu, nechají se odvézt. Ráda řídím, to je asi to hlavní vysvětlení, jak jsem se k tomu dostala (směje se).

Z Prahy do Kolešova

Řídila jste tedy automobily a motorky. A pak jste se rozhodla pro autobus?

Ne hned, mezitím jsem ještě udělala řidičák skupiny C na nákladní auta! Před čtyřmi roky jsme se s rodinou přestěhovali z Prahy do Kolešova, je to tady blízko, 11 kilometrů od Podbořan. To jsem pak pracovala na dispečinku Modrého anděla, sice z domova, ale pořád noční směny, a to bylo dost únavné. Říkala jsem si, co dál budu dělat? Rozhodla jsem zkusit práci na náklaďáku, ale k tomu nedošlo. Po řidičích autobusu je stále poptávka, tak jsem se šla zeptat sem, a s jednatelkou společnosti paní Janáčkovou jsme se domluvily, že nastoupím.

Jaký byl zácvik a vůbec začátky tady?

Když jsem měla v ruce řidičský průkaz sk. D, těšila jsem se, až povezu lidi v autobuse. Čekal mě ještě „profesák“ – průkaz profesní způsobilosti. V zácviku jsem měla super kolegu Vladimíra Kindla, který mi radil, kde a na co mám dávat pozor, třeba na tamtu zatáčku, kde to vynáší a kde mám přibrzdit… Takže dnes kdykoliv jedu, vzpomenu si na jeho rady a moc mi to pomáhá. Musela jsem se naučit cestu, trasy, přece jen jsem to tu neznala, ale postupně jsem se vše naučila. Zácvik jsem zvládla za dva týdny, ani ne. A pak už jsem jela…

Co kolegové muži? Jistě si občas neodpustí nějaké poznámky…

Je pravda, že jsem jediná řidička v našem kolektivu, ale nemohu si vůbec stěžovat. Když tě pochválí a spoléhají na tebe, tak to potěší a dodá chuť k práci. Když je třeba, kluci ve firmě poradí, pomohou.

Nemusím se s vámi bát?!

A co cestující? Tato práce určitě je hodně i o lidech?

Zažila jsem vesměs pozitivní reakce. Někdy zaznělo při nastupování: „Nemusím se s vámi bát?" a když vystupují, tak poděkují, i s uznáním: „Teda takhle kdyby řídili všichni chlapi...“ Nebo někdo pronese: „Jé, paní řidička, to je příjemná změna!“. Dostala jsem i jablko za odměnu nebo jinou dobrotu. Jsou tady hodní lidé, je to změna oproti Praze. Tam jsou všichni a všechno uspěchaný, tady se jezdí na pohodu.  

Řidička nebo řidič... kroutí volantem. Aspoň to si o vaší práci někdo myslí. Ale to asi není zdaleka všechno?

Určitě není (směje se). Kromě řízení musím být neustále ve střehu, sledovat provoz, mít někdy i svatou trpělivost s cestujícími a předvídat pohyb všech vozidel před, za i vedle autobusu. Vím, že kdybych udělala chybu, mohly by být následky tragické. Mám přece zodpovědnost za vůz a lidi! No a také udržovat autobus v čistotě, vytřít podlahu, uklidit. Natankovat, aby kolega, který si sedne za volant po mně, neměl prázdnou nádrž a nemusel se hned na začátku směny ještě o tohle starat.

Mamka řidička

Jezdíte stále se stejným spojem?

Ne, každý den něco jiného. Různé směny. Někdy od rána, někdy odpolední, s vedením firmy je perfektní domluva, jsem ráda, že mi vycházejí vstříc, třeba když jsem musela se synem k doktorovi, tak jsem v práci dostala ranní směnu, tak abych odpoledne s ním mohla do Rakovníka do nemocnice. Nebo mě i „hýčkají“ tím, že mě neposílají na noční služby, abych neřídila v zimě někde pozdě v noci.

Máte syna, kolik mu je? Chlubí se, že mamka je řidička?

Dominikovi je třináct. Chodí do školy v Kryrech, zrovna dnes jsem ho vezla do školy. Občas je jedním z mých cestujících, když jedu linku do Kryr. Ale jo, myslím, že je rád (směje se).

Jaký je rozdíl mezi řízením auta a autobusu?

Velký. Musíte počítat s tím, že máte kola za sebou a podle toho si najíždět do zatáček. Brát v úvahu, že autobus je široký i dlouhý. Je to skutečně velký rozdíl. A pak – v autě jste u země, nemáte takový rozhled, jako když řídíte bus. Tohle je krása.

Piškot – splněný sen

Takže vás šoférování lákalo vždycky. Umíte řídit auto, motorku, náklaďák, autobus. Chtěla byste zkusit řídit ještě něco?

Vlastní motorku jsem prodala a šetřím na čtyřkolku. Už jsem si i vyhlídla v obchodě v Kryrech, jakou bych chtěla (šibalský úsměv). Motorku jsem řídila ještě před čtyřmi lety a už bych se na ni neodvážila. Takže motorka je minulost a teď mě také naplňuje jízda na koni. Manžel mi splnil sen a koupil koně, jmenuje se Piškot a tahle láska se prohlubuje a jen tak neskončí, jsem s ním šťastná. Vždyť víte, jak se říká, nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Je to tak!

Máte ho někde ustájeného?

Ano, na Křivoklátsku. Vím, že tam je v dobrých rukou.

Slepice a šest psů

Umíte si představit, že byste se vrátila do Prahy?

Ne. I když manžel dojíždí za práci do Prahy, pořád se mu ale vyplatí vracet se domu sem na vesnici. V Praze mám kamarádky a kamarády. Ale ty jezdí k nám na statek. A když u nás jsou, tak nechtějí odjíždět. A já říkám, tak tady buďte, pojďte tady žít. Mám tady i mámu, prodala v Praze byt a je taky v Kolešově. Já když teď přijedu do Prahy, tak se divím: jak jsem tady mohla žít?! (smích)

Je z vás vesničanka. Tak to asi máte na dvorku psa, slepice?…

Ano, slepice máme... A psů máme šest – dobrmanku, labradorku, čivavu a takovou směsici - střapatici. No a přibyly k nim dvě štěňata – tak krásně ošklivé, až to není možný (smích). Ty vám dají takové lásky!

Vraťme se k řízení. Máte svoji oblíbenou trasu, nebo naopak obávanou?

Nejsem tady tak dlouho, libí se mi všude, a všude se najde něco nepěkného. Já, ale odjedu vše, řídím ráda a ráda vozím lidi – do práce, do školy, domu, na výlet, ať už jedou kamkoliv. Líbí se mi krajina v Rohozci, kolem Podbořan, Lubence… Obávanou? Být ve střehu se vyplatí vždycky. Teď v zimě když hodně sněžilo a všude bylo bílo, jela jsem a v duchu si říkala: „Já se bojím…. Ale to je nádherné!“

Také se moc těším na léto, kdy to venku a na cestách bude ještě krásnější.

Je to fajn práce

Jezdíte zatím bez nehody?

Musím zaťukat, že ano. Zaplať Pánbůh.

Co byste vzkázala jako řidička z povolání?

Cestujícím, aby byli trpělivější a empatičtější. A ženám, aby se nebály, když je řízení baví, ať přijdou mezi nás. Každodenní kontakt s lidmi je pro mě to pravé, je to fajn práce.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně šťastných kilometrů.

Alla Želinská