76 let cvičí a 63 roků je ženatý. Návod? Sokolský duch!

SPOŘICE/CHOMUTOV (tos) — Může celkem všední událost, jakou je přestěhování rodiny z Krušovic do Chomutova, mít na jejího nejmladšího člena zásadní vliv po celý následující život? Vlastimilu Hajnému (86) se to přihodilo. V roce 1945 se s rodiči přistěhoval do mladé chomutovské čtvrti Nové Spořice a začal navštěvovat pátý ročník základní školy na Kadaňské. Parta tamních chlapců ho přijala mezi sebe a náš hrdina — krom obvyklých klukovin — zjistil, že někteří noví kamarádi „chodí do Sokola“ v Kukaňově ulici. Vcházelo se tam vchodem „od Kapličky“, což byla (a dodnes je) restaurace v tehdejším Sokolském domě.

„Na náš nový domov se přijel — na kole — podívat i můj děda z Petrovic u Rakovníka. Mluvil se mnou o různých věcech, ale také o tom, zda někam chodím cvičit. Byl tu i Junák, a tak jsme debatovali, kde by to bylo nejlepší. Rozhodl jsem se pro Sokol,“ vzpomíná dnes nejstarší stále aktivní člen tohoto tělocvičného spolku na Chomutovsku, který i přes pokročilý věk dvakrát do týdne chodí hrát nohejbal s kamarády, členy TJ Sokol Chomutov.

Zamlada se ovšem v Sokole věnoval gymnastice, které zůstal oddaný zhruba od desíti do třiceti let. Potom ke cvičení vedl mladší generace, pravidelně se zúčastňoval instruktážních seminářů a vše nově naučené s bratry a sestrami ze Sokola přenášel do jednot zdejší Župy Krušnohorské — Kukaňovy. Výchově sokolského dorostu se věnoval i v jedenadvacátém století, než jej nahradila jeho následovkyně Petra Prágrová. V roli cvičitele s dětmi absolvoval také letní tábory, na které se se jezdilo na jih Čech do Kardašovy Řečice i jinam.

Zajímavé je, že místní sokolové se rádi účastnili nejen svých tradičních sletů, ale po nich i socialistických Spartakiád, které byly po roce 1989 označeny za demonstraci síly a jednoty totalitního režimu. Vlastimil Hajný to tak úplně nevidí. „Když se po roce 1948 tělovýchova sjednotila a vedení České obce sokolské v podstatě převzala komunistická strana, my — většinou stále školou povinní —, neměli rozum, jaká politická situace je. Pro mě v té době bylo podstatné, že se mnou do Sokola chodí i má sestra a kvůli ní si mě různí kamarádi předcházejí,“ přibližuje bezstarostnost mládí.

Věnovat se složitostem politické situace nebyl čas ani později — pro tehdejší omladinu bylo prý nejdůležitější cvičit a pěstovat ducha kamarádství. „My mladí té době totality nerozuměli. Dál jsme se setkávali a v tělocvičně pochodovali a zpívali sokolské písničky, jako třeba Šestého července (sokolský pochod od skladatele Fr. Kmocha, pozn. red.),“ vypráví pamětník. Vznikaly při tom i známosti, z nichž mnohé končily sňatkem a vydržely často celý život.

Sokolská průprava hrdinovi našeho vyprávění nejen nebránila, ale naopak pomáhala, když se během povinné vojenské služby (1954–56) účastnil s kolegy ve zbrani Spartakiády. Cvičili sólo na bradlech a hromadné vystoupení, při kterém se Vlastimil Hajný při rozšířeném společném nácviku na Kladně zcela náhodně potkal s kamarády z chomutovského Sokola. Radost ze setkání prý byla neskutečná. „Byl tam jeden ze tří bratrů Miltnerů a taky Helus; oba jsem znal od svého příchodu do Chomutova. Na další jména si už bohužel nevzpomínám,“ říká s omluvou spořický sokol. Ideologicky prý účast na Spartakiádách nikdo neřešil.

Po vojně prý aktivity v chomutovské sokolovně prořídly. Někdo se oženil, další budoval kariéru, jiného cvičení přestalo bavit. Vlastimil Hajný v té době pracoval jako elektrikář v tehdejším Závodu Julia Fučíka (ZJF) – později Železárnách Chomutov. Tam také ve druhé polovině 50. let poznal svou budoucí ženu Alenu (83) ze Spořic. „Spolu se seznámením jsem se dozvěděl o existenci TJ Sokol Spořice. V roce 1958 jsme se vzali a od té doby jsem s historií spořického Sokola spjatý dodnes. Shodou okolností bydlíme hned vedle sokolovny a já ve výboru dnes zastávám funkci náčelníka a jednatele,“ říká vitální šestaosmdesátník, který od roku 1983 do roku 2007 působil jako starosta — nejvyšší představitel spořického Sokola. Posledně zmíněnou funkci předal současnému starostovi obce Spořice Romanu Brandovi, kterého sám v Sokole od dětství vychovával.

Co pro Vlastimila Hajného členství v této tělovýchovné organizaci znamenalo a znamená? „Především kamarádství. Když na to vzpomínám, připadá mi až neuvěřitelné, jak báječně jsme spolu — kluci a holky ze Sokola — vycházeli,“ říká po chvíli uvažování. A vzápětí dodává: „Ale neméně důležitá byla možnost se hýbat. Člověk se po cvičení cítil pokaždé dobře, nebýval unavený... Přesně podle hesla spoluzakladatele Sokola Miroslava Tyrše >Ve zdravém těle zdravý duch<.“

Po zmíněném obrozenci má hrdina tohoto vyprávění ve Spořicích dokonce přezdívku. „Když jdu třeba navštívit letecké modeláře na jejich zdejší letiště, už zdálky mě zdraví: Á, bratr Tyrš jde!“ — usmívá se sokol–senior, který svým příkladem ovlivnil nejen své syny, ale i vnoučata a dokonce nejmladšího člena rodu, pravnoučka Jonáše. Ten se nedávno ve věku dvaapůl roku stal členem Sokola v Horoměřicích, pětitisícové obci na okraji Prahy. Měl přitom na hrudi hrdě připnutý sokolský odznak, který si vyprosil na spořickém pradědečkovi Vlastimilovi.

Pod foto: Vlastimil Hajný jako mladík na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století (vlevo) a dnes. Foto: Archiv V. Hajného a Tomáš SKŘIPSKÝ

Manželé Alena a Vlastimil Hajných — jak jinak — v sokolském. Foto: Rodinný archiv