Václav Svoboda: Chceme dostat chomutovský softball opět na vrchol

CHOMUTOV — Omezení spojená s koronavirovou pandemií sportu příliš nepřejí. Sportovci ale nezahálí ani v této době. V novém seriálu Nástupu si v rozhovorech představíme zajímavé osob-nosti regionálního sportu a jejich pohled na nejlepší momenty historie i vize do nejbližší budoucnosti. Ve druhém díle seriálu jsem si povídala s chomutovským softballistou Václavem Svobodou nejen o slavné historii tohoto sportu u nás, ale také o novém hřišti a očekávané sezóně.

Úplně na začátek. Jaký je vlastně rozdíl mezi baseballem a softballem?

Princip je stejný, je to pálkovací hra. V čem se hodně liší je to, že baseball se hraje na větším hřišti, větší pálkou, menším míčkem a nadhazuje se vrchem. To je ten největší mezi baseballem a softballem. V softballe je kratší reakční doba a tím je i rychlejší. Původně to byl sport pro americké ženy. Chlapi měli baseball, kde hráli tři a půl až pět hodin a ženy si potřebovaly vlastně jen trochu odpočinout od dětí a domácnosti, ale zase neměly tolik času, takže si šly na ty dvě hodiny pinknout. Zjednodušeně je vlastně softball zrychlená verze baseballu a dnes ho samozřejmě hrají i muži.

Přibližte nám historii chomutovského sofballu.

Historie chomutovského softballu nezačíná tady na hřišti Akademika Heyrovského. Teď zrovna máme pro děti takovou „kešku“, kde ukazujeme místa, kde se v Chomutově hrál. Začalo to v Jiráskově ulici, kde je hřiště za cukrárnou, pak se hrálo na „Megelkách“, což je v ulici Dukelská. Pak se chlapi přemístili na školní hřiště na Zahradní, kde když odpálili homerun, kolikrát se trefili i do okna paneláku. No a potom už jsme se přehoupli sem. Byl jsem u toho, když se pak tady v Chomutově na původně fotbalovém hřišti stavělo první softballové. To tu ještě byly staveb-ní buňky a stavěly se první baráky. Podával jsem klukům šroubky.

V historii zdejšího softballu máme legendu Lubomíra Vrbenského, který se dostal do Síně slávy International Softball Federation. Ten stojí za všemi úspěchy chomutovského softballu. Tře-ba v hokeji, když řeknu Jarda Jágr, tak v softballu je to zkrátka Vrbenský, ačkoliv je hrozně skromný. Je to dlouholetý český reprezentant, který byl třicet let aktivním členem A mužstva týmu SC 80 Chomutov Beavers Chomutov. Jedenáctkrát se stal mistrem České republiky a čtyřikrát mistrem Evropy. Stále u nás trénuje děti a individuálně se stará o nadhazovače, protože on sám byl nejlepší nadhazovač své doby a může tak předat spoustu zkušeností mladším generacím. Momentálně se stará o skvělou nadhazovačku, kterou tady máme - Kateřinu Kindermannovou. Ta se dostala i do juniorské reprezentace a dostala nabídku do ženské ligy, kde vyházela finále.

Má v současnosti tým další výrazná jména?

Samozřejmě tu máme spoustu šikovných dětí. Když se bavíme o nadhazovači, tak ten k sobě musí mít samozřejmě ještě protějšek. A to je catcher. Kateřina tvoří skvělé duo se Štěpánkou Boučkovou, která jí chytá a zároveň vymýšlí strategii.

Kolik má chomutovský softball týmů?

Když půjdu od těch nejstarších, tak to jsou muži A a B. Tam jsou hráči od 15 let až do zhruba třiceti pěti. Ale máme samozřejmě i starší hráče, kteří pomáhají, třeba Jan Vlček kterému je 47, Petr Engel, Petr Kopecký… To jsou kluci, kteří dokáží ještě hrát, ale pak tady samozřejmě máme ty, kteří už nehrají aktivně, ale pořád pomáhají třeba s různým zařizováním. U nás zkrátka nikdo nekončí a pořád se tomu sportu nějakým způsobem věnuje.

Pak tu máme juniorky, juniory, kadety, kadetky, žáky, žákyně. Celkem to je nějakých deset kategorií, včetně těch nejmenších. Ti bývají ještě namíchaní dohromady, protože v tom nejnižším věku nejsou ještě mezi chlapci a děvčaty takové rozdíly. Musím říct, že za posledních osm let se nám základna hodně rozrostla. Co si pamatuji, byli jsme A a B, možná nějaké nižší týmy,

ale nebylo to úplně ono. Teď už je nás hodně, proto máme nový areál, chystá se restrukturalizace oddílu, kdy udě-láme nějakou „bibli“, nastavíme přesná pravidla a dáme tomu řád.

Když zmiňujete nejmladší, od kolika let se vlastně mohou děti hlásit na softball? A kdy pořádáte nábory?

Když jsme začínali s týmem mikro, tak tam byla i moje dcera, které v té bylo pět. Ale spíše preferujeme, aby se softballem začínaly děti od první třídy, protože do té doby si chtějí ještě hodně hrát a neudrží pozornost.

Nábory pořádáme celoroční. Dříve jsme chodili přímo do škol oslovovat děti na hodinu tělocviku, ale ono se to nějak nescházelo. Vždycky jsme přibrali pár dětí, které zase odešly a tak pořád dokola. Kdo chce začít sportovat, ať přijde, nebo si zavolá a my mu určitě šanci dáme. Většinou to děláme i tak, že je tu nějakou dobu zdarma a pak se uvidí, jestli bude chtít pokračovat.

Hlavním předpokladem je, aby byl hráč zapálený do toho sportu, pak ho dělá naplno a úspěch se dostaví.

Jak je tento sport náročný na vybavení?

Když přijde rodič s dítětem úplně poprvé, veškeré vybavení dostane. Jediné, co požadujeme je, aby rodiče koupili kopačky za pár stovek, pak mají tričko a čepici, což je taky v řádech stokorun.

A samozřejmě se platí příspěvky tak, jako v každém sportu. Ale určitě to není nákladnější, než třeba fotbal. Vybavení má dítě zapůjčené do určitého věku, ale stejně nakonec přijde doba, obvykle kolem těch dvanácti let, kdy chce mít vlastní a starat se o něj. A to pak řeší stejně, jako to dělala moje generace - poprosí rodiče nebo prarodiče třeba na Vánoce a podobně. Dětské rukavice stojí kolem patnácti stovek, pak jsou samozřejmě i dražší a kvalitnější.

Na zápasy ještě jezdí většinou s rodiči, nebo se skládají na cesťák. Musí samozřejmě počítat s tím, že jezdíme třeba na celovíkendové turnaje třeba do Prahy. Pamatuji se, že jsem jednou jel s dětmi až do Opavy, to byla neskutečná dálka.

Když zmiňujete turnaje, jaké soutěže se u nás hrály a hrají?

My jsme kdysi hráli něco jako okres. To bylo proti Karlovým varům, Ostrovu a podobně. Za našich mladých let to bylo ještě i proti holkám. My jsme byli Beavers, holky byly Dolphins, hráli jsme proti sobě a pak s týmem z místní školy. Tady v okrese bylo asi pět týmů, které to mydlily mezi sebou jednou za 14 dní. A pak jsme jezdili turnaje. Dříve to bylo tak, že jsme ještě vyhrávali

ceny. Teď v té chlapské části vyjedete na turnaj, vyhrajete pohár, medaili, někdy peníze. Ale třeba za vítězství v lize máte nějakých 15 000 Kč, což vám v životě nemůže pokrýt náklady na cesto-vání, ubytování atd. My už máme trochu větší nároky, tak nemůžeme spát v tělocvičně na žíněnkách. Takhle přespávají děti a jsou nadšené. My chlapi se prostě potřebujeme vyspat v posteli po práci a po softbale.

Jinak samozřejmě hrajeme extraligu, což je nejvyšší softballová soutěž v ČR.

Jaké máte úspěchy? A co letošní sezóna?

Chomutovští Beavers jsou nejlepší tým v Evropě, jedenáctkrát jsme vyhráli extraligu, šestkrát Pohár mistrů evropských zemí, který se nyní jmenuje Super Cup, do toho tam bylo jedno třetí místo a pět druhých. Loni jsme v extralize skončili na druhém místě.

Musím říct, že poslední dvě sezóny byly dobré, teď jsme stříbrní, předtím jsme byli čtvrtí, kdy jsme měli také nakročeno k medaili. Ale trvalo to nějakou dobu, protože máme velkou generační obměnu. Dostal jsem na starost dvacetileté kluky a pár starších. Zpočátku jsme chvíli hráli i o udržení v extralize, kdy nám musel pomoci i Luboš Vrbenský. Ale nakonec jsme to zvládli a šli už

jen nahoru. Teď je to kvůli koronaviru složitější, už se nebude hrát tolik zápasů a každý pro nás tedy bude důležitý. Navíc je ze stejného důvodu v extralize letos 11 týmů, na konci budou sestupovat dva, aby zůstal zachovaný standard. My máme každopádně v plánu jít do každého zápasu naplno a vyhrát.

Jak jste zvládali koronavirová opatření?

Trénovali jsme individuálně, nikdo to neměl nařízené. Každý měl jiné možnosti, takže někdo cvičil doma, někdo na zahradě, někdo chodil běhat… Se softballem jsme začali až před pár týdny. Přitom start ligy máme za týden. Snažíme se to dohnat, takže chodíme trénovat ve středu a v pátek. Do toho máme ještě azyl v Kadani, protože tady na hřišti ještě nevyrostla tráva, antuka se musí také dosypat a uválcovat, všechno se bude dodělávat zhruba v horizontu jednoho a půl měsíce. Hřiště v Kadani jsme si museli taky zvelebit podle přání asociace, takže jsme jezdili ještě brigádničit tam. Kvůli koronaviru jsme museli dodržovat přísná opatření a stálo nás to dost sil. Na druhou stranu nás to stmelilo k dobrému výkonu, takže jsme zamakali.

Děti v době pandemie samozřejmě také trénovaly individuálně.

Dostal jste se k novému hřišti, které je už téměř ve finálním stavu. Co všechno je tu nové?

Hráči měli vizi, že uděláme nový areál. Rozrostli jsme se, máme hodně týmů, už jsme byli v zimě nuceni i trénovat na jiné škole, než je Ak. Heyrovského. A my to chtěli mít pod jednou střechou - jeden areál, kde je víc možností. Kluci zkusili štěstí na magistrátu. Ondra Petřík, který bohužel nedávno ze-mřel, dělal projekty spolu s Janem Přibylem, Martinem Chmelíkem a Jakubem Petříkem. A pak trvalo 3 roky, než jsme získali dotace. Teď máme skvělé hřiště s pálicími klecemi a nadhazovacím pláckem a zázemí s tělocvičnou, posilovnou, šatnami, sociálkami. Navíc využíváme solární panely a samozřejmostí už je bezbariérový vstup.

Takže ze strany města cítíte podporu?

Určitě. Posledních pár let je znát, že už netečou peníze jen do hokeje, ale do sportu celkově. Třeba vedle Veros má nové beachové kurty. A nejen ten, konečně je vidět rozvoj na sportovištích, kde jsou děti, a kde to má smysl. Jediná škoda je, že jsem si ten rozvoj nemohli dovolit v době největší slávy softballu. 20 let jsme se tak tady starali o staré hřiště. I když jsme ho samozřejmě měli rádi a hýčkali si ho.

Hřiště je stavěné na ženský softball, takže se zde můžou hrát dvě utkání zároveň. Mužský softball se tu samozřejmě také hraje, ale jen na jednom hřišti.

Chcete tu dokonce pořádat Evropský pohár žen.

Ano, příští rok. Už jsme v minulosti pořádali podobnou akci, kdy jsme byli jen pořadateli, nikoliv hracím týmem. Takže věřím tomu, že to zvládneme. Máme tu skvělý komfort, plácek na rozcvičení dalších týmů, na jednom fieldu máme i osvětlení, takže se zde dá hrát i v noci.

Pořádáte i sofball pro veřejnost?

Ano, v době sezónní odstávky v létě, když je tu volno v červenci. Jednou za týden tu pořádáme takovou odnož softballu pro zábavu. Kdokoliv si může zavolat a přijít. Zapůjčíme mu vybavení a zahraje si s námi.

Vy sám jste úspěšný softballista. Jak vzpomínáte na svoje softballové začátky?

Jako děti jsme si pořád hráli venku a nějaký kluci si tam odpalovali. My se rozhodli je napodobovat, takže jsme si udělali z násady od koštěte pálku a použili tenisák. Vždycky jsem chtěl sportovat a pak se na základní škole v Jirkově otevírala sportovní třída. Já ani nevěděl, že se tam bude hrát zrovna soft-ball, ale udělal jsem testy a až potom jsem se to dozvěděl. Takže to byla taková náhoda. Člověk, který mě přivedl k softballu, byl Jan Weber. To byl můj první trenér.

Jaké byly vaše úspěchy?

Od třinácti let jsem byl v nároďáku. 20 let jsem reprezentoval ČR a jezdil po celém světě na mistrovství světa i Evropy. Dostal jsem se i na International Cup, který je vlastně ještě lepší než mistrovství světa. Různě se tam kombinují hráči, takže v jednom týmu máte třeba nejlepšího australského nadhazovače a zároveň nejlepšího kanadského pálkaře. A těch týmů je tam dvacet.

Je to velký turnaj, takový softballový svátek. Byl jsem na něm asi třikrát. Každý zápas jsem hrál naplno a strašně mě bavilo to, že se můžu konfrontovat s nejlepšími hráči na světě. A já chtěl vždycky dokázat, že nějaký kluk z Chomutova je schopný odpálit nejlepšího nadhazovače na světě. Povedlo se mi to několikrát. Před dvěma lety jsem hrál v evropském výběru proti Novému Zélandu,

když byla velká akce v Praze. Odpálil jsem čtyři z pěti, z toho jeden homerun. A největší softballová legenda - Mark Sorenson, který ten tým koučoval, mi řekl, že jsem měl dobrý výkon na pálce. To pro mě byla obrovská pocta. Vždycky se mi víc daří proti těm těžším týmům, dokážu se na ně nahecovat.

Dá se softballem živit?

V České republice ne. Tady jde spíše o tu lásku k tomu sportu, ale v zahraničí jsou i čeští nadhazovači. Třeba v Chomutově máme hráče Marka Malého, který hodně jezdí do Ameriky a byl i

na Novém Zélandě. Je to mladý kluk - 25 let, a když jede do Ameriky, tak mu dotují letenku, stravu, bydlí tam většinou u někoho z týmu a vydělá si nějakou korunu. Ale to je spíše jako kapesné. Dá se říct, že je to pro něj spíš taková brigáda.

Já jsem taky hodně cestoval, ale zkrátka je to spíše o tom, že vám dají angažmá, ubytují vás, pomůžou s vízy, najít si tam práci, ale na začátku si tam všechno platíte sami. Já si třeba před dvanácti lety musel koupit letenku, která v té době stála 45 tisíc.

Vzpomenete si na nějakou veselou historku?

Letěl jsem na Nový Zéland kvůli softballu společně s Tomášem Bendou z Mostu. Všechno jsem zařídil, domluvil jsem si člověka, u kterého jsme měli být v týmu, všechno bylo potvrzené a když jsme přiletěli, tak tam nebyl. Jeli jsme tedy do města koupit SIM kartu a volali mu, kde je. Úplně na nás zapomněl a tou dobou se nacházel v Hongkongu. Po hodině pro nás přijel minivan s rodinou, která měla čtyři syny a jednu dceru. Všichni se museli podívat, co za exoty z Čech přijelo. První týden jsme spali u nich. Pak jsme se přemístili k jednomu z hráčů, ale nakonec se mu nevyplatilo nás tam živit, tak si nás vzal na starost jiný spoluhráč. Zážitek to byl ale neskutečný. Hrál jsem tam

za tým Newlands a stalo se mi, že jsem se jako jediný Čech na Zélandě dostal do prestižní ligy. Byl to výběr Wellingtonu proti výběru z Aucklandu a dalších pěti týmů. Náš kapitán byl reprezentačním kapitánem Black Sox, což je nejlepší tým na světě. Pro mě byla pocta, že jsem si mohl zahrát proti nejlepším softballovým hráčům. To se nikdy žádnému Čechovi nepovedlo.

Děkuji za rozhovor.