Vzpomínka na Jiřího Jedličku , lounského knihovníka a čestného občana města

Třicátého června, přesně před sto lety, se v Bojanově, městečku na půli cesty mezi Havlíčkovým Brodem a Pardubicemi, narodil zasloužilý lounský knihovník a od roku 1991 čestný občan města Loun Jiří Jedlička. V polovině 30. let se jeho rodina přestěhovala na Slánsko, a tak Jiří absolvoval gymnázium ve Slaném. Jako člen pověstného „Ročníku 21“ byl za války nasazen v Německu. Pak absolvoval vojenskou službu u dragounů, vystudoval Státní knihovnickou školu v Praze a pak dostal na vybranou mezi knihovnami v Mělníku, Slaném, Jablonci nad Nisou a Lounech. Dne 1. září 1949 poprvé otevřel dveře bývalé Okresní hospodářské záložny – dnes družiny při Základní škole J. A. Komenského v Hilbertově ulici, kde tehdy knihovna sídlila. Zůstal jí věrný třicet dva let.

Práce knihovníka v 50. letech, zejména v jejich první polovině, nebyla pro sečtělého, v klasické literatuře a hudbě vzdělaného člověka jako byl Jedlička, jednoduchá. Sotva se do regálů mohly navrátit svazky vyřazené na příkaz nacistického okupačního režimu, vyřazovaly se další, často stejné tituly na pokyn režimu komunistického. Tak-to vyřazené knihy uložil Jedlička do tehdejšího muzejního depozitáře v synagoze, kde se na ně zapomnělo. Když se politické poměry načas změnily k lepšímu, „zakázané“ knihy se vrátily na svá místa.

V 60. letech se stala knihovna pod Jedličkovým vedením součástí nebývalého kulturního vzepětí, které – snad od dob humanismu v 16. století – nemělo v Lounech obdoby. Lidé jako Josef Hlaváček, Václav Šlajcher, Jan Suchý, Miroslav Melena, Emil Juliš, Dušan Vosyka, Zdeněk Sýkora, Vladislav Mirvald, Jan Sekera, Jan a Václav Jírové, Zdeněk Šesták, Bořivoj Lůžek, Kamil Linhart či Josef Šimůnek ve městě zakládali Galerii Benedikta Rejta s jedinečnou sbírkou moderního umění, provozovali filmový klub, ochotnicky hráli Ionesca i Havla, malovali avantgardní obrazy, zvali na besedy přední intelektuály a filmaře, zajišťovali koncerty předních interpretů klasické hudby, učili mladé lidi vnímat svět a malovat, vydávali skvělé knihy, popularizovali historii města. Hodně z toho se odehrávalo v Jedličkově knihovně a mnohé z akcí organizo-val samotný knihovník.

Jedlička musel také zvládnout úkol pro ředitele každé knihovny asi nejnáročnější. V roce 1979, ve spolupráci se svým zástupcem Otakarem Parmou, zabezpečil přestěhování knihovny do nových prostor v domě kultury. Ještě dva roky před tím založil pobočku na sídlišti v Kulturním středisku Luna. V polovině roku 1981 odešel do penze. Jeho schopností dokázal využít tehdejší ředitel Galerie Benedikta Rejta Jan Sekera a pověřil Jedličku katalogizací tamní bohaté uměnovědné knihovny.

Jiří Jedlička měl spoustu koníčků a zálib. Bez literatury a klasické hudby, zejména té Mahlerovy, by asi sotva dokázal žít. Nepoznal jsem jiného tak sečtělého člověka, jako byl on. Byl ale také skvělý klubový šachista, patřil k nejlepším v Lounech. Partie s ním nikdy nebyly nudné, bývaly plné překvapivých kombinací a obětí. A proč zde nezmínit mariáš, který hrál neméně dobře. Sbíral známky: jak jinak než se šachovou tematikou.

Byl vášnivým houbařem, bavilo ho zahrad-ničení v jihočeské vesnici Pole, kam na léto jezdíval. Měl rád dobré víno. Život mu nabízel mnoho radostí a on si je dokázal brát a těšit se z nich. Za svou považoval rodinu paní Julie Urbanové, s níž sdílel velkou část života. Také ona byla knihovnice a měla stejné zájmy, jako on.

Každý člověk zanechá na světě jedinečný otisk. A ten Jedličkův má podobu jednoho velkého pohlazení. Byl laskavý a vlídný. A právě takový byl i domov, který vytvářel svým nejbližším. Cítili se s ním dobře, stejně jako jeho přátelé a známí.

Pokud opravdu existuje nebe, tak tam pan Jedlička určitě je. S Capablancou rozebírá taje francouzské obrany v šachu, s Františkem Smotlachou diskutuje o druzích holubinek, s Gustavem Mahlerem probírá kom-poziční taje jeho symfonií. A také bedlivě sleduje, jak se daří lounským knihovníkům a těší se z každého nového čtenáře.

                 Bohumír Roedl